Už roku 1913 psaly v mírné nadsázce jedny vídeňské noviny: „V maličké vísce nedaleko Prahy sedí hladce oholený muž, zeman; je skutečným vladařem Čech.“ Onou vískou byla míněna Hostivař, dnes už část velké Prahy, a oním mužem Antonín Švehla (1873–1933). Několikanásobný premiér a jeden z nejvlivnějších a nejnadanějších politiků meziválečného Československa by loni oslavil kulaté výročí narození i smrti. Při té příležitosti vyšel coby výstup ze stejnojmenné konference sborník Antonín Švehla. Český sedlák, politik a státník.

Kniha přibližuje Švehlovu politickou kariéru i soukromý život, osobní skromnost i sepětí s rodnou Hostivaří a s obětavou manželkou (věnuje se jí kapitola s názvem Hostivařská selka. Životní příběh Bohumily Švehlové). Rekapituluje i to, jak byl politik líčen v dobové české karikatuře a humoru: díky schopnosti obratně zacházet s mluveným slovem při jednání s politickými protivníky mu prý někteří navrhovali přezdívku Šveholín. Přirovnáván ale byl také k pohádkovému hloupému Honzovi: oba vyšli z venkovského prostředí, okolím byli podceňovaní, ale chytrým jednáním dokázali nakonec vítězit. Publikace dále ukazuje, jak ho v oslavné stati vykreslil jeho mladší vrstevník a spolustraník, ruralistický spisovatel Antonín Matula (1885–1953). Ten mimo jiné zdůraznil Švehlovo sepětí s přírodou a jejím řádem i s půdou: „Od prvně vzklíčivšího zrna, od prvního uzrání svých plodů půda pevně připoutala člověka ke svému nepsanému zákonu, určujíc nejen jeho hmotné bytí, ale i směry a obzory jeho etiky.“

Za zájmy venkova

Autoři knihy právem poukazují na to, že problémy, s nimiž se musel nový stát potýkat, byly extrémně těžké. Antonín Švehla to chápal a většinou uměl nacházet řešení: „Dokázal se přiblížit vrcholným politikům i prostým lidem, měl důležitou schopnost občany spojovat ke společnému dílu.“ Současně ale připouští, že k dosažení svých cílů, totiž stabilitě a prosperitě státu, využíval někdy metod, které měly k transparentnosti daleko. A i když se snažil sjednocovat, primárně zastupoval a hájil zájmy venkova. Což někdy v jeho projevech vytrysklo na povrch až příliš upřímně až surově. Na sjezdu agrární strany roku 1929 prý prohlásil, že „městský člověk je příliš parazitně založen, než aby se mohl stát strůjcem nových pořádků“. A dále, že agrárníci „ještě smrdí všem kravským hnojem a koňskou močí“. Na žádost strany byla ve zprávě ČTK první pasáž upravena a druhá pro jistotu zcela vypuštěna. (Dochovaly se i jadrnější politikovy výroky: když byl roku 1927 vyzýván, aby kandidoval proti Masarykovi na funkci prezidenta, měl prý prohlásit, že by si „na tak zasraný trůn nesedl“.)          

Jaroslav Šebek se v kapitole o vztahu Antonína Švehly k církvi vrací k tématu půdy a tvrdí, že právě láska k ní, metamorfovaná do lásky k rodné zemi, měla být podle Švehly jednotnějším pojítkem než právě náboženství. Což je ale ambivalentní: u lidí z měst s jejich fabrickými komíny, jež byly podle Švehly jejich pýchou a současně „neštěstím celé země“, si zřejmě poutem s půdou nebyl úplně jistý. A víme, jak dokázali rasisticky interpretované pouto s půdou (a krví) k ostrakizaci nepohodlných skupin obyvatel zneužít nacisté.

Formovat hmotu

Švehla naštěstí žádné diktátorské sklony neměl. Ovšem o lidech někdy mluvil jako o živém materiálu, hmotě, kterou politik formuje. A možná se v tomto smyslu trochu cítil být i umělcem. Jak zaznamenal Karel Čapek: „Já vím, co je umění! Politika je to pravé umění, větší než sochařství. Hlína a kámen se nebrání, ale já musím brát do rukou tu křečkovitou lidskou náturu a hníst ji, modelovat ji – A ona se vzpouzí, prská, škrábe: musím ji hladit i škrtit, abych ji mohl zformovat – Co z ní chci udělat? Stát. Stát je architektura.”

Švehla cítil k intelektuálům nedůvěru a vyčítal jim, že pořád mluví o tom, jak by věci být měly, ale on je musí brát takové, jaké jsou. S Čapkem si ale k sobě našli cestu, slavný spisovatel dokonce plánoval sepsat jakési Hovory se Švehlou, ale překazila to státníkova smrt.

Člověk mnoha paradoxů

Čapek Švehlu charakterizoval řadou paradoxů: „Reaguje daleko vášnivěji a myslí daleko střízlivěji než většina lidí; je nepohnutý jako balvan a přitom srší temperamentem; je typem bezohledného politického praktika a v jádře je to mystik uchvácený vírou v kosmický řád; je naprostý individualista, ale jeho životní filozofie spočívá na velkém postulátu autority.“ V recenzované knize je naznačen jiný možný paradox: vnitřně chtěl být Švehla pokládán za sedláka (a snad jím ani nepřestával být), ovšem v praktickém životě byla jeho vášní politika, která jej plně zaměstnávala, takže někdy po týdny zůstával v Praze a do Hostivaře se vůbec nevracel. Řízení statku tak zůstávalo plně na jeho manželce, která rovněž nebyla typickou selkou, ale manželkou předního politika, která spoluutvářela jeho veřejný obraz. (Příslušná kapitola klade otázku, do jaké míry se do role statkářky a selky stylizovala, aby vyhověla očekávané představě o manželce vůdce agrárníků – dodejme ale, že jako statkářka musela každopádně v dané situaci fungovat, stylizace nestylizace.)

Kniha útržkovitě líčí i Švehlův „život po životě“, například po něm byl pojmenován mezinárodní fotbalový turnaj, jeden druh růže či jistá vesnice na Slovensku. Ta už ovšem dnes nese zcela jiné jméno, turnaj dávno neexistuje, a ani na Švehlově statku v Hostivaři kupodivu není žádná deska, která by připomínala, jak významná osobnost tam žila. Selský stav, který reprezentoval, už dnes podle mnoha odborníků téměř neexistuje, stejně jako agrárnická strana. Přesto ale stojí zato si dílo a odkaz tohoto pozoruhodného státníka připomínat alespoň knižně.