16. kapitola

Dala nám všechno
Slunce a vítr, vždycky velkorysá
Kde byla, tam byl život
Jsme, čím jsme, díky ní
Nikdy nás neopustila
I v mrazivém světě jsme byli v teple…
Strana, strana má vždycky pravdu!
A tak tomu bude, soudruzi, vždycky
NeboF kdo bojuje za pravdu, má vždycky pravdu…
Kdo brání lidstvo, má vždycky pravdu…
Vyvolána k životu duchem Lenina, zocelena Stalinem
Strana, strana, strana
– „Píseň o straně“, 1949

Je těžké to lidem vysvětlit: tu píseň „Strana má vždycky pravdu“ – mysleli jsme, že to skutečně byla pravda, a podle toho jsme se chovali.
– Herta Kuhrigová, Berlín 2006

Moderním uším, či možná přesněji postmoderním uším, nezní verše shora citované „Písně o straně“ („Das Lied der Partei“) právě emotivně. Naopak, zdají se absurdní a v letech po zániku východního Německa se jim dostalo výsměchu a parodování, dokonce ji na YouTube zpívá Mickey Mouse. Bez neporušené ideologie, která by za nimi stála, znějí slova sboru „Strana,strana má vždycky pravdu“ nejen zastarale, ale směšně. Je těžké si představit, jak je mohl někdo zpívat s vážným obličejem.

Ale lidé, kteří tu píseň zpívali ve stalinistickém východním Německu, nebyli směšní a slova byla dozajista psána vážně. Jejich autorem byl česko-německý komunista Louis Fürnberg, který za války uprchl do Palestiny a do Prahy se vrátil v roce 1946. Jako Žid a bývalý emigrant začal být v roce 1949 v Československu podezřelý, a proto byl v témže roce vyloučen ze stranického sjezdu. Z lítosti – anebo možná v naději, že tím své postavení zvrátí – napsal „Strana má vždycky pravdu“. Pak ale měl štěstí. Místo aby ho poslali do vězení se Slánským, poslali ho jako diplomata do východního Německa. Jeho píseň zazněla v roce 1950 na stranickém sjezdu v Berlíně a byla velmi obdivována. Nakonec byla přijata za hymnu německé strany. Poté se „Píseň o straně“ pravidelně hrála a zpívala při oficiálních stranických příležitostech až do osmdesátých let, a to často se zřejmou vervou.

Proč? Někteří zpívali, protože se báli nezpívat. Ale docela málo z nich prostě neposlouchalo slova nebo je nezajímala. Mnozí z těch, kdo tleskali projevům vůdců, provolávali na schůzích hesla nebo pochodovali v prvomájových průvodech, to ve skutečnosti dělali s jistou zvláštní rozpolceností. Miliony lidí nemusely nutně věřit všem heslům, která četli v novinách, ale necítily ani potřebu odsoudit lidi, kteří je psali. Ti lidé nemuseli nutně věřit, že Stalin byl neomylný vůdce, ale netrhali jeho portréty. Nemuseli ani nutně věřit, že „strana, strana má vždycky pravdu“, ale nepřestali ty verše zpívat.

Celou ukázku ve formátu .pdf naleznete zde.