Debutová sbírka mladé básnířky Alžběty Michalové Zřetelně nevyprávíš se ve čtyřech částech, do kterých je rozdělena, soustředí na jediné téma – vztah dospívající dcery k matce a otci. Snaha o vyslovení či pojmenování nenaplněné lásky k rodičům, jejichž svazek se rozpadl, prochází celou monotematickou sbírkou. Základem básní jsou vzpomínky na většinou vypjaté, neveselé, či dokonce mezní okamžiky rodinného života – nebo spíš intenzivní prožívání těchto okamžiků –, přesto je však však nelze charakterizovat jako pouhé vzpomínky či jako reflexi prožitého. Lyrická hrdinka v nich zaujímá jednoznačný subjektivní postoj: žaluje, stěžuje si, naříká, pokouší se vyrovnat s tím, co prožila. Obžalovává otce i matku a obrací se k nim sice s láskou, mladickým zápalem a idealismem, ale i s téměř dětskou, slepou krutostí a nemilosrdnou otevřeností, které sice podléhají sebereflexi, ale jsou prosty snahy o pochopení, či dokonce odpuštění: „po deseti letech / zoufalé ranní volání / maminečko prosím / nechci do školy / stejně jsem nakonec musela / a toho ponížení… / končila jsem svou litanii / skoro jako pomstu“. Lyrická hrdinka vynáší jednostranné soudy – koneckonců jde o obžalobu, tedy slova pronášená z pozice někoho, kdo si je jistý tím, že vina není na jeho straně.

Kniha Zřetelně nevyprávíš představuje velmi osobní a naléhavou zprávu o přecitlivělém prožívání komplikovaných rodinných vztahů. Básně jsou plné výkřiků (nejen formou graficky označených zvolání, ale i skrze časté motivy křiku: „někdy to zažiješ a křičíš“; „křičela jsem jestli to nestačí“; „dívala jsem se / jak zpupně mlčíš a křikla na tebe“), vykřičníků, úpěnlivého volání – incipity básní mají často podobu oslovení otce či matky. Jsou to rozhovory, v nichž druhá strana buď podává nedostačující odpovědi, nebo neodpovídá vůbec: „tatínku promluv / tvoje mlčení je mor / a maminka se pro tu nemoc / denně topí ve skle (…)“. Intenzita prožitku a drásavost prožívaného básním jednoznačně dominují – aniž by však překážely péči o jejich formu. I když jsou básně psány prozaizovaným, rozvolněným veršem, nejde vždy o pouhé vychrlené záznamy skutečnosti. Je z nich znát – někdy trochu nesmělá a nedotažená – snaha o promyšlené modelování tvaru. Často jsou založeny na navracení slov, formulací či motivů, které podporuje jejich litanický tón: „rvals moji ruku zpod peřiny / třásla jsem se nemocí / rvala jsem se s tebou / jako o život // tak jsme na té posteli zůstali dlouho / uprostřed rvačky (…)“. Michalová si také dokáže hrát se sémantikou slov, čímž obohacuje básně o další významy: „matka / tiší plačícího syna // vzpírá ho / nadhodí si jeho tělo / a dál tiší / nejmladšího syna // syn těžkne // zbrkle kleknou na podlahu / vzpírají se pláči / zbytečně a sami“. Rozdělení sbírky do čtyř uzavřených oddílů přispívá k tomu, že celek působí kompaktně.

Přestože by básním Alžběty Michalové prospěla o něco větší zdrženlivost a ukázněnost, s jejichž pomocí dokázala téma podobně vypjatého vztahu k matce ztvárnit básnířka Marie Šťastná ve sbírce Interiéry, je to právě ze řetězu utržená intenzita, čím básně ve sbírce Zřetelně nevyprávíš zaujmou nejvíce.