Na konci dubna navštívil Prahu a Brno norský historik Ivo de Figueiredo. U příležitosti vydání českého překladu jeho biografie o Henriku Ibsenovi proběhly dva literárně-dramatické večery, v nichž zazněly ukázky z tohoto díla i z nedávných Ibsenových inscenací na českých jevištích.

V Norsku vzbudila biografie poměrně velkou pozornost, která nebyla způsobena jen 100letým výročím smrti Henrika Ibsena, jež celé Norsko slavilo v roce 2006. Literární vody rozvířil jednak fakt, že publikace byla svěřena historikovi, a ne literárnímu vědci, a dále skutečnost, že při zpracování látky autor využívá literární prostředky typické spíše pro beletrii než literaturu faktu. Výsledkem je velmi čtivá a přístupná biografie, která ukazuje Ibsena v poněkud jiném světle, než v jakém zasmušilého a vousatého starce vykreslují učebnice.

iLiteratura: Proč jste se rozhodl psát právě o Ibsenovi? Byl to váš nápad?
Ivo de Figueiredo: K něčemu takovému bych se asi nikdy sám nerozhodl, bylo mi to nabídnuto. Dostal jsem národní cenu za jednu biografii, kterou jsem napsal. V té době jsem byl neznámý autor a i ten muž, o kterém jsem tuto biografii napsal, byl zcela neznámý, přesto se kniha stala malou literární událostí (pozn. red.: jedná se o cenu Brageprisen, kterou autor v roce 2002 získal za biografii s názvem Fri mann [Svobodný člověk], pojednávající o advokátovi Johanu Bernhardu Hjortovi [1895–1969], který byl ve třicátých letech spoluzakladatelem pronacistické strany, později z ní však vystoupil, pomáhal válečným zajatcům a stal se obhájcem např. homosexuálů). V ten večer, kdy jsem obdržel cenu, jsem dostal nabídku napsat biografii o Henriku Ibsenovi. Oslovilo mě nakladatelství Aschehough, které chtělo Ibsena ukrást konkurenčnímu podniku Gyldendal, který byl Ibsenovým původním nakladatelstvím.
V té době se již připravovaly oslavy 100letého výročí Ibsenovy smrti, které bylo v roce 2006. Od Ibsena jsem nečetl více než dvě nebo tři jeho hry, nebyl jsem ibsenolog, byl jsem především historik a v té době jsem pracoval na jiných věcech. Říkal jsem si, jestli mám být známý jako ten hlupák, který kývl na to, napsat o Ibsenovi biografii, nebo jako hlupák, který odmítl napsat biografii o Ibsenovi. Neměl jsem tedy moc na vybranou. Nakladatelství mi na zpracování dalo dva roky, já jsem jim řekl, že potřebuji tři, a nakonec jsem na ní pracoval čtyři roky. Strávil jsem čtyři roky s Ibsenem na plný úvazek, pustil jsem se do studia obrovského množství literatury, kterou Ibsen napsal a která byla napsána o něm.

iLiteratura: Jste historik, jaký máte vztah k literatuře?
Ivo de Figueiredo: Studoval jsem i nordistiku, ale mým hlavním oborem byla historie. Zabýval jsem se především dějinami první poloviny dvacátého století, mimo jiné norským fašismem, historií měst, poválečnými soudními procesy a dalšími tématy. O kulturu jsem se zajímal vždy, pocházím z umělecké rodiny a literatura mě bavila. Historie mě ale přitahovala. Je to obor, který parazituje na všech ostatních, všechno je součástí historie. Z nějakého důvodu historikové příliš nepíší o spisovatelích, i když jsou důležitými společenskými aktéry, a přenechávají toto pole literárním vědcům. Přemýšlel jsem, co já jako historik mohu s Ibsenem udělat. Téma jsem nazíral jako historik, ale zjistil jsem, že musím zabrousit i do literární vědy. To ale dělají historikové vždy, předstírají, že rozumějí i jiným oborům.

iLiteratura: V Norsku i ve světě existuje mnoho knih o Henriku Ibsenovi, ve kterých bylo o tomto spisovateli napsáno snad již všechno. Jistě jste přečetl i předchozí biografie, který v průběhu více než století století vznikly. V čem je ta vaše jiná?
Ivo de Figueiredo: Ano, myslím si, že moje biografie je jiná. Jestli je dobrá, nebo ne, to musí zhodnotit jiní, ale rozhodně je odlišná. Nepřečetl jsem všechny knihy o Ibsenovi, je jich příliš. Snažil jsem přečíst všechny zásadní norské i světové knihy, které o něm vyšly.
Moje první biografie pojednávala o muži, kterého nikdo neznal. Měl jsem při jejím psaní velkou svobodu a mohl jsem historii tvořit sám. V Ibsenově případě šlo o opak, všichni ho znají a psalo o něm mnoho autorů. Mohl jsem k tomu přistoupit jako k úkolu, ve kterém mám méně volnosti, ale rozhodl jsem se, že i k Ibsenovi přistoupím svobodně. Nedíval jsem se na knihy o Ibsenovi jako na konkurenční. Nechtěl jsem psát jako nudný historik o pravém Ibsenovi, který se skrývá za mýtem, i když i to je v mé knize částečně obsaženo. Zjistil jsem, že nemohu psát o Ibsenovi, aniž bych zároveň psal o mýtu, který byl okolo něj vytvořen. Když jsem na Ibsena začal dívat z této perspektivy a když jsem zjistil, že Ibsen sám mýtus o sobě spoluvytvářel, našel jsem cestu, jak k biografii přistoupit. Literaturu o Ibsenovi jsem potom začal brát jako zdroj hledání tohoto mýtu. Tímto způsobem jsem najednou viděl, jak mohu látku pojmout nově.

iLiteratura: Můžete ještě v této souvislosti vysvětlit název knihy – Člověk a maska?
Ivo de Figueiredo: Moje biografie nepojednává jenom o člověku a jeho knihách, ale o spisovateli a o roli spisovatele, strategii spisovatele, historické recepci postavy spisovatele a jeho díla. Všechno toto dohromady ukazuje Ibsena jako stratéga a symptom. Myslím si, že existují dva druhy biografií. Nejprve klasické životopisy, které pojednávají o životním díle a tom, co člověk vytvořil a co ovlivnilo společnost. Potom je druhý druh biografií, symptomatický, a v něm se používá historická osobnost jako prizma doby. Tímto způsobem je možné psát biografii o Ibsenově matce nebo bratrovi či o komkoli jiném. Můj přístup je směsí obou přístupů.

iLiteratura: Jaké jsou hlavní mýty, které jsou kolem Ibsena obestřeny a kterými se ve své knize zabýváte?
Ivo de Figueiredo: Největším mýtem je příběh o trpícím spisovateli, který se zrodil z ničeho a vytvořil sám sebe, setkal se s odporem, protože patřil budoucnosti, a mýtus, že všechna jeho díla vycházela jen z něj samotného. Tento mýtus je lež, kterou musí historik ukázat. Ibsen nevzešel z ničeho. Tento mýtus ale žil dál. Proč? Protože plnil svoji funkci. Sleduji Ibsenovu mytologickou roli, kterou nazývám básník-prorok. Prorok, který přichází z pouště a pronese svá pravdivá slova k lidem, poté se obrátí a odchází zpět do pouště. Ibsen svá proroctví vtěloval do formy dramat.

iLiteratura: Jak si máme představit roli proroka v Ibsenově době?
Ivo de Figueiredo: Dívám se na 19. století jako na měšťanskou éru. Ibsen se narodil do romantismu a žil v měšťanské Evropě v období jejího vrcholného rozmachu. V této době probíhají velké společenské změny, sociální mobilita, geografická mobilita, urbanizace, vzniká třídní společnost, industrializace, nastává zdlouhavá smrt Boha, náboženství ztrácí svou funkci, feudální společnost je přežita. Tato vzniklá měšťanská společnost neměla legitimitu a potřebovala hlas zvenčí, který by jí pověděl pravdu, tak jako dříve Bůh či farář. Já se domnívám, že Ibsen si vydobyl tuto funkci proroka jako spisovatel, který vidí a zrcadlí pravdu. Ibsen si tuto roli sám vybral, přistoupil k ní s velkou poctivostí a příkladností.

iLiteratura: Jak se to odrazilo v jeho díle?
Ivo de Figueiredo: Motivů je u Ibsena mnoho, ale hlavní je asi otázka: Co je svoboda? Jak může jedinec získat svoji svobodu, když na něj působí síly zvenčí ze společnosti i ty zevnitř, které ale často také pocházejí zevně? Ibsen tematizuje problematiku svobody a identity.
Mě nezajímají naivní a jednoduché spojitosti mezi dílem a tvorbou, nehledám detaily jako kdo byl předobraz Hedy Gablerové. Hledám složitější vztahy a zajímá mě především role spisovatele. Ibsen byl ve svých výrocích extremista, byl to aristokrat, antidemokrat a elitář, nenáviděl sedláky, provokoval svými výroky, byl typem velkého individualisty stejně jako po něm Georg Brandes. Obávali se rovnoprávnosti, tyto myšlenky lze později najít například ve dvacátém století ve fašišmu. Ibsen samozřejmě nebyl fašista, jenom chci říci, že jeho názory byly antidemokratické. Když ale psal drama, nebyl extrémní, forma dramatu mu to nedovolila, drama nutí vytvořit postavy a dialogy. Ibsen používal drama jako laboratoř, ve které měl obsazeny všechny role a pozice. Čtenáři jsou fascinováni rolemi a vzory, které u něj nacházejí a které potvrzují jejich nazírání na Ibsena. Své si u Ibsena najdou stejně anarchisté, feministky i náboženstí stoupenci. To je jeho dramatická metoda.

iLiteratura: Jaký styl jste pro psaní autobiografie zvolil? Jedná se o knihu psanou čistě pro literárně znalé publikum, nebo jste zvolil čtivější tón?
Ivo de Figueiredo: Píši non-fiction, ale píši stylem, který bych nazval literární non-fiction. Nepíšu tedy beletrii, tím se jasně odlišuji od spisovatelů. Využívám ale literární prostředky, jako je třeba změna vyprávěcí perspektivy, což mnoho autorů literatury faktu nedělá. Snažím se psát přístupně, ale zároveň se snažím si zachovat akademickou hloubku. Neznamená to, že píši pro široké publikum jako třeba Jo Nesbø. To je dáno samozřejmě i tématem.

iLiteratura: Na čem nyní pracujete? Našel jste nějakou další zajímavou osobnost?
Ivo de Figueiredo: V současné době píšu o historii své rodiny, takže to je trochu jiný projekt. Jinak mám však na výběr osobností, o kterých bych chtěl psát, poměrně vysoké nároky. Stále jsem na lovu, hledám lidi, kteří jsou zajímaví, mají svůj lidský příběh, jenž zrcadlí něco velkého. Mám oči otevřené.