Román Lila, který v roce 2014 obdržel Národní cenu kritiky, je čtvrtá kniha uznávané americké spisovatelky Marilynne Robinsonové. Spolu s díly Gilead a Home je součástí takzvané gileadské trilogie, která odráží autorčino presbyteriánské pozadí a osobní zájem o učení francouzského teologa Jana Kalvína, jehož myšlenky jsou jedním z klíčových motivů její tvorby. Především Robinsonové druhý román, Gilead, je obecně považován za úspěšný pokus o poupravení některých moderních stereotypů a mylných představ ohledně kalvinismu a puritánů jakožto neradostných nepřátel fyzického světa.

Knihy, jejichž děj je soustředěn do fiktivního města Gilead, obsahují velké množství vzájemných aluzí a komplexně protkaných dějových vláken, jejichž rafinovanost lze plně docenit, jen pokud je čtenář vybaven informacemi z druhých dvou děl. Robinsonová je však skutečnou mistryní prózy: každá z knih je zároveň vystavěná tak, aby tvořila literárně nezávislý celek, a neznalost předchozích děl na čtenářském zážitku nijak zásadně neubírá. Zatímco Gilead je epistolární román zaměřený na život a teologické myšlenky kongregacionalistického kněze Johna Amese, Home, zasazený do stejného časového rozpětí, se soustředí na rodinu jeho blízkého přítele a kolegy Boughtona. Ten je v Lile pouhou vedlejší postavou.

Samotná Lila pak obsahuje dvě hlavní dějové linie; první se točí kolem námluv a sňatku titulní hrdinky se stárnoucím Amesem, v druhé se autorka zaměřuje na Lilinu tajemnou minulost a její komplikované vztahy k osobám, které v ní figurovaly. Jednou z nich je Doll, záhadná tulačka a Lilina opatrovnice, o jejímž původu se dozvídáme jen velmi málo:

„Doll měla na tváři a jedné straně čela rudou skvrnu podobnou mateřskému znamení a lidé, kteří ji viděli, si ji podle toho zapamatovali. Proto nikdy nemohly zůstat na jednom místě. Doll to Lile nikdy nevysvětlila. Patřilo to k věcem, o nichž spolu nemluvily.“

Veškeré události nazíráme výhradně očima hlavní hrdinky: pro autorčiny romány i odborné statě je ostatně typické, že se zaměřují na vnitřní svět jediné postavy. Příběh je vyprávěn ve třetí osobě a Robinsonová v něm uplatňuje techniku proudu vědomí. Ten si v jejím podání v ničem nezadá s geniálními texty Virginie Woolfové, přestože je méně lyrický a více narativní. Z prašných cest a nekonečných obilných lánů amerického venkova, věčné krajiny, která nepodléhá chronologickému působení času, ale ovládají ji rytmus přírody a opakující se cykly sklizně a zrání, se přesouváme do strohého, důstojného chladu kostela a vzápětí se ocitáme v polorozpadlé venkovské chatrči, v níž se ukrývá nezletilý otcovrah.

Právě Lila má z románů nejhutnější, nejtemnější atmosféru. Bez velkých okolků jsme vrženi přímo do děje a úvodní scéna knihy není z nejveselejších: čtenáři se naskytuje pohled na hladové, zanedbané dítě – Lilu – přežívající ve špinavém polorozpadlém domě spolu s tuláky a alkoholiky, z nichž někteří jsou pravděpodobně jejími rodiči:

„Dívenka se krčila ve tmě na zápraží, seděla tam s rukama obtočenýma kolem těla ve snaze chránit se před chladem. Všechny slzy vyplakala a skoro usínala únavou. Už nedokázala křičet. Stejně by ji neslyšeli – a kdyby ji někdo náhodou zaslechl, bylo by to ještě horší.“

Dívku ze spárů smrti z neznámých pohnutek zachrání právě Doll, která ji „uloupí“, zahalí ji do své šály a uprchne s ní do mrazivé zimní noci. Životem zkoušená tulačka a nevinné dítě tvoří od té doby nerozlučný pár a Lila podniká první pomyslný krůček na cestě za hledáním vlastního já. Až později se dozvídá, že se nachází ve Spojených státech amerických; na místě – stejně jako na období, do něhož je román zasazený – však příliš nezáleží. Jednou z předností knihy je její nadčasovost. „Nějak to tu nejspíš pojmenovat museli,“ poznamenává Doll a bez jediného ohlédnutí kráčí vpřed na nekonečné cestě životem.

Přestože je Lila zasazená do stejného světa a se svými předchůdci sdílí podobné narativní techniky, v mnohém se od nich liší. Na rozdíl od Gileadu a Home, které se soustřeďují na myšlenkové pochody dvou kalvinistických intelektuálů, poslední román Robinsonové nahlíží svět ze zcela jiné perspektivy. Ta není zatížená teologickými tezemi ani léty strávenými pečlivým studiem: na události odehrávající se v městě Gilead se najednou díváme očima prosté ženy, která umí sotva číst a psát. Avšak právě hrdinčina nevzdělanost, její blízkost k přírodě a drsnému, nepřikrášlenému životu jí umožňují vidět věci, které zůstávají Amesovi a jemu podobným skryté. V rámci sblížení se svým budoucím manželem Lila objevuje zcela nový svět: čte úryvky z Bible a přemýšlí o souvislostech mezi nimi a svým okolím. Zároveň klade sobě i druhým otázky, které jdou navzdory své jednoduchosti k jádru věci a jsou často podstatnější než celá Amesova sofistikovaná kázání.

Vztah Lily a Amese je výjimečný. Právě soužití těchto dvou naprosto odlišných lidí, kteří proti všem předpokladům vstoupí ve svazek manželský, jejich vzájemná komunikace a snaha pochopit jeden druhého utvářejí vrcholné pasáže knihy. Pečlivě vystavěné dialogy, často prosté, ale vždy upřímné a přirozeně vyplývající z povahy obou zúčastněných, jsou odzbrojující, stejně jako autorčina schopnost psát o lásce důstojně a bez jakýchkoliv klišé.

„‚Nejsem tím, kým si asi myslíš. Jak jsem říkala, dopustila jsem se jistých věcí.‘ Přijde čas, kdy mu dojde i tohle i tohle. Alespoň ho to příliš nepřekvapí. Věděla, že se jí teď nebude vyptávat na podrobnosti. Seděl potichu a potom odpověděl, „Jsi jediný člověk na světě, kterého chci mít po svém boku. To si nemyslím, to vím. Nejspíš to nic nevysvětluje. Už jsi večeřela?‘ ‚Měla jsem chleba s džemem.‘“

Lila není jednoduchý román. Zaměřuje se na složité otázky týkající se teologie a duchovního růstu a představuje detailní sondu do lidské mysli, přičemž každou myšlenku převrací dvakrát a každý pocit podrobuje zevrubné analýze. Robinsonová si dává záležet na postupném budování atmosféry a zvláštní pozornost věnuje popisným pasážím, které jsou často neobvykle rozsáhlé. Kniha je navíc psána archaickým jazykem, připomínajícím romány 19. století, děj v přítomnosti se neustále mísí se vzpomínkami postav, a pokud jde o akci, odvíjí se jen velmi pozvolně. Přesto je kniha poutavá a nabízí výjimečný čtenářský zážitek. Marilynne Robinsonová je jedním z mála současných autorů, pro které hrají víra a náboženství zásadní roli, a její pozice spisovatelky v moderním světě proto není z nejlehčích. V jejím díle však, a zvláště pak v Lile, nalezneme ojedinělé a velmi realistické vyobrazení našeho světa a lidského vědomí, které potěší především náročnější čtenáře.