Zatímco Švýcar David Hohl čeká na bruselském letišti na odbavení, stane se svědkem nevhodného chování belgických celníků k půvabné černošce. Coby morálně uvědomělý občan se Hohl ihned rozhodne proti rasistickým výpadům zasáhnout, za své rytířství je však odměněn pouze pohrdlivým úsměškem krásky v nesnázích, pošramoceným egem a zmeškáním letu do střední Afriky.

To je pouze hořký začátek vypravěčovy humanitární mise. Kdyby mladý Švýcar tehdy v roce 1990 tušil, co se ve Rwandě před jeho očima odehraje za čtyři roky, možná by roztrhal náhradní letenku a raději se nejbližším spojem vrátil domů. Mnohem pravděpodobněji by ale do rwandské metropole Kigali stejně odletěl. Hohl totiž touží obětovat svůj život něčemu většímu, než je on sám. Chce sloužit pokroku. Paradoxně se tím stává spolustrůjcem jedné z největších genocid v novodobé historii.

Nezkrotnost civilizované divočiny
Oceňovaný švýcarský prozaik a dramatik Lukas Bärfuss se v románu Hundert Tage (Sto dní, 2008) vrací k vyvraždění odhadem osmi set tisíc až jednoho milionu příslušníků středoafrické etnické menšiny Tutsiů vládnoucími hutuskými radikály. Přibližně „sto dní“ trvajícímu vraždění tehdy v roce 1994 přihlížel celý svět. Více než samotný střet obou etnik či jeho příčiny však Bärfusse zajímá ambivalentní role evropských velmocí, respektive jimi financovaných neziskových a humanitárních organizací. Ty se Rwandu od 60. let pokoušely transformovat v zemi evropského střihu. Namísto toho však, jak se čtenář z knihy dozvídá, neúmyslně vydláždily cestu k etnické čistce.

Román zahajuje obraz „zlomeného muže“, zmiňovaného Davida Hohla, který několik let po událostech ve Rwandě vypráví nad šálkem kávy bývalému spolužákovi svůj příběh. Ačkoliv by měl Hohl působit traumatizovaným dojmem, opak je pravdou. Na své divoké zážitky je bezmála hrdý. Pod kůží tuctového rozvojového pracovníka totiž buší srdce dobrodruha, kterého ze všeho nejvíc přitahuje nezkrotnost pravé divočiny. Hohl, jehož příjmení lze výmluvně přeložit jako „dutý“, respektive „v nitru prázdný“, představuje prototyp bělocha, který z Evropy sevřené konvencemi prchá do Afriky, aby v ní mohl popustit uzdu vlastní živočišnosti.

K tomu účelu si protagonista mezi domorodými ženami vyhlédne sebevědomou Agathu, krásku, která tehdy na bruselském letišti rezolutně odmítla jeho pomoc. Zbytek románu mladík víceméně stráví poznáváním života rozvojového pracovníka a především přesvědčováním Agathy, že jeho tehdejší čin, respektive celá myšlenka hospodářské a materiální podpory, není jen sobeckým projevem evropské nadřazenosti, ale upřímnou snahou pomoci. Ve své zatvrzelosti a současně bezbřehé fascinaci Agathou jde Hohl tak daleko, že se během nařízené evakuace Evropanů ukryje ve svém domě, a dobrovolně se tak stane nepřímým svědkem pečlivě zorganizovaného masakru.

Znovudobytí afrického kontinentu
Čtenář nemusí být zrovna postkoloniální kritik, aby v Hohlově snaze o podmanění Agathina těla vypozoroval pozůstatky evropských dobyvatelských pudů, obzvláště když Bärfuss tento motiv zmnožuje i ve vztazích dalších bělošských rozvojových pracovníků k jejich domorodým partnerkám. Švýcarský prozaik se však nespokojuje jen s šablonovitým obrazem novodobého kolonizátora. Zdůrazňuje především lhostejnost Evropanů tváří v tvář nemilosrdnému vraždění. David Hohl se na rozdíl od maniakálního Kurtze z Conradova Srdce temnoty sice distancuje od masakru na ulicích, současně ale není ochoten proti hrůzám genocidy sám zasáhnout. Třebaže vlažný postoj z hlavního hrdiny nedělá příliš sympatickou postavu, odmítnutí jakékoliv heroizace Bärfussovu románu jedině prospívá. Ve srovnání s četnými příběhy hollywoodského ražení totiž lidskou povahu neromantizuje.

Vedle zmiňované personální zápletky tvoří právě politická či historická rovina románu druhé těžiště knihy. V rozporu s dobovými zprávami v médiích, která referovala mimo jiné o chaosu v ulicích, ukazuje Bärfuss, že je to naopak extrémní pořádkumilovnost a bezchybná organizace, které vyvraždění v průměru až deseti tisíc lidí denně umožnily. Bärfuss, respektive jeho vypravěč Hohl, při té příležitosti připomíná, že se Rwandě kdysi přezdívalo „Švýcarsko Afriky“, čímž nepřímo naznačuje, že podobná genocida je kdykoliv možná i ve (zdánlivě) civilizované Evropě.

A ve své kontroverzní tezi jde Švýcar ještě dál. Nejenže decentně připomíná nečinnost jednotek OSN, ale poukazuje i na nepříjemnou skutečnost, že k snadnému průběhu genocidy napomohly i uskutečněné rozvojové projekty. Zatímco vyasfaltované silnice zjednodušily vraždícím milicionářům přístup do odlehlých vesnic, z nástrojů demokratizace a modernizace jako rádio se staly efektivní prostředky nenávistné propagandy. Pro jednou se tak opět potvrdila otřepaná pravda, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.

Přímočarý didaktický apel
Přestože to s výjimkou prvních několika stran na knize jinak není znát, je celý román vystavěn jako zpověď či zpráva očitého svědka rwandské genocidy. Tomu Bärfuss částečně přizpůsobil i jazyk. Ten je sice syntakticky složitější, než by skutečný mluvený projev kdy mohl být, současně však působí věcně a nezamotává se do nadbytečné poetizace. Jazyková umírněnost navíc ponechává víc prostoru pro skutečnou zbraň švýcarského autora, jíž jsou silné obrazy. Mnohé scény čtenáře pálí v paměti ještě dlouho po dočtení knihy.

Není pochyb o tom, že má Bärfussův politický román evropského čtenáře zvednout ze židle, chrstnout samolibé západní civilizaci do obličeje ledový kbelík. Didaktický apel románu se autor ani příliš nesnaží zaretušovat. Tak silně do očí bijící angažovanost může působit trochu lacině a mnohému čtenáři, který touží spíše po zaumném umění pro umění, nebude příliš po chuti. To však nic nemění na tom, že Hundert Tage je důležitý román a zasloužil by si překlad do češtiny. Na politické procesy v rozvojových zemích i jejich selhávající evropský doprovod vrhá zcela nové světlo, lépe řečeno stín.