Nová úzkost přelomu tisíciletí
Ukrajinská autorka tohoto díla, Oksana Zabužko, dosti již uznávaná jako postmoderní básnířka i ve světě, se zbytečně - byť s ironickou hyperbolou - obává, že její text vzbudí i po ohlasu, který tak barvitě a trochu sebestředně líčí v úvodu, represivní pozornost politických míst...
Myslím, že se ukrajinská autorka tohoto díla Oksana Zabužko - dosti již uznávaná jako postmoderní básnířka i ve světě - zbytečně - byť s ironickou hyperbolou - obává, že její text vzbudí i po ohlasu, který tak barvitě a trochu sebestředně líčí v úvodu, represivní pozornost politických míst: za časů postmoderny, k níž se asi ráda hlásí, je literatura takřka bezvýznamnou činností na okraji obvodu ňader slavných modelek, bankovních přesunů a nositelů oskarů či lvů. A ještě navíc: význam literatury u Slovanů, a zejména východních, byl vždy vysoce přeceňován. Jestli by se autorce podařilo - byť třeba tímto skvělým českým překladem - dosáhnout zde takové pozornosti, byl by to vskutku husarský kousek. V čem je tento pseudoromán 90. let 20. století, líčící mimo jiné zcela bezostyšně pohlavní život nadané ukrajinské spisovatelky - trochu samolibé - na studijním a přednáškovém pobytu v USA, za zády s tlakem rodinné gulagové historie a všudypřítomných tajných sovětského režimu, neustále mezi Ukrajinou a Ruskem, domovem a diasporou, tváří v tvář hamburgerové Americe, která sní svůj trochu opravený sen, nový? Především v tom starém, to jest ve vědomí souvislostí, v návaznosti. Vždy mě fascinuje, jak je u východních Slovanů toto vědomí, skoro bych řekl rodové vědomí, silné. Když pomineme barokní stavby Durychovy nebo Hrubínovo Dřěvo sě listem odievá, nenajdeme v české literatuře tak silnou přítomnost kořenů; vždyť i nepochybný ateista Jurij Bondarev uvádí v jednom románu na scénu protopopa Avvakuma - nejen Leskov či Remizov.
Víme, že literární postmoderna žije na mršinách starých textů a ve východoslovanském prostředí je to markantní již v postmoderní klasice Venědikta Jerofejeva Moskva-Petušky, která je svého druhu literární encyklopedií, stejně jako ve Vladimíru Sorokinovi najdeme pogramová socialistickorealistická klišé. Víme, jak lákavé je zejména houští literárního středověku a preromantismu, zvláště sentimentalistických struktur, v nichž autoři přelomu tisíciletí našli zalíbení. Při četbě tohoto textu Oksany Zabužko, za vším jejím líčením bolestivosti pohlavního styku, za spermaty a menstruačními potížemi stavěnými nestřídmě naodiv, asi jako když spisovatelčiny praprababičky líčily zvedání lemu večerních šatů nad kotníky nebo prababičky náruživé polibky na ústa, prosvítá prostý smutek a beznaděj až sebevražedného kalibru, zoufalství příslušníka plemene, které se možná začas propadne do nebytí, deprese nositelky jazyka a literatury, jimž ve světě nikdo nerozumí. Maně tu musím myslet na česko-německého Paula (Pavla) Eisnera a jeho realistické, byť nostalgicky podbarvené úvahy o smrti jazyka - měl na mysli češtinu, ten chrám i tvrz; nás může jen překvapit toto ohrožení u desítek milionů ukrajinských mluvčích, ale v globalizovaných souvislostech to k uvěření je.
Na trojjazyčném a trojnárodním rozhraní se pohybuje dívka, která ví už své a není jí z toho dobře. Již ta etymologická úvaha o původu slova "umění": "Latinské ars, které prosáklo do většiny evropských jazyků, germánské Kunst, které se odrazilo u západních Slovanů jako "sztuka", - kde je skutečně zdravý přístup, až je slyšet měšťácké kyselé krknutí po obědě: umění, zábava, nevinná prolhanost, akrobatický kotrmelec na laně, melodický umíráček barokních hodin a důmyslně vyřezaná tabatěrka, naše ,umění' je machrování toho druhu, jen tak - lhostejně blahosklonným zívnutím: no, no, čím nás machři dnes potěší? - a zneškodňuje se, odčarovává tajemnou past, a vypadá to, jediná církevní slovanština marně hrozí suchým prstem: ,izkusstvo' - od ,izkus', pokušení, do kterého modlitba prosí neuvést."
Ukrajinská učitelka ukrajinské literatury v propasti Spojených států amerických mezi vrstevníky, kteří o východoslovanských hlubinách a nuancích mají jen matnou představu, navíc často vymezovanou brainwashingem médií, jaký je její smutek? Jistě nespočívá jen v tom obecně lidském "post coitum omne animal triste", kdy jí mužské péro příjemně potřísní chodidlo, je to smutek hlubší, tak hluboký, že se již dotýká svého protipólu - radosti; ono "zdoufalství" českého básníka, české moderny a avantgardy ožívá v textu ukrajinské autorky jako kreativní pobožnost přinášející očištění - jak píše v předmluvě - spásu duše.
Próza O. Zabužko je konfesní výron ve známé úhybné er-formě, která přináší alespoň mírně úlevný odstup a nadhled nebo jakousi libou iluzi v přívalu vlastních básnických textů a směsice jinakosti, do níž vstupuje Gogol, jenž jako Ukrajinec prostě psát rusky musel, stín skeptického Voltaira, ukrajinsko-ruský hovorový suržyk, ten pokrokový Gabriel García Márquez, který byl přece přítelem SSSR, silueta židovství a lesní píseň Lesji Ukrajinky, kterou její američtí žáci staví výš než Shakespeara, až k sladce omamným literárním sebevraždám Paula Celana nebo Sylvie Plathové a za vším to chudé, pionýrské dětství, smrti bližních a všudypřítomný strach - to všecko vyznělo v próze O. Zabužko v jednotném, poněkud amorfním a křečovitém gestu: co vy víte, holoubci, o východní Evropě? A možná v tomto sadomasochistickém autorčině narcisismu je již obsažena odpověď: stěží by takové pichlavé dítko vzniklo v dostatku a přežranosti globalizovaných velmocí.
Čtenáři staré literatury východních Slovanů si vzpomenou na chrestomatijní apokryf Jak Bůh stvořil Adama nebo na Putování Bohorodičky po mukách pekelných: člověk je dualistickým aktem stvoření jak dobrý, tak zlý, za hříchem má následovat milost a odpuštění, za životní propastí východních Slovanů nesoucích na bedrech staleté ponižování a úzkost ze ztráty vlastního jazyka - klenot tvorby. Tváří v tvář východní chudobě, bezperspektivnosti (otroci nemají plodit děti), strachu z národního a kulturního nebytí tím více vyniká relativita a iluzornost našeho evangelia materiálního přebytku a kultu přesycení, tím více nabývají na ceně sporé hodnoty vydobývané z úzkosti individuálního a kmenového bytí. Jak to bývalo u Rusů Karamzina, Dostojevského i u rusky píšícího Ukrajince Korolenka: od okouzlení civilizací a od jen špatně skrývané závisti k hlubšímu pochopení svého na pozadí cizího, a to ve světě, kde navzdory vypjatému individualismu a zuřivě manifestované toleranci, v níž má pejsánek filmové star na privilegovaném Severu větší lidská práva než leckterý Habešan, se může jedinec tak snadno rozpustit v beztvaré computerové nic. Radím tedy brát tento text primárně nikoli jako postmoderní reflexi multikulturnosti, která došla i na zaostalý Východ, ale jako výraz nové úzkosti, a to neméně intenzivní, než byla úzkost Řehoře Samsy, když jednoho dne zjistil, že je po stěně kálejícím broukem.
Doslov ke knize Polní výzkum ukrajinského sexu,
na iLiteratura.cz publikujeme se souhlasem autora.
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.