V roce 2005 se jeden z vůdců IRA přiznal, že byl pětadvacet let agentem britské výzvědné služby MI5. Zpráva zaskočila jeho manželku, rodinu, spolubojovníky za nezávislost Severního Irska, sousedy, přátele. Jedním z nich byl i francouzský novinář Sorj Chalandon, píšící nejprve pro Libération, později pro Le Canard Enchaîné. Dlouhé roky přinášel zprávy o situaci v Severním Irsku, kde poznal právě i Denise Donaldsona a velice se sblížili. Postupem času si tuto zemi zamiloval a přestával být objektivní. Proto přenechal reportáže svým kolegům a aktivně se zapojil do boje (účastnil se demonstrací, poskytoval svůj byt v Paříži…). Když se o zradě dozvěděl, byl naprosto ochromen a potřeboval se s ní nějak vypořádat. Rozhodl se tedy napsat román, v němž se stává houslařem Antoinem a líčí své přátelství s Tyronem Meehanem alias Denisem Donaldsonem.

Českému čtenáři nejsou ani autor, ani příběh neznámí. Vyšel u nás totiž překlad románu Návrat do Killybegs, který na knihu Můj zrádce navazuje, tentokrát jde ovšem o verzi napsanou z pohledu Meehana. Chalandon se v něm staví do role zrádce, opuštěného, odsunutého do zapadlých končin Irska, vzpomínajícího na předešlá léta a vyjadřujícího se k důvodům své zrady. Myšlenkové posuny i nabídnutá vysvětlení jsou pouhým výplodem Chalandonovy fantazie, jelikož se s Donaldsonem po jeho přiznání už nikdy nesetkal. Denis Donaldson padl za oběť pomstě, byl zabit, ještě než autor román Můj zrádce dokončil.

Novináři se Chalandona často ptají, proč o Donaldsonovi a zradě nenapsal spíše esej, proč se rozhodl vše podat prostřednictvím románu. To se týká i jeho dalších románů pojednávajících o válce, násilí, uprchlickém táboře (v češtině vyšel román Čtvrtá zeď, Argo, 2016). Spisovatel vysvětluje, že pomocí fikce může napsat něco, co by se v seriózním novinovém článku, předkládajícím holá fakta, vůbec nemohlo objevit. Přiznává, že literární tvorba je pro něj určitým způsobem terapie. Do novin zpracovává informace o masakrech, o obětech, o bolesti těch, kdo přežili, ale v románu může psát o sobě. A právě to je v Mém zrádci velmi cítit.

Antoine – nebo Tony, jak mu začnou jeho irští přátelé přezdívat – se v podstatě vůbec nezajímá o bolest či vztek, které Meehanovi blízcí určitě museli prožívat. Rozebírá zde pouze své vlastní pocity. Tony je totiž jedním z těch, kteří se narodili ve „špatné“ zemi. Je sice Francouz, ale téměř okamžitě po prvním seznámení se Severním Irskem se do této země naprosto zamiluje. Doma se cítí spíše v Irsku než ve své rodné zemi, začíná se považovat téměř za Ira, Irsko považuje za svou vlast, boj za nezávislost považuje za svůj boj… Tuto lásku v něm vzbuzují jeho tři přátelé – Jim O’Leary, jeho žena Cathy a Tyron Meehan. Meehan si ho navíc bere pod svá křídla a vše mu o Irsku, o zdejším boji a jeho ideologii vysvětluje. Právě on pro Tonyho ztělesňuje Irsko. A tak se po šokujícím přiznání Tony zaměřuje na to, že Tyron zradil právě jeho, že lhal právě jemu, že předstíral jejich přátelství.

Ale předstíral opravdu? Měl svého Frantíka vážně rád, anebo i tohle hrál? Z tohoto úhlu pohledu se kniha může zdát egoistická, jako by se Chalandon považoval za prvek v Donaldsonově životě až moc důležitý. Kde bere tu drzost, že se staví na přednější místo, než zaujímá jeho vlastní rodina? Ale tak to není. Je nutné chápat, že kniha je bezprostřední reakcí na zprávu o Denisově zradě a později také o jeho smrti. Chalandon ústy svého vypravěče nechce soudit, neospravedlňuje tu či onu stranu. Jde pouze o jeho vnitřní potřebu srovnat se s bolestivou skutečností po náhle zpochybněném dvacetiletém přátelství.

Čtenář tak nemá pocit, že si před ním nějaký zoufalec vylévá srdíčko, ale dokáže se s autorovým alter egem, občas pravda velmi naivním, ztotožnit. Při popisech jednotlivých scén (ať už v baru u piva, doma u čaje, či na ulici při demonstracích) má pocit, že se nachází po boku postav, přímo v centru dění. Je to díky hutnému, úsečně vedenému textu a až dokumentárním prvkům, které dohromady dávají vyprávění jiný ráz, než na jaký jsme u románů zvyklí. Zároveň se autorovi podařilo od začátku do úplného konce udržet napětí, přestože od začátku víme, že Tyron Meehan je zrádce. Napětí podněcuje spíše otázka: „Proč jsi zradil?“ Ta však při závěrečném setkání postav zůstává nezodpovězena.

Můj zrádce je velice důvěrný, poctivě vypovězený příběh. Čte se jedním dechem. Nejistota je cítit všude, z každého gesta, z každého slova. Samotný Chalandon dodnes říká, že neví, zda ještě vůbec někomu může důvěřovat. Román čtenáře okamžitě vtáhne do děje. Ještě více než styl vyprávění vzbuzuje zájem a zvědavost fakt, že jde o příběh napsaný podle skutečné události.