Když Thomas Pynchon v roce 1966 vydal svůj druhý román Dražba série 49 (Crying of the Lot 49), bylo už možné tušit, že se zrodila ikona americké postmoderní literatury. Kalifornská žena v domácnosti Oedipa Maasová se v knize za podivných okolností dostane na stopu tajné poštovní sítě Trystero – pokud ovšem něco takového skutečně existuje, což je otázka, která v jistém momentu vyvstane u drtivé většiny Pynchonových děl. Dnešní čtenář Dražby série č. 49 se nemůže ubránit myšlence, jak by se autorova představivost rozletěla ve světě, kde se prostředky mezilidské komunikace zdaleka neomezují na poštovní služby a telefonní hovory a kde se toho tolik odehrává online. V Pynchonově posledním románu Bleeding Edge z roku 2013 nalezneme uspokojivou odpověď.

„Bleeding edge“ je anglické označení pro nejnovější technologie, jejichž účinek a dopad na různé aspekty lidské činnosti není dostatečně otestován, a které s sebou tím pádem nesou větší či menší riziko. Většina knihy se odehrává po splasknutí takzvané „internetové bubliny“ a před útokem na Světové obchodní centrum 11. září 2001, v prostředí nových internetových společností. „Bleeding edge“ v názvu se však vztahuje k realitě nového tisíciletí obecně. Nejenže dnes dost dobře nevíme, jak digitální technologie ovlivňují naše fyzické a psychické zdraví, a nedokážeme dopředu přesně předvídat jejich sociální dopady – v záplavě mediálních výstupů si nikdy nemůžeme být zcela jisti tím, že máme ty správné informace o čemkoli, a v neposlední řadě nevíme, jestli se i nás nedotkne nová (do určité míry) a nahodilá forma války, mezinárodní terorismus.

Hlavní hrdinkou knihy je vyšetřovatelka podvodů Maxine Tarnow – emancipovaná žena, Židovka a matka dvou synů. S manželem Horstem (burzovním makléřem) žije v odloučení, ale po 11. září se rodina opět sjednotí. Před Maxine se postupně rozkrývá síť událostí a aktérů spojených s internetovou firmou hashlingrz úspěšného podnikatele Gabriela Ice a platformou virtuální reality s názvem Deep Archer. Později se Maxine dostane do rukou video, v němž si skupina ozbrojených mužů cosi nacvičuje na jedné z budov poblíž Světového obchodního centra, a události dostanou širší rozměr. Jeho přesnou povahu se však nikdy nedozvíme.

K neodmyslitelným součástem Pynchonova rukopisu patří pocit paranoie, a těžko tak pro něj hledat vhodnější téma než 11. září 2001. Nedůvěra vůči představitelům státní moci a oficiálnímu výkladu událostí prostupuje celý román. Někdy má podobu uštěpačných poznámek: například o tom, že by se mělo dodržovat přikázání „Nebudeš hackovati ničí bankovní účet, takovéto věci necháš na FBI.“ Jindy se Pynchon s odmítáním oficiálních pravd pohybuje na hraně konspiračního teoretizování. Šeptané zmínky o tom, že někteří lidé věděli, co se stane, nebo že před událostí výrazně stoupl počet opcí na akcie dvou aerolinek, kterým patřila unesená letadla, lze však číst i jako zobrazení doby, kdy takové zvěsti mezi lidmi hojně (a přirozeně) kolovaly. Pynchon se navíc k žádné konspirační teorii jednoznačně nepřikloní a Maxine Tarnow v knize funguje jako hlas střízlivého rozumu: proslov své známé March o skrytém nepříteli, kterého se možná bojí I CIA, označí kupříkladu za „jediovštinu“.

Atmosféra Bleeding Edge je prosycená vědomím „života po“. Zprvu jen po roce 2000, kdy se nenaplnila katastrofická očekávání spojená s přechodem na letopočet začínající dvojkou, a později po 11. září 2001. Román se také hodně věnuje ulicím New Yorku, zformovaným bezpočtem různých vlivů, s jejich dopravou, popkulturními odkazy, pravidly chování, spoustou malých restaurací, svéráznými lidmi (počítačový geek s nožním fetišem, policista obdařený nadpřirozeným čichem, psychiatr-surfař vyznávající zen) a později i zvýšeným počtem policejních hlídek. V dekadentnějších momentech nám Pynchonova obraznost předvádí rozpadající se nákupní centra nebo halloweenské třeštění dětí i dospělých nedlouho po útocích na Světové obchodní centrum.

Přirozenou nástavbou i metaforou města je Deep Archer, kde si lidé mohou například nostalgicky vytvářet města přesně podle svých představ nebo se jenom ukrýt před světem venku. Ne náhodou se v něm začnou objevovat avataři v podobě jedinců zahynuvších nejen 11. září. Když jeho tvůrci ze zdrojového kódu udělají open source, stane se tato virtuální realita na první pohled zosobněním rovnosti a svobody internetu, která je ale samozřejmě iluzorní, protože člověk nikdy neví, kdo a proč ho sleduje – ve virtuálním světě daleko pravděpodobněji než ve fyzickém. Jediná slabá stránka Deep Archeru je, že v románu místy splývá s takzvaným „hlubokým webem“, který tvoří weby a informace nenalezitelné standardními internetovými vyhledávači (Pynchon s gustem popisuje, jak se i tato oblast internetu postupně zkomerčňuje). Občas to tedy vypadá, že i v hlubokém webu se člověk pohybuje prostřednictvím avatara.

Číst Bleeding Edge je potěšení už jen kvůli Pynchonovu bohatému jazyku a obraznosti. Vzhledem k původu hlavní hrdinky autor často používá slova z židovského slangu, jako například schlep (trmácet se, vláčet), yenta (drbna) nebo zhlub (buran). Postavám podle svého zvyku dává výstřední jména jako Vyrva, Ziggy, nebo dokonce Conkling Speedwell. Vytváří zábavné akronymy, jako třeba WTF (zkratka „Wahábbistické nadace mezináboženského přátelství“). Překrucuje provařené citáty ze známých literárních děl – a v podobném duchu bychom mohli pokračovat. V románu se to také hemží sofistikovanými přívlastky ve stylu „mávnutí příliš silného na to, aby za ním nebyly prášky na předpis“.

Se svým množstvím postav, načrtnutých témat a náznaků se kniha může jevit trochu překombinovaně. Zatím například nebyla zmíněna postava agenta Windusta, s nímž se Maxine krátce zaplete a který v mládí šířil neoliberalismus v Latinské Americe. Přehlcenost románu je však v souladu s určitou přehlceností života mnoha lidí v dnešním vyspělém světě poté, co bylo Světové obchodní centrum „rozbořeno na pixely“. Nejasné dějové vyústění vynahrazuje skvěle mrazivý úplný závěr románu. Bleeding Edge tak lze i přes množství amerických reálií doporučit českým čtenářům. Stejného názoru je nakladatelství Argo, které knihu plánuje vydat koncem tohoto roku. Bude zajímavé sledovat, jak si poradí s překladem – v nedokonalém převodu by kniha přišla o nezanedbatelný díl své přitažlivosti.