Povídková sbírka Sestro, sestro je už druhým dílem asi nejznámější současné ukrajinské spisovatelky Oksany Zabužko, které se v poměrně krátkém časovém intervalu objevilo na českém knižním trhu. Stalo se tak na sklonku minulého roku, tedy tři roky po ukrajinském vydání, především zásluhou překladatelky Rity Kindlerové, která stojí rovněž za překladem románu Polní výzkum ukrajinského sexu (Praha, One Woman Press 2001).

Kniha obsahuje šest žánrově různých povídek, napsaných mezi lety 1989 až 2000, jde tedy o průřez autorčinou prozaickou tvorbou z devadesátých let. Ve svých povídkách se Oksana Zabužko dotýká nejrůznějších fenoménů současného světa, volí různé narativní postupy a strategie. Jedno však její povídky spojuje: vždy se jedná o svět vnímaný prizmatem ženy. Oksana Zabužko nabízí čtenářům širokou škálu ženských literárních typů, čímž obohacuje (nejen) ukrajinské paradigma ženských literárních postav. Rovněž různá prostředí, v nichž se děj jednotlivých povídek odehrává, jsou nějakým způsobem typicky ženská, počínaje prostředím dělohy z titulní povídky a konče talk-show pro týrané ženy z povídky Já, Milena. Nejrozsáhlejším a také asi nejpozoruhodnějším textem je postmoderní Pohádka o kalinové píšťalce. Zabužko se zde inspirovala lidovou pohádkou o dvou sestrách, nezůstala nicméně v mantinelech jednoho žánru. Výsledný produkt tak představuje pestrou stylovou směs: je to pohádka s hororovými prvky a kriminální zápletkou, s přesahem do fantasy až magického realismu. Psychologický vhled do literárních postav ilustruje jejich pohnutky a osvětluje sociálně-psychologické motivy jejích jednání. To vše je okořeněno množstvím etnografických reálií a stmeleno feministickým diskurzem. Zejména v této próze esence „ženství“, která je ústředním motivem tvorby Oksany Zabužko, je jakoby až nadpřirozeného původu a nabývá nejednoznačných morálních kvalit. Žena, která dává život, se může stát rovněž úkladnou vražedkyní, a tím život vzít. Metaforickou transpozicí tohoto ženství do mytické roviny je bohyně-matka-země, ambivalentní božstvo stojící u zrodu a zániku všeho živého, jejíž kult se zachoval v řadě indoevropských kultur ve folklorní podobě až do dnešních časů. Toto ženství se pak objevuje také v povídce Holčičky. „Boj o vládu v čisté podobě… jen o vládu jako takovou, v podobě téměř čisté,… - ten boj se nejčastěji vyskytuje u přírodních národů a mezi dívkami ve věku od osmi do dvanácti let.“ (str. 21) Je to dívčí soutěživost, s jakou se hrdinky povídky zapojují do krutých dětských her – a tím se podílejí na obecně lidské krutosti. Titulní povídka Sestro, sestro představuje reflexi totalitní zkušenosti z pohledu ženy. Vtrhnutí příslušníků represivních orgánů do poklidného bytu (metafory dělohy) je impulsem, který donutí matku hlavní hrdinky k potratu – de facto vraždě nenarozené sestry hlavní hrdinky. Rýsuje se tu paralela mezi zásahem KGB a zásahem kyrety, obsahující implicitní obžalobu brutálního režimu, který tím jak proniká do nejintimnějších sfér lidských životů, už v zárodku dusí vše živé a životaschopné.

Ženské hrdinky O. Zabužko jsou plnoprávnými, plasticky prokreslenými a vystínovanými postavami, plnými života se všemi jeho organickými projevy a anatomickými detaily. Totéž se ale nedá říct o mužských postavách. Muži jsou v autorčiných textech schematicky načrtnuti, často se objevují jenom v náznacích. Jsou to jakési stíny za textem: anonymní milenci, nezúčastnění otcové, pasivně a odevzdaně přihlížející domovní prohlídce (= potratu), stojící na okraji rodinného života; apelativní až výhružné hlasy z telefonních přístrojů a televizních obrazovek, zprostředkovaní vyprávěním jiných žen; jacísi chovní samci nebo pouhé (byť exotické) dekorace v podobě rusky hovořících tenisových trenérů; kulisy, v nichž se odehrává vnitřní monolog hlavní hrdinky. Tato zploštěnost mužského živlu tvorbě O. Zabužko na literární kvalitě rozhodně nepřidává. Celkem slušnou překladatelskou práci odvedla Rita Kindlerová, která si dobře poradila s náročným textem, plným dlouhých, místy nepřehledných větných a myšlenkových konstrukcí. Náročnější čtenář jistě ocení slovníček na konci knihy, obsahující vysvětlení některých ukrajinských reálií vyskytujících se v textu. Do poznámek se rovněž dostaly promluvy v ruštině a četné rusismy, které se v textu občas vyskytnou a které jsou pro ukrajinského postkoloniálního čtenáře obecně srozumitelné. Tak se i v českém překladu odrazila zřetelná hranice mezi ukrajinským a ruským jazykovým živlem.

Ukrajinská spisovatelka Oksana Zabužko patří ke generaci tzv. osmdesátníků – spisovatelů, kteří začali psát v 80. letech. V době perestrojky a glasnosti si mohli dovolit psát relativně kvalitní literaturu, nezatíženou ideologií. Zabužko vnáší do ukrajinské literatury nové náměty, pohledy a neotřelé pozoruhodné postřehy. Její texty se vyznačují čtivým, hravým stylem a nekonvenčním přístupem k současným problémům. Lze ji proto odpustit mírnou afektovanost a sebestřednost, spojenou s módním hraním na genderové struně.