I Janine věděla, že Geert není dítě jako ostatní. Abnormálně často si rozbil hlavu nebo zakopával o vlastní nohy, překvapoval ji také jazykovými schopnostmi. V jazyce měl neustále náskok před svými vrstevníky. Janine si všimla, že všechno chápe doslova. Když mu byly čtyři roky, zeptal se jí, proč si kupují smaženou rybu až u knihovny místo u stánku s rybami hned vedle kostela, když je to mnohem dál. „Protože tam místo tresky mají jenom třesky plesky,“ odbyla ho.
Příští sobotu ale rybí stánek u knihovny nebyl. Janine se proto rozhodla, že tentokrát koupí dvě ryby u prodavače vedle kostela.
„Tady přece nemají tresky,“ protestoval Geert, zatímco vedle ní nejistě balancoval na nožičkách. „Dvakrát třesky plesky, prosím.“
Janine ho štípla do paže. Byla zvyklá na Geertovy průpovídky, ale občas ji nějakou poznámkou přece jenom překvapil.
Když mu vyprávěla, že spolužák Roderick se přestěhuje do domu jenom o dvě ulice dál, Geert ji opravil. „Nepřestěhuje, ale předomuje.“
Geert měl užší vztah s jazykem než s tělem. V pěti letech už měl třikrát díru v hlavě, sedmkrát spadl z pohovky a čtyřikrát se zranil o stůl, jednou sletěl ze schodů a zlomil si ruku. Levou nohu si zlomil při pádu z jabloně a pravou, když na farmě, kam si děti chodí hladit zvířata, vypadl z houpačky. Janine koupila plakát s kostrou člověka, pověsila ho v obýváku na zeď a každou kost, kterou si Geert zlomil, označila křížkem. Křížků rychle přibývalo a Janine si spočítala, že když to tak bude pokračovat, zlomí si Geert všechny kosti, ještě než mu bude patnáct. Ve snaze vyřešit problém s kostrou nechala Janine Geerta prohlédnout. Jeden psychiatr nakonec Geerta poslal na specializovanou kliniku plnou hraček, knih a pastelek. Geert tam strávil celý den. Janine pak obdržela zprávu, kde stálo, že má Geert sportovat, aby si zlepšil motoriku. Přihlásila ho tedy na fotbal, ale hned při prvním tréninku se srazil hlavou s jiným děckem, takže si zlomil tři řezáky a obličej mu krvácel. Poslala ho na gymnastiku, ale druhou hodinu mu někdo přišlápl prsty u nohou, Geert zpanikařil a vyškubl nohu tak rychle, že si sedřel prst až na kost.

Nakonec se Janine rozhodla přihlásit ho na dětskou jógu. Četla o ní článek a napadlo ji, že by se díky ní mohl posílit vztah Geerta k okolnímu světu. Lekce jógy probíhaly dobře, hlavně proto, že při nich nešlo jenom o tělesné aktivity, ale i o jazyk. Během první lekce se Geert naučil „strom, kořen, stabilita, vylézt, držet se, slézt“. Stál před stěnou s nakresleným stromem a musel ta slova opakovat. Po několika lekcích měl za úkol zavřít oči a přeříkávat v duchu slovo za slovem. Učitelka jógy Hilda, připomínající kocoura během nedělního odpoledne, mu mezitím šeptala do ucha:
„Ano, chlapče, jde ti to. Jen pokračuj.“
Její přísný hlas způsobil, že by se Geert vyškrábal třeba i do vzduchu.
Po dobu tří týdnů s Hildiným hlasem u ucha zdolával jogínský strom, až nastala chvíle, o niž celou tu dobu šlo. Hilda s bezmocným Geertem v patách zamířila ke dvoukřídlým zahradním dveřím s velikou klikou a otevřela je.
„Následuj mě, chlapče,“ vyzvala ho.
Šel za ní do zahrady, kde byly sochy, jednohlavý Buddha, dvouhlavý Buddha, tříhlavý Buddha, Buddha s jednou rukou, dvěma rukama, třema rukama. Vsedě, ve stoje a vleže. Řecká sádrová socha čůrala do vody na kašně uprostřed zahrady. Úplně jiný svět. Rostly tam stromy podivných tvarů a zvláštní květiny nezvyklých barev, jaké Geert dosud neviděl. Bylo tam ticho, jako by se město za ostře barevnou zídkou někam ztratilo. Geert stál pod jabloní jako role toaletního papíru, co se vydala na procházku bez deštníku a překvapil ji liják. Přemítal o sochách Buddhy a o množství rukou, jejichž počet nesouhlasil. Cítil se bezradný, podobně jako když si Janine počínala jinak než obvykle.
„Strom, kořen, stabilita, vylézt, držet se, slézt,“ řekla Hilda. Vyslovovala klidně a zřetelně.
Geert slova zopakoval a vryl si je do paměti. Pak na Hildin pokyn zřetelně odříkával slovo za slovem a pokaždé ho rovnou proměnil v akci. Vylezl na strom a vrátil se zase bezpečně zpátky na zem.
„Výborně, chlapče,“ chválila ho Hilda. „Výborně.“ Poplácala ho po ramenou. Potom odříkala slova ještě jednou, ale „držet se“ vypustila. Byla přesvědčena, že Geertovo tělo už je připraveno pokyn „držet se“ vykonat automaticky. Geert to po ní opakoval, ale když vylezl na strom, chybějící „držet se“ ho zarazilo. Pustil se větví a s žuchnutím dopadl na zem.
O týden později se s ním Janine vrátila z nemocnice a na plakátě zakřížkovala další kosti. Plakát byl plný křížků.
„Už skoro nezbývá místo,“ povzdychla si.
Když Geertovi sundali sádru, koupila Janine další barvy pastelek, aby mohla znovu zakřížkovávat i kosti, které už si jednou zlomil. Napadlo ji, že se svými zkušenostmi ohledně zlomenin lidských kostí, různě vhodných typů sádrových obvazů a doby hojení by se mohla nechat zaměstnat v nemocnici jako zdravotní sestra, jenomže studovat s dítětem nepřicházelo v úvahu.

Janine byla nucena brát ohled na Geertovy návyky. Všechno muselo probíhat tak, jak byl zvyklý, jinak zmatkoval a panikařil. Když ji to unavilo a potřebovala si odpočinout, koupila mu komiks a Geert pak zapomněl na sebe i okolí, dokud ho nedočetl do poslední stránky. Ale protože na komiks neměla vždycky peníze, snažila se co nejméně měnit zaběhlý režim. Když mu uklízela pokoj, vracela vždycky všechno pečlivě na místo. I plyšáčky na posteli vyskládala ve stejném pořadí, ponožky srovnala podle barev a boty špičkou k topení. Když Geerta vyzvedávala ze školy, musela na něho vždycky čekat na tomtéž místě. Když místo zabrala jiná matka a Geert vyšel ven a Janine tam neviděl, rozzlobil se. Stačilo, aby stála o půl metru dál. Proto přicházela dřív než ostatní rodiče a stávalo se, že napřed musela odhodit stranou psí výkaly, aby si tam mohla stoupnout. Jednoho dne byl celý chodník prázdný, protože bylo ještě brzo, až na přibližně čtyřicetiletou paní. Stála přesně na místě, kde měla Janine čekat na Geerta, a četla si časopis. Janine se k ní zvolna přiblížila, nejistě a rozpačitě, což u ní nebývalo zvykem.
„Mohla byste se prosím posunout?“ zeptala se.
Paní zvedla oči a rozhlédla se kolem sebe. Zjistila, že chodník je z obou stran prázdný, podívala se rozmrzele na Janine a poodešla o půl metru dál. Janine si stoupla na její místo.
„Spokojená?“ zeptala se paní.
Janine se nuceně usmála. „Ano, děkuji vám.“
Žena zavrtěla hlavou a pokračovala ve čtení.
„Docela rušno, nemyslíte?“ pokusila se ji Janine usmířit, ale žena na ni vrhla studený pohled a pak už od časopisu ani nevzhlédla.

Občas se stalo něco, s čím ani Janine nepočítala, jako tenkrát na trhu. Geert si vedle třešní všiml tabulky s nápisem: „1kg 3,50 gld. – 2 kg 6 gld.“. Hluboce se zamyslel a připadalo mu, že právě objevil ten nejlepší způsob, jak vydělat peníze. V dešti se uprostřed spěchu a tlačenice zastavil a propočítával, že čím víc kilo si člověk koupí, tím jsou třešně levnější. Osmý kilogram byl podle Geertovy matematiky zadarmo a za každý další kilogram už by měl dostat peníze. Sto kilogramů by znamenalo zisk 4232 guldenů, jenomže by to přece jenom byl těžký náklad, i když by mu s ním mohla pomoct Janine. Navíc by se tolik třešní nevešlo do lednice. Proto se rozhodl koupit devět kilo, na kterých si sice vydělá jenom čtyři guldeny padesát, ale které alespoň sám unese.
„Devět kilo třešní,“ řekl prodavači za pultem.
Janine si mezitím lámala hlavu, co koupit, a popošla o kousek dál, zatímco Geert čekal na třešně a na peníze.
Dokonce ani když už třešně z devíti pytlíků ležely zase zpátky v bednách a vedoucí krámku se zlobil i na Janine, nedokázal Geerta nikdo přesvědčit, že takhle to na trhu nechodí. Geert nevěřil, že se tržní matematika může natolik lišit od matematiky v jeho hlavě, a od toho dne už nechtěl s Janine na trh chodit.
Taky na zážitek z bazénu Janine nikdy nezapomene. Zrovna začala plavat po délce tam a zpátky, když najednou odněkud uslyšela Geertův hlasitý křik. Vyděsila se, co se mu stalo, rychle se vytáhla na okraj bazénu, odhodila plavecké brýle a rozběhla se směrem, odkud se křik ozýval. Do toho spustil alarm a začal houkat na celý areál. Odevšad se sbíhali plavčíci. Když Janine doběhla, spatřila Geerta, jak křičí a hlouček lidí kolem ho zvědavě pozoruje. Voda mu nesahala ani po kolena. Vykřikoval, máchal rukama a nedovolil nikomu se přiblížit. Janine se ho celá bledá zeptala, co se mu stalo.
„Moje plavky mají zničehonic tmavě modrou barvu,“ vzlykal Geert.

6
Obývací pokoj v bytě, kde Janine s Geertem bydleli, se zaplnil různě velkými prázdnými krabicemi ze supermarketů ve městě. Janine se totiž naskytla možnost nastěhovat se do staršího domu z roku 1895 hned za vetešnictvím, kde pracovala. Geert zvědavě nakukoval do krabic. Nic v nich nebylo.
„Tys koupila v supermarketu prázdno?“ zajímal se Geert.
„Odstěhujeme se tady z toho šíleného patra,“ prozradila mu Janine. „Do těch krabic si sbalíme věci.“
„Nadstěhujeme se, nebo podstěhujeme?“ ptal se jí Geert, který si myslel, že se stěhují do jiného poschodí v paneláku.
„Budeme bydlet v přízemí,“ odpověděla Janine nechápavě a dál systematicky balila věci.
Geert se zamyslel nad sdělením „odstěhujeme se tady z toho šíleného patra“ a nad poslední matčinou větou, která se k tomu nehodila.
Odstěhovat se znamená jít bydlet jinam, nejenom přejít z poschodí do poschodí, Janine ale říkala, že se odstěhují tady z toho patra, takže v tom případě by mělo jít jen o výměnu pater. Geert dumal o matčině větě celé odpoledne, zatímco Janine balila jednu krabici za druhou. Když se pak dozvěděl, že se budou stěhovat do domku se zahrádkou, co stojí za vetešnictvím, stoupl si před matku. „Neměla jsi říkat…“
„Já vím,“ skočila mu Janine do řeči. „Neměla jsem říkat, že se budeme stěhovat tady z toho patra.“ Nervózně pokračovala v balení a pomyslela si, že by bylo fajn, kdyby někam do krabice mohla šoupnout taky Geerta.

Následující dny v novém domě Geert nepřestával být neklidný, ačkoli Janine dělala, co mohla, aby mu zařídila pokojík přesně tak, jak ho míval u nich v bytě. Plakát dinosaura přitloukla týmiž hřebíčky do téhož místa, i plyšáčky mu vyskládala na postel úplně stejně, jenomže pokoj se lišil jak svými rozměry, tak i velikostí okna a umístěním světla na stropě. První noc nemohl Geert usnout, proto vstal a vydal se na obchůzku po domě. Měl pocit, že jakmile vyjde z místnosti, vstoupí k sobě do pokoje v původním bytě, jako by se mu nový pokojík jenom zdál. Během pochůzky po domě o tom přestal přemýšlet a soustředil se na chůzi. Janine nechala rozsvíceno, protože si říkala, že by se Geert mohl bát, kdyby v noci potřeboval na záchod a nemohl najít vypínač. Vedle vstupu do sklepa si všiml starobylých dřevěných dveří s umně vyřezaným lvem, který se snažil kousnout draka dštícího oheň. Geert se ještě nikdy s podobnými dveřmi nesetkal, vypadaly spíš na dívání než ke skutečnému používání. Jako by ho k sobě přitahovaly. Uchopil těžkou petlici a nadzvedl ji. Dveře zavrzaly. Za nimi spatřil Geert dřevěnou výplň. Zatlačil a deska zlehka popojela o kus dál. Před Geertem se v mžiku rozprostřela neproniknutelná tma, která se pro lenivou žárovku ukázala být nezvládnutelným úkolem. Přitáhl desku zpátky a opatrně zavřel dveře. V posteli pak myslel na tmu, zaplněnou nejspíš spoustou věcí, a usnul.
Následujícího večera znovu opatrně otevřel dveře. Světlo z chodby slabě pronikalo tmou, takže Geert rozpoznal, že výplň je ve skutečnosti zadní stěnou knihovničky na kolečkách. Zíral do tmy, zatímco tam stál jako v zámku z napínavého pohádkového příběhu nebo na první stránce nikdy nekončícího komiksu.
Třetí večer odsunul knihovničku a uslyšel ze tmy volání.
„Ahoj, já jsem klaun Coco a kdo jsi ty?“ Lidský hlas se ozýval z různých směrů, jako by vycházel z mnoha míst zároveň. Možná mě chce čaroděj vlákat do léčky, pomyslel si Geert. Nebo je to mluvící panna napojená na reproduktory, proto ji slyším ze všech stran.
Večer co večer hleděl Geert do tmy a čekal, až se kolem začne ozývat známý hlas, opakující stále stejná slova. Na konci jednoho chladného deštivého dne zase otevřel dřevěné dveře, když ale odsunul knihovničku, nebylo hlas skoro vůbec slyšet. Zněl unaveně a vycházel jen z jednoho bodu. Geert se vrátil k sobě do pokoje, zpod postele vytáhl baterku a skrz nekonečnou tmu vyrazil směrem, odkud se hlas ozýval.
Roztřásl se po celém těle, jako by se mu pyžamem proháněl vítr. Zůstal stát a ptal se sám sebe, proč se bojí. Zavřel oči a zkoušel si v hlavě utřídit myšlenky, které ho celého tak rozechvívaly. Když o nich přemýšlel, přestaly mu proudit tělem, zasekly se v hlavě a postupně se ztrácely jedna za druhou, až zůstala jediná, kvůli níž mu vlastně tma připadala tak hrůzostrašná. Byla to scéna z filmu, který kdysi viděl a uvízl mu v paměti. Jeden muž v něm kráčel neosvětlenými ulicemi, zatímco zločinec se schovával v postranní uličce, aby ho probodl. Jakmile si Geert uvědomil, že to tahle scéna mu nahnala strach, uklidnil se.
S baterkou namířenou k zemi kráčel za unaveným hlasem. Když pak posvítil výš, stál tam umělohmotný klaun s širokým úsměvem, tak nějak nepatřičným k jeho skomírajícímu hlasu. Geert opatrně uchopil klauna volnou rukou, otočil ho, odklopil krytku na zádech, uviděl dvě velké baterie a vrátil se k sobě do pokoje. Od té doby, co si Janine navykla vypít denně přes půl lahve vína, už mu nekupovala komiksy a Geert si na ně šetřil sám. Za našetřený obnos koupil následujícího dne náhradní baterie, večer je strčil klaunovi do zad a znovu uslyšel známý hlas. Každý večer, jakmile odsunul knihovničku a baterkou osvítil malý kousek všeobklopující tmy, se znovu ozývalo ze všech stran: „Ahoj, já jsem klaun Coco a kdo jsi ty?“ Měl pocit, že klaun volá na něho a přestal se bát tmy.

Tak chodíval večer co večer s baterkou za umělohmotným klaunem, chvíli si ho prohlížel, potom se vrátil do postele a spokojeně usnul. Jednoho večera se hlas neozval. Geert se s baterkou vydal klauna hledat, ale nemohl ho najít. Místo toho našel tisíc jiných věcí, stojících tam vedle sebe, pod sebou, na sobě, za sebou, před sebou i v sobě.
V rohu spatřil čaroděje. Překvapeně posvítil baterkou na ohromnou figurínu, obličej měla jako živý. Když zvedl ze země zástrčku a zasunul ji do zásuvky za figurínou, začal čaroděj hýbat očima a zkroucenými prsty, ožil i havran na jeho rameni. Nad ním ve vzduchu uviděl Geert čarodějnici na koštěti s ulomenou špičkou dlouhého nosu. Mořští rackové viseli na neviditelných šňůrkách před nástěnným obrazem moře. Zapojení do zásuvky však nezpůsobilo jen to, že vánoční žárovičky na čarodějově hábitu začaly blikat. Zároveň se ozvaly i zvuky vln omývajících pobřeží a křik mořských racků. Na velkém banánovníku viselo nejrůznější ovoce.
Od toho okamžiku se Geertovy oči večer co večer nořily do oceánu přístrojů, aparátků a mašinek, co se hýbaly, svítily nebo hrály melodie. Hlas klauna byl pro Geerta průvodcem okolní tmou. Skutečnost, že se ho nakonec podařilo prodat, předznamenala začátek jeho objevitelských výprav po vetešnictví, kde se neustále něco měnilo. S každým místem ve vetešnictví objevoval Geert nový svět. Viděl mlýnky na maso, lednice, pračky, televize, kazety, desky, videopřehrávače a umělé rostliny, co vypadaly jako pravé. Viděl pohledy z exotických dovolených, použité i prázdné fotorámečky, kalhoty, svetry, kabáty, šaty, boty, hrnečky, pánve, lžíce, vidličky a květináče. Míjel spousty vysavačů, varných konvic, digestoří, lisů na citrusové plody, holicích strojků a žehliček. Vždycky, když něco našel, seznámil se s tím, jako by potkal dalšího kamaráda. Večery se staly tajuplnými výpravami nekonečným světem nápadů, proměněných ve věci, a věcí, z nichž se rodily nápady. Někdy stačilo vsunout zástrčku do zásuvky a děly se nečekané věci. Protože ho nenapadlo, že by si mohl ve vetešnictví sám rozsvítit, staly se Geertovou největší radostí světla. Řadu týdnů věnoval objevitelským výpravám za světly. Zjistil, že některá jsou určená ke čtení, jiná k hledání cesty, další k osvětlení různých oslav nebo k jízdě na kole. Někdy bylo po rozsvícení všechno zřetelnější, jindy zase všechno tajuplnější. U některých svítidel nedokázal přijít na to, k čemu vlastně sloužila. Po dlouhém přemýšlení došel k závěru, že účelem světla je zaplašit tmu. Zjistil, že svítilna na kolo se může stejně tak použít na čtení a světlo ze sprchy nebo ze záchodu může svítit i v obýváku nebo na operačním sále. Geert věřil, že ze všech nejdůležitější je světlo ukazující cestu, protože vede k jiným světlům, a tím i k novým nápadům a novým věcem.
Ze světa světel přešel do světa hodin. Objevil, že některé hodiny odpočítávají čas potichu, jiné s nenápadným tikáním nebo naopak s hlasitým rámusem. Odměřují čas v pokojích i na nádražích, na zápěstí nebo vedle postele. Geert začal přemýšlet o čase. Odměřuje čas stáří věcí? A představuje on sám taky takovou věc? V oddělení s knihami, kam se chodilo po dřevěných schodech, hledal Geert ve starých knihách informace o čase, ale nemohl nic najít. Jednoho dne objevil náramkové hodinky a položil je na stůl, který si postavil do zadní části vetešnictví. Tam rozebíral hodiny a znovu je skládal dohromady, aby zjistil, co je to čas. Měl přitom od Janine dovoleno svítit si žlutou lampičkou na čtení, dokud se neprodá. Dospěl k závěru, že čas na náramkových hodinkách a čas na velkých nádražních hodinách se v ničem neliší.
Před svými dvanáctými narozeninami dokončil Geert esej o čase, kde se zabýval tezí, že čas je cestou naší duše. Semínko odpočítává čas do chvíle, než začne růst, pak přestane být semínkem a pro duši nastává čas růstu. Nakonec přichází čas stromu a čas ročních období a duše se vrací zpátky k semínku. Janine proto nebyla Janine, nýbrž sedmou hodinou ranní, kdy se vzbouzela, aby se z ní teprve stala Janine. Jelikož se držela času vetešnického krámku, byla její duše už dávno mrtvá. O svých dvanáctých narozeninách pak pyšně předal práci paní učitelce ve škole, ta však Geertovo bádání o čase označila za poněkud vágní, zejména tam, kde se snažil dokázat, že jeho matkou je namísto Janine sedm hodin ráno. Esej mu vrátila, což na něho zapůsobilo jako studená sprcha. Cestou ze školy ji vyhodil do koše.
Když přišel domů, zjistil, že mu Janine společně se všemi dobrovolníky z vetešnictví připravila oslavu. Ten den si totiž poprvé sám zavázal tkaničky. Večer, když je rozvazoval, byl neklidný. Ne kvůli tomu, že esej o čase skončila v koši, ale protože škola zítra pořádala sportovní den a Geert nevěděl, jestli si má napřed vzít sportovní úbor a pak se jít nahlásit, nebo se nejprve nahlásit a pak teprve převléct.