Uzavřený a zachmuřený starší muž, který svůj morální apel nad maloměšťáckou morálkou demonstruje kromě tvorby také nepřístupným zjevem zarostlého intelektuála. Klasik a ikona evropského dramatu. To je Henrik Ibsen – sfinga, vosková figurína, socha. Tak ho viděli jeho současníci a stejně je zobrazován i v učebnicích.

V českých zemích snad není jednoho roku, kdy bychom neměli příležitost setkat se s novou inscenací některé z Ibsenových her. Zajímavé při tom je, že Ibsen neokupuje jenom větší scény, ale i menší, alternativní jeviště. Interpretace režisérů balancují mezi moderními zpracováními, ve kterých se dramata odehrávají v designových domech současných manažerů, po klasická pojetí, v nichž postavy deklamují morální soudy obklopeny historickým nábytkem a těžkými koberci. Kromě českých divadel máme možnost poměrně často vidět Ibsena i ve zpracování jiných evropských ansámblů v rámci akcí, jako je Pražský divadelní festival německého jazyka nebo Mezinárodní festival Divadlo v Plzni, a tak nepochybujeme o tom, že Ibsen je opravdu nesmrtelný.

Norsko si svého dramatika příkladně cení. Připomíná ho řada soch po celé zemi včetně té neznámější před národním divadlem v hlavním městě, patří mu čestné místo v kavárně Grand Cafe na osloské třídě Karla Johana, Ibsenovo muzeum v Oslo a několik menších regionálních muzeí a také se mu věnuje celé jedno oddělení univerzity v Oslo, nazývané Centre for Ibsen Studies. Napsáno o něm bylo v Norsku a také v anglofonním prostředí tolik biografií a studií, že jeho život a dílo se zdají být dostatečně prozkoumány. Přehled těch nejdůležitějších shrnuje český doslov knihy.

V roce 2006 slavilo celé kulturní Norsko stoleté výročí Ibsenova úmrtí a nakladatelství Aschehoug se při této příležitosti rozhodlo vydat novou biografii Henrika Ibsena. Domácí literární scénu pobouřil fakt, že Aschehoug pro její zpracování oslovil historika Iva de Figueireda (nar. 1966), a ne některého renomovaného ibsenologa. To se však ukázalo jako trefa do černého.

Člověk a maska
Figueiredo, vědom si toho, že ibsenovský kult nasazuje svému předmětu masku, za níž se teprve skrývá dramatikova tvář, pojal knihu jako jakousi evoluci tohoto kultu, jehož stvořitelem byl Ibsen sám. To je ústřední téma monografie, kterým se kniha liší od všech předchozích – právě tím, že odkrývá vznik Ibsenovy masky, místo toho aby přispívala k jejímu budování. Autor takto získal od Ibsena tolik potřebný odstup, zbavil se strachu, že o něm nemůže vyzkoumat nic nového, protože Figueireda tolik nezajímá Ibsen a jeho tvorba, ale právě jeho kult.

Figueiredo sleduje zrod a zrání Ibsena jako ikony a masky, kterou si před společností nasadil autor sám. Zásadní moment spatřuje Figueiredo ve vydání dramatu Brand, které znamenalo nejen zlom v dramatikově tvorbě, ale i vzhledu. „V této situaci obmění dramatik šatník a uchopí holičskou břitvu. Odloží staré obnošené šaty a pořídí si nové sako z černého sametu, bílou lněnou košili a kozinkové rukavičky. S pomocí břitvy si vymodeluje elegantní polovous, který odhalí něco, co svět už několik desetiletí neviděl, úzkou a tak trochu zlou čárku mezi huňatými licousy, čárku, jež se čas od času na obou stranách přizvedne a vytvoří nečekaný, a proto neodolatelný úsměv.“ Po Brandovi se dle Figueireda stává z Ibsena ten, jehož známe – člověk, který převzal kontrolu nad svým životem a svou tváří před světem.

Ibsenův vzestup sleduje Figueiredo ne optikou narůstajícího věhlasu na světových jevištích, ale jako vzestup jeho masky. Ibsen byl nejen skvělý dramatik, ale také stratég a řečeno dnešními slovy imagemaker a manažer, vytvářející si pomalu, ale jistě masku básnické sfingy.

Nejzuřivější muž Evropy
S nebývalou péčí si Ibsen dle Figueireda pěstoval i status exulanta, díky němuž mohl na dálku kritizovat úzkoprsost svých rodáků. Kniha ukazuje, jak ze sebe Ibsen postupně vybuduje básníka-proroka, povýšeného individualistu, který na dálku vidí rodnou zemi jasněji, alespoň to o sobě tvrdí. Figueiredo vrhá na Ibsenovo exulantství realističtější světlo a ptá se, zda tento „doma nepoužitelný Nor“ opravdu viděl věci jasněji, či je pouze zjednodušoval.

Vyloženě vtipná je pasáž, ve které Figueiredo zkoumá, jak se dramatika snažili zvěčnit umělci, ať už na obraze, či na papíře. Ti pod tíhou kultu zobrazovali Ibsena jako muže bez těla, s hřívou vyjadřující potenci, a zdůrazňovali jeho široké a vysoké tělo hodné boha Dia. Ibsen byl pro ně ztělesněním inteligence, opomíjeny byl všechny atributy, které by mohly upomínat na to, že je člověk – jeho nejdůležitějším atributem byl duch, zatímco například dramatikovy ruce nikoho nezajímaly. Autor rozhodně Ibsena nijak neshazuje, jenom místy s mírným úsměvem upozorňuje na divadlo, které okolo sebe rozehrál. Výmluvné jsou v tomto smyslu i názvy některých kapitol, které jsem si také vypůjčila do této recenze.

Zatraceně, držte hubu, když mluvím já
Jak v doslovu konstatuje překladatelka Karolína Stehlíková, ačkoli bylo recepci Ibsenova díla věnována v Čechách solidní pozornost, žádná z velkých biografií u nás nikdy nevyšla. Monografie Člověk a maska je tak v českém divadelním prostředí více než vítaná a absence konkurenčních děl v češtině ubírá knize na kontroverznosti, kterou bylo provázeno její vydání v Norsku.

Přesto je Ibsenova biografie v něčem překvapivá i pro nás. Ivo de Figueiredo zasvětil studiu Ibsena čtyři roky, výsledná kniha je historicky fundovaný a chronologický záznam dramatikova života a díla, obsahuje rozsáhlý přehled bibliografie i rejstřík. V Norsku vyšla monografie ve dvou dílech (2006 a 2007), český překlad byl pořízen ze zkrácené verze. Kniha je přitom psána beletristickým jazykem, v němž autor využívá stylistických postupů typických pro uměleckou literaturu. Jazyk nijak neubírá knize na faktografické správnosti, dělá jen knihu čtivější a dokazuje, že k literární či historické látce lze přistoupit s lehkostí, která by mohla být inspirací třeba i pro české historiky a literární vědce. Figueiredo navíc ukazuje, že i historik si může občas dovolit vyloudit na tvářích čtenářů úsměv, aniž by tím téma dehonestoval.

Může Ibsen zemřít?
Figueiredo se s Ibsenem velmi dobře vyrovnal i v samotném závěru, v němž se nesnaží odpovědět na otázku, proč se stal jedním z nejslavnějších světových dramatiků. Jako historik se nepouští do detailnější interpretace her ani se nesnaží o zasazení Ibsena do širšího kontextu evropského dramatu. Svou knihu uzavírá obecnějším konstatováním: „Zázrak Ibsen zůstane neobjasněn, jak už to v případě zázraků bývá. Možná se musíme spokojit s tím, že je příbuzný s jinými velkými osobnostmi dějin, jako byl Shakespeare, kteří formovali následující pokolení tak silně, že už nedohlédneme záběr jejich originality, jistě i proto, že jsme částečně jejím produktem.“

Sedmisetstránková publikace je četba pro teatrology a nordisty, ale zajímavá může být i pro středoškolské pedagogy. Figueiredo nehledá žádné lechtivé historky z osobního života ani neodhaluje neobjevená tajemství. Jeho neotřelé rozhodnutí ukázat Ibsena jako tvůrce vlastního mýtu a masky je nosné a výborně funguje, od začátku až do konce.