Když se v listopadu 2011 v Bruselu udělovala Cena EU za literaturu, bylo v tříletém cyklu členských zemí, střídajících se v udělování této odměny, poprvé na řadě Nizozemsko a Česko. Prvním českým laureátem, vybraným českou porotou podle kritérií: začínající, nadějný, zasluhující proniknout do dalších evropských zemí, se stal Tomáš Zmeškal s románem Milostný dopis klínovým písmem. Nizozemsko vybralo knihu Autista a poštovní holub Rodaana Al Galidiho, autora narozeného v Iráku, jehož přistěhovalecké peripetie v tom okamžiku právě dosáhly dalšího stupně: protože propadl u povinné zkoušky z nizozemštiny a reálií, nezískal nizozemské občanství a nadále si musel pravidelně prodlužovat povolení k pobytu na cizinecké policii (až do konce roku 2013, kdy se politická strana D66 v jeho nizozemském bydlišti Zwolle zasloužila o to, že občanství přece jen získal). Přesto tomuto čerstvě odmítnutému cizinci přijela do Bruselu jménem Nizozemského království oficiálně poblahopřát princezna Laurentien, snacha tehdejší královny Beatrix (jen pro srovnání: Tomáši Zmeškalovi přišel až po ceremoniálu potřást rukou český velvyslanec v Belgii).

Z životopisných údajů Al Galidiho se zdá, jako by paradoxy přitahoval. Netýká se to jen barvitých osudů přistěhovalce, ale i recepce jeho díla v Nizozemsku: vedle této Ceny EU za literaturu a dalších prozaistických a esejistických cen i nominací sklízí uznání za svou poezii, zato jeho próza Maanlichtmoerassen: roman voor eeuwige kinderen tussen 10 en 100 (Bažiny měsíčního světla: román pro věčné děti od 10 do 100 let) si svého času vysloužila nominaci na Zlatý durian (durian je lahodné tropické ovoce, proslulé pronikavým puchem), cenu za nejhorší nizozemský román roku, kterou v letech 2005–2007 udělovala skupina literárních kritiků, aby upozornila na skutečnost, že nakladatelé chrlí tituly bez řádné péče o text a o vedení začínajících autorů. Ostatně Al Galidi v jednom rozhovoru říká, že kniha Autista a poštovní holub byla v okamžiku, kdy se stal laureátem Ceny EU za literaturu, už z poloviny ve stoupě a z poloviny ve výprodeji. Autor pro toto své dílo dokonce použil výraz „mrtvé dítě“. A paradoxy a bizarní situace jsou charakteristické i pro texty samotné.

Snad trochu moc lapidární název Autista a poštovní holub napovídá, že je to kniha o – autistovi a poštovním holubovi (i když holub se objeví na scéně až v poslední třetině, v části s názvem Život). Pokud jde o žánr, má kniha nejblíž k jakési současné pohádce o tom, jak Geert, samotář a geniální podivín se zlatýma ručičkama, přes všechny potíže (a vlastně bezděky, aniž o to jakkoliv usiloval) ke štěstí přišel. Bizarní příhody bizarních figurek v bizarním prostředí, ať už je to vetešnictví v provinčním městečku, kde Geert se svou mladou svobodnou (a časem alkoholickou) matkou Janine vyrůstá, nebo jeho setkávání s různými exponenty přísně protestantského vyznání, kteří obývají tzv. „biblický pás“, táhnoucí se od jihozápadu (provincie Zeeland, kde bydlí Geertovi bigotní prarodiče) k severovýchodu (vděčným předmětem laskavého humoru je pro autora pověstná krojovaná vesnice Staphorst na opačném pólu biblického pásu, v srdci provincie Overijssel), jsou v rozporu s obvyklou českou představou Nizozemska zosobněného hlavně kosmopolitním trojměstím Amsterodam, Haag a Rotterdam. A  také s obrazem nizozemsky psané literatury, jak ho při kterési příležitosti vyjádřil jeden český nakladatel: temné příběhy s černým humorem, z nichž čiší chlad a beznaděj. V literatuře poskytuje rodinný původ z ortodoxně protestantského prostředí bohatou látku – ať už v díle klasika Jana Wolkerse (č. Model, Růže z masa), či mladé Franky Treurové, rodačky ze Zeelandu (č. ukázka z románového debutu Konfety na mlatě v Holandské čítance). Pro Al Galidiho jakožto pozorovatele zvenčí je to však zdroj užaslého obveselení.

Náruživý vypravěč Al Galidi tedy nemusí ani moc přehánět, když hledá pro svou bohatou fantazii reálný rámec. Magická atmosféra, hravost, vtip, jistá skoro dětská naivita, připomínají známý film Amélie z Montmartru: situační humor, který by se recenzentským převyprávěním jedině zkazil. Je tu ale ještě autorský pohled na Nizozemsko a Nizozemce. Příběh Geerta, který zřejmě trpí Aspergerovým syndromem (s výjimkou autisty v názvu se však jeho přesná diagnóza nikde neuvání), takže mu je běh okolního světa do velké míry záhadou, připomíná fázi, kterou si projde každý v dětství a cizinec se do ní v nové zemi přinejmenším na čas vrátí: období, kdy okolní svět teprve postupně poznáváme a jazyk ovládáme jen na základní úrovni, a tak se nám pravidelně stává, že určité úsloví vezmeme doslova nebo určitou situaci či výrok neinterpretujeme správně. A v tomto neznámém a těžko pochopitelném světě instinktivně hledáme záchytný bod – pro Geerta ho představuje neměnný denní rozvrh a obvyklé prostředí: změnu v něm nesnáší a pokud možno ho neopouští. Až díky poštovnímu holubovi, kterého se snaží prodat (načež se pták – jak vyplývá z jeho povahy – dřív nebo později opět vrátí), se Geertův svět začne postupně rozšiřovat, ale stále po ose biblického pásu: městské Nizozemsko je v jeho příběhu nepřítomné. Geert je sice Holanďan (je to první Al Galidiho knížka z nizozemského prostředí a – jak sám podotýká – nevystupuje v ní ani jediný cizinec), ale autor prokládá jeho příběh vlastními humornými postřehy o zemi a domorodcích: ať už jde o funkci pohovek v obýváku (Nizozemcův sexuální život se údajně odehrává spíš tam než na pohodlné posteli v ložnici), či o srovnání jedné z ženských postav s povrchem nizozemské vozovky (obě jsou permanentně vlhké) nebo konstatování, že nejlepší nápady dostávají Nizozemci při jízdě na kole. Do příběhu tedy prosakuje optika cizince a dodává další rozměr i úvahám o návratech domů a vůbec o pojmu domova, k nimž Geerta inspiruje poštovní holub. Autista a poštovní holub v názvu jsou tedy možná v autorových očích dva základní aspekty přistěhovalecké existence.

V rozhovorech či esejích Al Galidi neskrývá zahořklost vůči nizozemské zásadě, že pravidla se mají dodržovat, která v jeho případě vedla k dlouholetému pobytu v táboře pro žadatele o azyl a k životu v neustálé nejistotě. Když v roce 2007 díky jednorázovému všeobecnému opatření ze strany úřadů azyl přece jen získal, přesídlil na čas do Antverp a pochvaloval si nonšalantnější katolickou mentalitu Belgičanů: odtud zřejmě pramení jeho kontakty s vlámskými nakladateli, a tak se sice počítá k nizozemským spisovatelům, ale jeho knihy většinou vycházejí ve vlámských pobočkách nizozemských nakladatelských domů. Při psaní beletrie odsouvá Al Galidi traumatické zážitky z uprchlických táborů stranou – daří se mu nasadit odlehčený tón. Jak by psal (a psal by vůbec?), kdyby měl možnost zůstat ve své zemi, se samozřejmě už nikdy nedozvíme. Je možné, že právě dětsky užaslý pohled a humor jsou atributy vyplývající z pozice člověka doživotně odsouzeného k vyjadřování v jiném než mateřském jazyce a s cizím přízvukem. Takový způsob řeči vyvolává v okolí automaticky jistou shovívavost nebo i lehký dobrosrdečný úsměv na rtech, jako když posloucháme dítě. Mluvit smrtelně vážně, se spravedlivým rozhořčením, může vyznít nechtěně směšně. Strategií cizinců tedy bývá, že slabinu obracejí v nástroj: kašpařením udržují vlastní směšnost pod kontrolou. Záznamy z autorových besed se čtenáři tenhle předpoklad potvrzují.

Nabízí se srovnání s jiným nizozemsky píšícím přistěhovalcem, který shodou okolností také zakotvil ve Zwolle, hlavním městě provincie Overijssel (není to tak docela náhoda: obyvatelé utečeneckých táborů v tomto kraji, kteří získají azyl, najdou mnohdy první samostatné ubytování v nejbližším okolí). Oba se brzy rozhodli psát v nizozemštině, oba nejprve vyprávěli příběhy ze staré vlasti, než začali literárně zpracovávat svůj pobyt v Nizozemsku, přesněji řečeno ve Zwolle a okolí. Íránec Kader Abdolah (č. Dům u mešity, 2011) získal v Nizozemsku mnohem větší popularitu – nejen svými romány, ale i vystupováním v různých televizních pořadech –, i když se v posledních letech čtenářům i kritikům (zejména po napsání prémie k Týdnu knihy, která literárně vzato naprosto propadla) trochu přejedl. Al Galidi vládne nizozemštinou líp (nebo má lepší redaktory), dokáže se blýsknout i slovním humorem, který Abdolah postrádá, ale v televizi se neobjevuje, a tak nemůže svým roztomilým přízvukem budit v čtenářkách mateřské city jako jeho íránský kolega. Když však město Zwolle vyhlašovalo nejlepší knihu roku 2014, v hlasování čtenářů Al Galidi svým románem Bloesemtocht (Květinová pouť) Abdolaha předčil (i když vítězem se nakonec stal jeden z „autochtonních“ zwolských autorů).

Překlad Jitky Růžičkové má lehkost i vtip. Je osvěžující, když při čtení nenarážíme na žádné jazykové podivnosti či doslova přeložené nizozemské frazeologické vazby, které trčívají z českého textu: čtenáře znalého nizozemštiny tentokrát nic nezvedá ze židle a nepudí k nahlédnutí do originálu. Překladatelka zachází s textem citlivě: zachovává autorovy neotřelé obrazy (např. „sebrala oblečení, jako když myslivec sbírá právě střeleného ptáka“), pro nizozemské reálie, na nichž je příběh v zásadě postavený (včetně Andrého Hazese, pravé holandské ikony, jednoho z pověstných lidových hospodských zpěváků z amsterodamské čtvrti Jordaan), se jí daří najít přijatelné ekvivalenty. A to není jen tak! „Kringloopwinkel“ (přeložený jako „vetešnictví“) je – jak se dá vyčíst i z knihy – na rozdíl od skutečného vetešnictví („uitdragerij“) také společenskou institucí: soustřeďují se kolem něj lidé z nižších sociálních vrstev, přičemž role dobrovolného zaměstnance a stálého zákazníka se mnohdy prolíná, ale tyhle vpravdě lidové obchody přitahují i bohaté lovce kuriozit nebo milovníky oděvních „sekáčů“. Důraz se neklade na „veteš“, ale na „kringloop“, tedy (ekologicky šetrný) koloběh zboží, bez pejorativního přízvuku. Al Galidi se svěřil, že ve zwollské variantě takového obchodu napsal z velké části tuto knihu, protože tehdy bydlel tak stísněně, že rozlehlý obchod využíval jako detašovanou pracovnu (ale kromě toho si tam pořídil oblečení i zařízení bytu). V překladu se víckrát objevuje také „farma, kam děti chodí hladit zvířata“ – zřejmě „kinderboerderij“, doslova „dětský statek“: pro tuto běžnou součást městských parků, opět provozovanou převážně dobrovolníky, kam se menší děti skutečně chodí dívat na hospodářská zvířata (a volně pobíhající kamerunské kozy si můžou hladit) a větší děti pomáhají se o zvířata starat, našla Olga Krijtová v jednom ze svých překladů výraz „ZOO-koutek“. „Kringloopwinkel“ i „kinderboerderij“ patří ke specificky nizozemských pojmům, které se v českém krajanském dialektu nepřekládají, protože pro ně nelze najít jednoznačné a pokud možno jednoslovné české vyjádření. Proto je vždycky zajímavé sledovat, jaké řešení najde překladatel: v příběhu autistického Geerta není delší opis pro ZOO-koutek od věci. Máme tu zkrátka co do činění se zkušenou překladatelkou (pod rodným jménem Hronová začínala koncem 80. let v časopise Světová literatura) se seriózním a pečlivým přístupem k práci, která se po delší přestávce k literárnímu překládání vrátila v roce 2012 románem Vláma Petera Terrina Hlídač. Je škoda, že jejích schopností zatím nevyužívají i další nakladatelé – z těch, jimž na kvalitě překladu záleží.

Ale zpět k Autistovi a poštovnímu holubovi: autor v jednom rozhovoru s jistou nadsázkou říká, že knihu psal pro lidi, kteří neradi čtou, pro zkrácení dlouhé chvíle při čekání u zubaře nebo při cestování hromadnou dopravou. Pohádka o Geertovi, jehož jméno autor odvodil od arabského slova pro „dobrý“ a nechal ho přijít na svět moderní variantou neposkvrněného početí, je hříčka, která však nepostrádá vážnější podtón, a pokud se na ni naladíme, vnese pohodu do duše, jak se na pohádky sluší a patří.