„Berme to jako ponaučení. Když se teď všichni vrátíme ke svým pracovním úkolům a o tomto – pro nás všechny nesmírně trapném – incidentu se už víckrát nezmíníme, a pokud každý z vás slíbí, že od této chvíle bude otevřený a upřímný a už nikdy se mi nepokusí vyvést podobný kousek s cílem narušit mou duševní rovnováhu, jsem připraven za vším udělat tlustou čáru.“

Novela Místnost (Rummet, švédsky 2010) je už druhý počin švédského spisovatele a úspěšného herce Jonase Karlssona (1971), který si máme během krátké doby možnost přečíst v češtině. Na podzim 2014 vyšel ve Švédské čítance nakladatelství Labyrint – antologii povídek současných švédských autorů, publikovaných souběžně švédsky a česky – jeho text s názvem Dárek o manželské dvojici, jež od sousedů dostane za drobnou výpomoc láhev vína. Za touto pozorností však hledá skrytý význam, což spustí zběsilou výměnu stále podivuhodnějších darů, která nemůže dobře skončit.

Tuto povídku z autorovy třetí sbírky Spelreglerna (Pravidla hry) a aktuálně vydanou Místnost (původně náležící do sbírky Den perfekte vännen – Dokonalý přítel) spojuje poněkud absurdní zápletka, která otevírá prostor k nemilosrdné a trefné společenské satiře (málokterý recenzent Karlssonových textů se ostatně dokáže zdržet přirovnání ke Kafkovi). Místností nás provádí vypravěč Björn, referent nastupující do blíže neurčeného velkého úřadu. V jeho chování i vnitřních monolozích se brzy začíná projevovat ctižádost, pocit nadřazenosti, sklony k manipulátorství a intrikánství, touha po moci a především pokulhávající úsudek. Mezi kolegy, kteří se ho zpočátku pokoušejí přijmout mezi sebe (jedná se o celkem předvídatelné typy kancelářského kolektivu), tak brzy začne platit za podivína.

Vzájemné neporozumění symbolizuje především nevelká místnost poblíž kanceláře, kterou ovšem vidí a může navštěvovat jen Björn sám. Cítí se zde příjemně, a dokonce tu odvádí překvapivé pracovní výkony, jenomže ostatní mu vytýkají, že nečinně postává u zdi vedle záchodů. Když ho kolegové přesvědčují, že žádná podobná místnost neexistuje, považuje to Björn jen za hloupý vtip či přímo spiknutí a toto rozdílné vnímání reality zkrátka nelze nijak překlenout. A to je v podstatě celé poselství příběhu, které na sto stránek vydá jen tak tak.

Zvláštní zmínku si nicméně zaslouží jazyk, jímž je novela napsaná. Vyjadřování vypravěče Björna je plné obratů z oběžníků, formulářů, příruček osobnostního rozvoje a lifestylových časopisů. Za jeho převedení si zaslouží uznání překladatelka Linda Kaprová, která si s tímto rysem textu nemálo vyhrála. Björnovy proslovy tak čtenáře svou šroubovanou přechytralostí a frázovitostí leckdy rozesmějí, vzápětí mu však zatrne, když si uvědomí, nakolik jsme tímto bezobsažným newspeakem infikováni a jak těžké někdy je se mu ubránit.

Téma (ne)porozumění a komunikace je bezpochyby velmi aktuální, žijeme koneckonců v zemi, kde podle všeho jedna část národa považuje v některých otázkách za zcela evidentní skutečnosti, jejichž existenci druhá, nemenší skupina zarputile zpochybňuje či popírá. Karlsson jako by nám svým příběhem s politováním (ale naštěstí aspoň trochu i s humorem) oznamoval, že tato situace někdy zkrátka nemá východisko.

Poměrně otevřený závěr sledujeme jen z perspektivy Björna, který se pravděpodobně definitivně uzavírá ve svém světě, a můžeme se jen domýšlet, jak by jej líčili jeho kolegové. Ne že by to všechno nebylo ani trochu zajímavé. Jen je otázka, zda to stačí na samostatnou knihu.