Narodila jsem se v rodině, které se podařilo uchovat kontinuitu tradice a paměti

– Paní Oksano, vy jste spisovatelka, intelektuálka, osobnost s jasně definovanými názory, pro mnohé jste ikonou současné ukrajinské kultury. Co pro Oksanu Zabužko znamená definice „ukrajinská spisovatelka“?
– Ano, je nepopiratelné, že jsem ukrajinská spisovatelka. A vždy jsem silně cítila tu tíhu, která se nazývá literární rodokmen. Pokud jde o duchovní dědictví, cítím odpovědnost před svými předchůdci umělci, kteří nás už opustili, ale záměrně si vybrali příslušnost k ukrajinské literatuře, a to navzdory tomu, že šlo o literaturu koloniální. To, že byli ukrajinskými spisovateli, jim neposkytovalo žádné výhody. Naopak, podle slov Jurije Ševeljova¹, volba být Ukrajincem neznamenala nic jiného než problémy. Byl to výběr a priori tragický, alespoň v posledních dvou stoletích. Právě toto období zahrnuje moje genetická paměť, mnoho jevů chápu a cítím, že jsou mi blízké.

– S jakou tradicí v ukrajinské kultuře cítíte nejtěsnější svazek?
– Vyrůstala jsem s historickým vědomím, které bych označila jako svázanost s tradicí jednotné Ukrajiny (Soborna Ukrajina)². To je do značné míry spojeno s historií mé rodiny: otec je původem ze západní Ukrajiny, matka z centrální.
Přední místo v historických vyprávěních mé rodiny patří 22. lednu 1919, Dni sjednocení (Deň Zluky)³ – vyhlášení Deklarace nezávislosti Ukrajiny a obrovské demonstraci Ukrajinců, která se při té příležitosti sešla na Svatosofijském náměstí v Kyjevě. Ten den se tam ocitli, vtaženi do víru dějin, oba mí dědové – Ivan Zabužko, děda z otcovy strany, a Jakiv Marčyšyn, bratr mé babičky z matčiny strany.⁴
Mladý Ivan Zabužko roku 1918 utekl z domova, stal se dobrovolníkem v řadách Ukrajinské haličské armády⁵ a už jako její člen se dostal do Kyjeva. Stál v Den sjednocení na Svatosofijském náměstí a slyšel řeč Symona Petljury⁶. Později, po mnoha letech, o tom nadšeně a se zářícíma očima vyprávěl mému tátovi. Říkal, že takového řečníka jako Petljura už nikdy v životě neuslyší. Vyprávěl také o nadšení, které se tehdy zmocnilo nejen jeho, ale i jeho kamarádů, kteří tam stáli s ním. Byli připraveni jít bez váhání do boje a padnout za nezávislost Ukrajiny. Já jsem byla vychovaná v tomto mýtu, který otci předal jeho táta a tomu zase jeho otec.
Jakiv Marčyšyn před tím, než se ocitl ne Svatosofijském náměstí v Den sjednocení, stihl roku 1913 dokončit kyjevskou univerzitu a rok práce učitele na kyjevském gymnáziu; v roce 1914 byl mobilizován do ruské armády a poslán na frontu. Nicméně, v roce 1918 se už v řadách armády Ukrajinské lidové republiky⁷ dostává do Kyjeva. Několik týdnů po demonstracích na Sofijském náměstí dostane dovolenou, přijede domů a vypráví svým blízkým o tom, co prožíval v Den sjednocení. Mluvil o tom s týmž leskem v očích jako Ivan Zabužko ve svém domově. Hovořil o velkém dni ukrajinských dějin a také o nadšení a zápalu, kterými Ukrajinci žili v těch měsících národního obrození, o pocitech, které tak skvěle vystihl Pavlo Tyčyna v básni Zlatý hlahol⁸. Po skončení dovolené se Jakiv Marčyšyn vrátil do armády a zanedlouho zahynul – nikdo neví, jak, ani kde. Zanechal v rodinné tradici památku na ten pro Ukrajince velký den, 22. leden 1919.
Když Petljurova armáda musela ustupovat z Kyjeva, můj děda Ivan Zabužko dostal tyfus. Nechali ho, v horečce a těžce nemocného, umírat v nějaké vsi u Žytomyru. Ale mladý a silný Ivan se uzdravil, ale armáda už odešla a on se nemohl vrátit ke svým kamarádům. Proto se na konci roku 1919 vrátil do rodného kraje, na Volyň, kde zdědil hospodářství po rodičích.
Oba moji dědové se také zasloužili – symbolicky – o předání tradice jednotné, nedělitelné Ukrajiny. Jeden z nich přišel do Kyjeva s Petljurovým vojskem z Haliče, druhý, Kyjevan, s armádou Ukrajinské lidové republiky. Tak, jak se pak vyvinuly jejich osudy, je podobné osudům ostatních členů mé rodiny a odráží v jakémsi symbolickém smyslu osud Ukrajinců 20. století.
Pro mě je Den sjednocení Ukrajiny v roce 1919 jako akt vlastního politického sebeuvědomění jedním z nejdůležitějších výchozích bodů dějin Ukrajiny. Tento den nadále ovlivňuje současné ukrajinské dějiny: je to vítězství Ukrajiny jako moderního národního projektu. Včerejší „Rusíni“⁹ a „Malorusov铹⁰, které po staletí oddělovaly hranice cizích říší, kde byli považováni za neurčitý etnický substrát, vyhlásili ten den, že jsou jedním politickým národem, díky čemuž s odkazem na historická období začala nová epocha. Všechny pozdější pokusy otočit hodiny zpátky, z nichž se – do značné míry – skládala historie Ukrajiny 20. století a které nadále pokračují, lze přesně diagnostikovat na základě toho, jaký diskurz se vytváří právě kolem tohoto data. To datum je také výchozím bodem i mé identity jako spisovatelky, intelektuálky a Ukrajinky.

Pozn. překl.: Po dohodě s autorkou byl přeložen úryvek z ukrajinštiny. Polský originál byl uzpůsoben polskému čtenáři, ukrajinský naopak ukrajinskému, tedy se knihy ne zcela shodují.

1. Jurij Ševeljov (1908–2002), používal také pseudonym Jurij Šerech – ukrajinský lingvista, literární kritik, esejista, po roce 1944 žil v imigraci v Německu, Švédsku, USA; působil na Harvardově univerzitě, později byl profesorem na Kolumbijské univerzitě; jeden ze zakladatelů dvou klíčových emigračních institucí: Uměleckého ukrajinského hnutí (Mysteckyj Ukrajinskyj Ruch – MUR) a Ukrajinské svobodné akademie věd (Ukrajinska Vilna Akademija Nauk). Author převratné práce věnované historii fonologie ukrajinského jazyka A Historical Phonology of the Ukrainian Language (1979; ukrajinsky: Історична фонологія української мови, Харків 2002) a dalších jazykovědných prací, mnoha esejů věnovaných ukrajinské literatuře a kultuře. Viz především: Шевельов, Юрій: Вибрані праці: у 2-х книгах, Київ 2008; Шевельов, Юрій: З історії незакінченої війни, Київ 2009; autobiografie: Шерех, Юрій: Я – мене – мені… (і довкруги), Харків 2012. ^zpět
2. Jednotná Ukrajina (Ukrajinský samostatný jednotný stát = Ukrajinska Samostijna Soborna Deržava) – nezávislý ukrajinský stát, který zahrnoval etnická území obývaná Ukrajinci. ^zpět
3. Den sjednocení (Deň Zluky) – slavnostní vyhlášení aktu sjednocení dvou ukrajinských států dne 22. ledna 1919 na kyjevském Svatosofijském náměstí: ZUNR (Západoukrajinská lidová republika = Zachidnoukrajinska Narodna Respublika) a UNR (Ukrajinská lidová republika=Ukrajinska Narodna Respublika). ^zpět
4. V ukrajinské tradici je rodina chápána trochu šířeji; prastrýc je běžně nazýván dědou, prateta babičkou, sestřenice sestrou apod. Pozn. překl. ^zpět
5. Ukrajinská haličská armáda (UHA) – armáda Západoukrajinské lidové republiky. Byla založena v listopadu 1918. UHA se podílela na ozbrojeném boji proti Polákům na Haliči. Řadami UHA prošlo přes 150 tisíc osob, což mělo velký význam pro rozvoj moderního ukrajinského vlastenectví. ^zpět
6. Symon Petljura (1879–1926) — ukrajinský politik, jeden z vůdců národně-osvobozeneckého hnutí v období boje za nezávislý stát v letech 1917–1921, velitel ukrajinských vojenských jednotek, vykonával funkci Hlavního otamana armády UNR a také hlavy Direktoria UNR. Po potlačení boje za nezávislost emigroval. Zavražděn v Paříži 25. května 1926 Sholomem Schwartzbardem. ^zpět
7. Ukrajinská lidová republika (Ukrajinska Narodna Respublika – UNR) – stát, který byl vytvořen na Ukrajině po pádu carského Ruska a jako výsledek ukrajinského národně-osvobozeneckého hnutí. UNR byla vyhlášena 22. ledna 1918 IV. universalem. Významní politici, kteří přispěli k vytvoření ukrajinského státu, byli: J. Čykalenko, S. Jefremov, M. Hruševskyj, S. Petljura, D. Dorošenko, V. Vynnyčenko. Konec UNR nastal v důsledku bolševické agrese. ^zpět 
8. Pavlo Tyčyna (1891–1967) – jeden z největších ukrajinských básníků 20. století. Jeho dílo je definováno jako geniální kombinace dvou stylů: baroka a symbolismu. Tyčyna byl také vynikající publicista a překladatel. Jeden z mála umělců tzv. rozstříleného obrození, který přežil za cenu tvůrčích kompromisů se systémem. Zlatý hlahol (ukr. Золотий гомін) – češ. viz: Pavlo Tyčyna: Vítr z Ukrajiny, přel. Jan Jiří, Praha 1927. Pozn. překl. ^zpět
9. Název „Rusíni“ pochází s největší pravděpodobností z ugrofinského slova „ruotsi“, což znamená „válečník, obyvatel okolí“. Tento termín byl rozšířen pro označení obyvatel ukrajinských zemí do konce 19. až počátku 20. století. S příchodem moderního ukrajinského vědomí se používal pro lidí žijící v příhraničních oblastech a také pro obyvatele ukrajinského původu v Rumunsku, na Slovensku, v Srbsku, Chorvatsku, Kanadě, USA. Používání tohoto termínu uměle udržovaly státní orgány II. Rzeczpospolité k oslabení ukrajinské národní identity Ukrajinců žijících na Haliči. ^zpět
10. Termín, který se používal v 18. a 19. století jak částí samotných Ukrajinců, tak i oficiálně v carském Rusku pro obyvatele Ukrajiny pod Ruskem. Jaroslav Hrycak v díle Нариси історії України (Київ 1996) píše: „Nová ukrajinská šlechta v hlavním městě impéria považovala Malorusko za svou vlast, ale vlast, která byla součástí většího státu – ruské říše. Mezi těmito dvěma patriotismy, ‚maloruským‘ a ‚velkoruským‘, nespatřovali žádný rozpor. Měli všechny důvody považovat říši za svou, neboť v průběhu 18. století příchozí z maloruských rodin dláždili svojí činností cestu k triumfu impéria. [...] Druh ‚Malorusa‘, který spojoval sympatie k Ukrajině, k její přírodě, písním apod. s oddanou službou ruské říši, byl jednou z charakteristických postav v ukrajinské politické a kulturní historie 19. století.“ ^zpět