Norský spisovatel Tarjei Vesaas (1897–1970) pocházel ze starého selského rodu z Vinje v Telemarku. Ačkoliv mu byl rodný kraj se svými lesy, řekami a jezery trvalou vnitřní jistotou, po celý život tam bydlel, a svá díla psal dokonce místním dialektem, nestal se nikterak regionálním spisovatelem. Byl naopak jedním z ústředních představitelů té části norské literatury 20. století, která nejdůsledněji směřovala k modernismu. Byl mu cizí jakýkoliv lokální kolorit, vyhledával všeobecně platná a zároveň aktuální témata a své zralé romány tvořil jako metafory, modely existenciální situace člověka. Víc než kterýkoliv jiný norský autor vnímal destruktivní síly v člověku a násilí ohrožující svět, ale také elementární, člověku od přírody danou citovou výbavu proti démonickým běsům, sílu lásky a soucitu.

Debutoval v roce 1923 a po několika realistických venkovských románech, z nichž v češtině vyšly Samota Grinde (Grindegard, 1925, a Grindekveld, 1926; česky 1943) a Vraní koně (Dei svarte hestane, 1928; česky 1939), vyhrotil v následujících hrách a románech aktuální téma životní krize, davové psychózy a hrozby války a zároveň je obohatil o všeobecně platný metaforický rozměr. Do češtiny byla přeložena alegorie totalitního režimu, inspirovaná situací Norska za německé okupace během druhé světové války, Dům v temnotách (Huset i mørket, 1945; česky 1948).

Poetiku prosycenou symbolickým významem jednoduchého realistického příběhu i jednotlivostí si Vesaas zachoval také v dalších prózách. Je tomu tak i v Bělidle (Bleikeplassen, 1946), kde symbolika odkazuje k titulu románu, k bělidlu jakožto prostoru konečné, přírodními živly dovršené očisty od špíny, všeho toho nekalého, s čím se potýkají doslova i v přeneseném smyslu lidé v prádelně jednoho malého města. Bělidlo vznikalo původně jako náčrt k divadelní hře, za války ho autor přepracoval v román a v roce 1953 na popud divadelníků opět zdramatizoval. Na formě románu je divadelní prvek znát. Velký podíl dialogů je však v souladu jak s realistickou rovinou, tak se záměrem románu: ukázat, k jaké tragédii může vést nefungující komunikace mezi jinak blízkými lidmi. Románové postavy jsou prostí lidé, kteří nejsou zvyklí ani schopni své pocity verbalizovat, nanejvýš je v rozjitřeném stavu vnímají v metaforách ze světa přírody.

Nedostatek komunikace, časté téma v evropské literatuře padesátých a šedesátých let, je základem mnoha dalších Vesaasových románů. K tragické smrti vede nemožnost komunikace i v autorově nejoceňovanějším románu Ptáci (Fuglane, 1957), postaveném na konfrontaci komunikačních zábran vůči lidem, a naopak bohatého prožívání styku s přírodou v osobě mentálně retardovaného muže, neškodného vesnického blázna. Do této kategorie patří i Vesaasův nejpoetičtější román Ledový zámek (Is-slottet, 1963; česky 1975), který získal Cenu Severské rady a byl zfilmován polskou produkcí. Lyricky ztvárněný příběh dvou malých dívek, v němž smrt jedné z nich ve zmrzlém vodopádu zmrazí i schopnost druhé obcovat s ostatními lidmi, je vrcholnou ukázkou jednoty básnického symbolu a syžetu, propracované do nejmenšího detailu.

Ačkoliv se Vesaas ve své rozsáhlé tvorbě (vydal na dvacet románů, čtyři sbírky povídek, šest sbírek básní a tři divadelní hry) nevěnoval výslovně norským tématům a zaměřoval se výhradně na životní situace člověka obecně, přičemž vnímal zvlášť citlivě jeho iracionální, až zničující pudy, nacházíme u něj díky symbolické stylizaci v plné míře to, co jsme si navykli obdivovat na severské literatuře 20. století: bytostné sepětí člověka s přírodou a nebezpečnou souvztažnost jeho nezvládnutých vášní s přírodními živly.