Nová úzkost přelomu tisíciletí
Zabužko, Oksana: Polní výzkum ukrajinského sexu

Nová úzkost přelomu tisíciletí

Ukrajinská autorka tohoto díla, Oksana Zabužko, dosti již uznávaná jako postmoderní básnířka i ve světě, se zbytečně - byť s ironickou hyperbolou - obává, že její text vzbudí i po ohlasu, který tak barvitě a trochu sebestředně líčí v úvodu, represivní pozornost politických míst...

Myslím, že se ukrajinská autorka tohoto díla Oksana Zabužko - dosti již uznávaná jako postmoderní básnířka i ve světě - zbytečně - byť s ironickou hyperbolou - obává, že její text vzbudí i po ohlasu, který tak barvitě a trochu sebestředně líčí v úvodu, represivní pozornost politických míst: za časů postmoderny, k níž se asi ráda hlásí, je literatura takřka bezvýznamnou činností na okraji obvodu ňader slavných modelek, bankovních přesunů a nositelů oskarů či lvů. A ještě navíc: význam literatury u Slovanů, a zejména východních, byl vždy vysoce přeceňován. Jestli by se autorce podařilo - byť třeba tímto skvělým českým překladem - dosáhnout zde takové pozornosti, byl by to vskutku husarský kousek. V čem je tento pseudoromán 90. let 20. století, líčící mimo jiné zcela bezostyšně pohlavní život nadané ukrajinské spisovatelky - trochu samolibé - na studijním a přednáškovém pobytu v USA, za zády s tlakem rodinné gulagové historie a všudypřítomných tajných sovětského režimu, neustále mezi Ukrajinou a Ruskem, domovem a diasporou, tváří v tvář hamburgerové Americe, která sní svůj trochu opravený sen, nový? Především v tom starém, to jest ve vědomí souvislostí, v návaznosti. Vždy mě fascinuje, jak je u východních Slovanů toto vědomí, skoro bych řekl rodové vědomí, silné. Když pomineme barokní stavby Durychovy nebo Hrubínovo Dřěvo sě listem odievá, nenajdeme v české literatuře tak silnou přítomnost kořenů; vždyť i nepochybný ateista Jurij Bondarev uvádí v jednom románu na scénu protopopa Avvakuma - nejen Leskov či Remizov.

Víme, že literární postmoderna žije na mršinách starých textů a ve východoslovanském prostředí je to markantní již v postmoderní klasice Venědikta Jerofejeva Moskva-Petušky, která je svého druhu literární encyklopedií, stejně jako ve Vladimíru Sorokinovi najdeme pogramová socialistickorealistická klišé. Víme, jak lákavé je zejména houští literárního středověku a preromantismu, zvláště sentimentalistických struktur, v nichž autoři přelomu tisíciletí našli zalíbení. Při četbě tohoto textu Oksany Zabužko, za vším jejím líčením bolestivosti pohlavního styku, za spermaty a menstruačními potížemi stavěnými nestřídmě naodiv, asi jako když spisovatelčiny praprababičky líčily zvedání lemu večerních šatů nad kotníky nebo prababičky náruživé polibky na ústa, prosvítá prostý smutek a beznaděj až sebevražedného kalibru, zoufalství příslušníka plemene, které se možná začas propadne do nebytí, deprese nositelky jazyka a literatury, jimž ve světě nikdo nerozumí. Maně tu musím myslet na česko-německého Paula (Pavla) Eisnera a jeho realistické, byť nostalgicky podbarvené úvahy o smrti jazyka - měl na mysli češtinu, ten chrám i tvrz; nás může jen překvapit toto ohrožení u desítek milionů ukrajinských mluvčích, ale v globalizovaných souvislostech to k uvěření je.

Na trojjazyčném a trojnárodním rozhraní se pohybuje dívka, která ví už své a není jí z toho dobře. Již ta etymologická úvaha o původu slova "umění": "Latinské ars, které prosáklo do většiny evropských jazyků, germánské Kunst, které se odrazilo u západních Slovanů jako "sztuka", - kde je skutečně zdravý přístup, až je slyšet měšťácké kyselé krknutí po obědě: umění, zábava, nevinná prolhanost, akrobatický kotrmelec na laně, melodický umíráček barokních hodin a důmyslně vyřezaná tabatěrka, naše ,umění' je machrování toho druhu, jen tak - lhostejně blahosklonným zívnutím: no, no, čím nás machři dnes potěší? - a zneškodňuje se, odčarovává tajemnou past, a vypadá to, jediná církevní slovanština marně hrozí suchým prstem: ,izkusstvo' - od ,izkus', pokušení, do kterého modlitba prosí neuvést."

Ukrajinská učitelka ukrajinské literatury v propasti Spojených států amerických mezi vrstevníky, kteří o východoslovanských hlubinách a nuancích mají jen matnou představu, navíc často vymezovanou brainwashingem médií, jaký je její smutek? Jistě nespočívá jen v tom obecně lidském "post coitum omne animal triste", kdy jí mužské péro příjemně potřísní chodidlo, je to smutek hlubší, tak hluboký, že se již dotýká svého protipólu - radosti; ono "zdoufalství" českého básníka, české moderny a avantgardy ožívá v textu ukrajinské autorky jako kreativní pobožnost přinášející očištění - jak píše v předmluvě - spásu duše.

Próza O. Zabužko je konfesní výron ve známé úhybné er-formě, která přináší alespoň mírně úlevný odstup a nadhled nebo jakousi libou iluzi v přívalu vlastních básnických textů a směsice jinakosti, do níž vstupuje Gogol, jenž jako Ukrajinec prostě psát rusky musel, stín skeptického Voltaira, ukrajinsko-ruský hovorový suržyk, ten pokrokový Gabriel García Márquez, který byl přece přítelem SSSR, silueta židovství a lesní píseň Lesji Ukrajinky, kterou její američtí žáci staví výš než Shakespeara, až k sladce omamným literárním sebevraždám Paula Celana nebo Sylvie Plathové a za vším to chudé, pionýrské dětství, smrti bližních a všudypřítomný strach - to všecko vyznělo v próze O. Zabužko v jednotném, poněkud amorfním a křečovitém gestu: co vy víte, holoubci, o východní Evropě? A možná v tomto sadomasochistickém autorčině narcisismu je již obsažena odpověď: stěží by takové pichlavé dítko vzniklo v dostatku a přežranosti globalizovaných velmocí.

Čtenáři staré literatury východních Slovanů si vzpomenou na chrestomatijní apokryf Jak Bůh stvořil Adama nebo na Putování Bohorodičky po mukách pekelných: člověk je dualistickým aktem stvoření jak dobrý, tak zlý, za hříchem má následovat milost a odpuštění, za životní propastí východních Slovanů nesoucích na bedrech staleté ponižování a úzkost ze ztráty vlastního jazyka - klenot tvorby. Tváří v tvář východní chudobě, bezperspektivnosti (otroci nemají plodit děti), strachu z národního a kulturního nebytí tím více vyniká relativita a iluzornost našeho evangelia materiálního přebytku a kultu přesycení, tím více nabývají na ceně sporé hodnoty vydobývané z úzkosti individuálního a kmenového bytí. Jak to bývalo u Rusů Karamzina, Dostojevského i u rusky píšícího Ukrajince Korolenka: od okouzlení civilizací a od jen špatně skrývané závisti k hlubšímu pochopení svého na pozadí cizího, a to ve světě, kde navzdory vypjatému individualismu a zuřivě manifestované toleranci, v níž má pejsánek filmové star na privilegovaném Severu větší lidská práva než leckterý Habešan, se může jedinec tak snadno rozpustit v beztvaré computerové nic. Radím tedy brát tento text primárně nikoli jako postmoderní reflexi multikulturnosti, která došla i na zaostalý Východ, ale jako výraz nové úzkosti, a to neméně intenzivní, než byla úzkost Řehoře Samsy, když jednoho dne zjistil, že je po stěně kálejícím broukem.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Studie

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Rita Kindlerová, One Woman Press Marie Chřibkové, Praha, 2001, 144 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země: