Lukas Bärfuss se měl v červnu 2022 účastnit Mezinárodního knižního veletrhu a literárního festivalu Svět knihy Praha a spolu s Terezu Semotamovou představit český překlad svého románu Koala. Tento autorův třetí rozsáhlejší prozaický text vyšel v originále roku 2014 a česky 2020, do té doby znalo české publikum z Bärfussovy tvorby jen kratší beletristické texty a některá dramata.
Rozhovor, který se z rodinných důvodů, pro něž se autor z účasti omluvil, nemohl uskutečnit naživo přímo před českými čtenáři, pořídil germanista Jan Trna o několik měsíců později exkluzivně pro časopis iLiteratura.   

iLiteratura: Jste dramatik, prozaik, esejista a překladatel – kterou z těchto činností provozujete v současnosti nejintenzivněji a jakými projekty se právě zabýváte?
Lukas Bärfuss: V první řadě jsem čtenářem, vše ostatní se od toho odvíjí. Před nedávnem jsem dokončil práci na povídce o dědění, vyšla v říjnu pod titulem Vaters Kiste (Otcova bedna).

iLiteratura: Vydal jste tři sbírky esejů (Stil und Moral, Krieg und Liebe, Die Krone der Schöpfung / Styl a morálka, Válka a láska, Pán tvorstva), projevy pronesené u příležitosti předávání cen, přednášky proslovené v rámci uměleckých profesur, politické fejetony a mnohé další nebeletristické texty. Kromě toho se zabýváte vlastní socializací, která u vás proběhla prostřednictvím knih. Poskytujete vhledy do svého osobního života, např. následovně: „Četba ze mě udělala v mém světě kohosi neobyčejného. Propůjčila mi identitu, vzdělání, které mě odlišovalo od ostatních, dávalo mi hodnotu, bez ohledu na to, za jakého darmošlapa a budižkničemu jsem mohl být považován.“ Jakou roli hraje ve vašem spisovatelském povolání četba literárních textů jiných autorů?
Lukas Bärfuss: Jak jsem již řekl, čtu. A jsem poměrně vybíravý, právě co se týče literatury. U neliterárních textů jsem shovívavý, to se pročítám zahradou a snáším i nevzhledné rostliny. V literatuře jsem velice citlivý. Nesnesu špatnou stránku, špatný tón. A pořád se k několika málo textům vracím. Jsou to ty, které mě uhranuly, aniž bych jim porozuměl. Často se snažím přizpůsobit se melodii, rytmu jiného textu a rozvést ho dále. Teprve napodobením vzniká to původní.

iLiteratura: Od roku 1997 jste spisovatelem na volné noze. Od té doby zažil svět mnohé zlomové okamžiky a krize. Jak se změnily výzvy, před kterými stál autor kritický ke společnosti tehdy a kterým čelí dnes?
Lukas Bärfuss: To je dobrá otázka, na kterou se těžko odpovídá. Psaní mi nikdy nepřipadalo snadné a postupem let to není jednodušší. Zkušenosti v literatuře příliš nepomáhají. Snažit se mít své prostředky pod kontrolou je lidské, z uměleckého hlediska se však člověk ocitá ve slepé uličce.
S přibývajícím věkem se naše vzpomínky stávají archivem. Člověk ví, co před třiceti lety slyšel, četl a zažil, a nevyhnutelně to srovnává s tím, co přítomnost o této minulosti tvrdí. A to se často neslučuje. Vlastní život se potom stane důkazem pro lži, polopravdy a omyly. Člověk se stane sám sobě svědkem.
Současně stále hrozí nebezpečí stylizace. Mnohé věci, které se udály, nalezly formu, člověk se naučil sám o sobě vyprávět, což znamená, že vše, co se nehodilo do příslušné formy, se muselo vypustit. Když tuto formu nekritizujeme a nezpochybňujeme, stane se vlastní život sbírkou anekdot, rodinným albem. Z této zavrženíhodné nostalgie se nedá nic vytěžit.
Současně se však vyčerpá také kritika vlastních vzpomínek. Každá forma se vyčerpá. A tak nezbývá než se postavit čelem novým lekcím a připravit se na další rány, zklamání a překvapení. Což je samozřejmě nemožné. Dosavadní formy rozbíjí sám život.

iLiteratura: Zdaleka nepíšete jen o švýcarské společnosti. Eutanázie, sexualita lidí s postižením, otázky svobody a morálky, vztah jednotlivce a společnosti, to jsou témata vašich knih, které vycházejí v německém nakladatelství Wallstein Verlag, vaše divadelní hry se hrají po celém světě. Co pro vás znamená být švýcarským spisovatelem?
Lukas Bärfuss: V podstatě nic. Jsem občanem této země, neměl jsem na výběr, národnost mi byla přidělena. V literatuře nejsou tyto pojmy žádnou veličinou. Jazyk se nedá zachytit do těchto kategorií, a já jsem literaturu této země nikdy neupřednostňoval před nějakou jinou. Mnoho knih, které mě ovlivnily, bylo napsáno dávno před tím, než něco jako Švýcarsko, nebo dokonce myšlenka národa existovaly.

iLiteratura: Pocházíte z města Thun, které leží v Bernském kantonu. Předpokládám, že v dětství jste se nejdřív setkal se švýcarskou varietou němčiny a teprve později se učil němčinu spisovnou. Jak tato skutečnost ovlivnila váš literární jazyk?
Lukas Bärfuss: I toto je při mém psaní vedlejší. Nikdy jsem se tím nezabýval. Nemám k nářečí žádný zvláštní vztah. Je to dialekt jako mnoho jiných, znám jeho intonaci, slovní zásobu, ale nic z toho pro mě nikdy nebylo literárně relevantní. Mám vůči všem regionalismům averzi, lokální identity jsou pro mě utrpení. Také jsem vždy chápal, proč se babylonské zmatení jazyků interpretovalo jako trest Boží. Pro mě se spisovatelství nevztahuje k nějaké určité řeči, ale ke konkrétní myšlence, které lze porozumět mimo všechna nářečí. Možná že je trefné srovnání s hudbou: ani systém tónů, ani fyzika nedovedou vysvětlit její působení na lidi.

iLiteratura: Píšete výhradně spisovnou němčinou. Například i v románu Koala, když vypravěč popisuje poslední setkání svého zesnulého bratra s přáteli nebo když se vyjednává o jazykové podobě bratrova parte, nikdy nepoužíváte ani v přímé řeči švýcarskou němčinu. Proč se helvetismům vyhýbáte?
Lukas Bärfuss: Chci, aby mi bylo rozumět. Proč bych měl volit slovo, kterému rozumí jen někdo z určitého regionu?

iLiteratura: Do češtiny bylo přeloženo několik vašich dramat a prozaických textů, včetně románu Koala. V jednom rozhovoru jste kdysi uvedl: „Existují dvě kategorie čtenářů, kterým důvěřuji. Překladatelé a herci.“ Můžete rozvést důvody pro toto tvrzení a popsat, jak spolupráce s překladateli vypadá?
Lukas Bärfuss: Na rozdíl od ostatních čtenářů přejímají herci a překladatelé texty svým tělem. Berou texty do ruky, do úst, mění je a přetvářejí. Slova nezůstávají myšlenkou. Oba se musí usouvztažnit s textem a tento vztah hodnotí v obou případech publikum. Všechny otázky, které mohou vyvstat, musí překladatelé a herci předvídat, sami se vrhají do hry, celým svým tělem. Tato performativní práce s textem vyžaduje přesnost, pečlivost a vytrvalost.

iLiteratura: Román Koala, ve kterém se vypravěč v ich-formě snaží přijít na kloub důvodům pro sebevraždu svého nevlastního bratra, se vyznačuje blízkostí fikčního a biografického světa. Mnozí čtenáři mají problém nezaměňovat autora Lukase Bärfusse a bezejmenného vypravěče. Proč jste zvolil románovou, a ne autobiografickou formu?
Lukas Bärfuss: Co je román? Mám vlastní definici, je celkem široká a neomezuje se na obvyklé stylové prostředky nebo formální možnosti. Koala je dílo představivosti, historické, biografické a literární. Jaký jiný žánr by se pro to hodil? Hlasy v této knize se neomezují na mou biografii. Byl by velký omyl věřit, že jsem opisoval svůj život. Jde přece především o etablování poetického postoje, o to, dovést ho na jeho hranice a dál.

iLiteratura: Jeden recenzent dokonce odmítl posuzovat osobně zabarvené pasáže vaší knihy. Přesto označujete svou knihu jednoznačně jako román, tedy fikci. Rozumíte názoru recenzenta? Počítal jste s takovým stanoviskem čtenářů?
Lukas Bärfuss: Nic lidského mi není cizí. Ale ptám se, které knihy dotyčný recenzent s touto podmínkou či omezením potom ještě může hodnotit.

iLiteratura: Překladatelka Tereza Semotamová uvedla v doslovu k českému vydání, že „[k]niha je tak vlastně zápisem snažení, které autor sám pro sebe musel podniknout, aby se zachránil. Jelikož se v něm sám (v textu i snažení) ztrácel, není divu, ztratí-li se v něm i čtenář. Ztratit se a zase se najít. […]“ To může souviset s výstavbou románu. Spojil jste interpretaci bratrova osudu s osudem medvídka koaly, který téměř padl za oběť kolonizaci Austrálie. Bylo vždy nasnadě vystavět příběh kolem koaly, nebo jste uvažoval i o jiných možnostech?
Lukas Bärfuss: Ne, nikdy. Onoho dne jsem byl na jednom konkrétním místě v jižní Francii, s přáteli v Arborasu. Tam mi to jméno Koala padlo do klína, jediné, co jsem dělal, bylo sledování stopy toho jména. Bylo to úplně jednoduché a nikdy jsem neměl dojem, že bych se ztrácel, ba právě naopak: stopa ležela přede mnou, krajina a období se mohly měnit, ale dokud jsem zůstal stopě věrný, zorientoval jsem se. Koala je příběh jména, kolem něj se rozprostírá mnoho staletí a více než jeden kontinent. To není mým výmyslem, to jméno opravdu putovalo tak daleko, otázka je jen, jestli a jak se dá znázornit v literárním díle. Nebo lépe řečeno, jestli a jak si to dokážeme představit. Kniha začíná vypravěčskou konvencí: někdo vypráví o zážitku v první osobě jednotného čísla a jako čtenáři předpokládáme shodu mezi tímto já a autorem. Ale to je, jak již bylo řečeno, jen konvence, jejíž omezení umožňuje knihu performativně zažít. Svou literární tvorbu považuji za pozvání k představě či představení, v obojím významu tohoto slova.

iLiteratura: Ve zmíněné citaci z doslovu interpretuje překladatelka vznik románu Koala jako pokus o záchranu před utrpením, pokus, jak se z tohoto stavu vypsat. Zhmotnění, potažmo zaznamenání utrpení a smutku může přivodit i opak: dostanou jasnou formulaci, která může zintenzivnit vzpomínky. Při autorských čteních nebo rozhovorech pro média jste s touto událostí zas a znova konfrontován. Jak se měnilo vaše vnímání románu Koala v průběhu času?
Lukas Bärfuss: Mám vůči vlastním dílům rozporuplné pocity. Respektuji je jako vyjádření toho, co jsem byl schopný v určitém okamžiku života napsat. Co jsem uměl zformulovat a vytvořit. Mé knihy mi daly orientaci, úkol, místo a střechu nad hlavou, jídlo na stůl, přivedly mě k lidem, což bylo často krásné a často ne. Mé knihy jsou nedostatečné, znám jejich nedostatky, chyby a místa šitá horkou jehlou. Když je kniha ještě nová, jsem z její nedostatečnosti nešťastný, někdy mi je z toho skoro špatně. Ale s roky přichází i klid, možná také lhostejnost, každopádně si na to člověk zvykne. U divadelních her je to něco jiného. Na jevišti nemohou nikdy zestárnout, stále jsou v rozpuku mládí, přímo v centru dění. Je samozřejmě nesnesitelné tomu přihlížet.   

iLiteratura: Ve svých textech často zpracováváte historickou látku: ať už se jedná o dramatické zpracování Parsifala, nebo života historických osobností, jakými byli Luther nebo Helmut Kohl, a nelze opomenout ani genocidu ve Rwandě nebo koloniální minulost Austrálie. Jak postupujete při rešerších? Jak volíte své prameny, obracíte se někdy i na externími odborníky, například na historiky?
Lukas Bärfuss: Nemluvím s nikým, zato bedlivě naslouchám. Jsem špion, hodně cestuji, chodím do knihoven, do archivů a nechci, aby mě někdo poznal a odhalil mé záměry. Co jsou lidé ochotni vyprávět, je pro literaturu naprosto nezajímavé. Co dokážou zformulovat, je pro literaturu ztraceno. Mlčení, mezery, hranice poznání, to je to, co mě přitahuje. Literatura jako svědectví procesů, po kterých nezůstaly žádné stopy – teprve zde nabývá imaginace svého významu a účelu, totiž jako nástroj poznání.