Fanoušci bělovlasého zaklínače Geralta mohli v roce 2013 zaplesat radostí. Andrzej Sapkowski se po takřka patnácti letech vrátil ke své nejznámější postavě a věnoval jí (nejspíš poslední) román, jímž nechal projít plejádu starých známých. Již tradičně výborný překlad Stanislava Komárka na sebe nenechal dlouho čekat, a aby toho nebylo málo, vyšel i paperback obsahující prvních pět kapitol ze světa zaklínače komiksového. Ten vznikl v návaznosti na úspěch počítačové hry a původní autor s ním nemá – kromě námětu – nic společného. Scénář napsal držitel Eisner Award Paul Tobin a výtvarnou podobu knize vtiskl mladý kreslíř Joe Querio.

Příběh začíná velice povědomě, čtenář znalý zaklínačova světa zažije mírné déjà vu. Geralt na své osamělé pouti potká rybáře, s nímž se spřátelí. Záhy vyjde najevo, že jeho žena před devíti lety zemřela, a přesto není tak úplně mrtvá. Nakonec oba muže vláká do tajemného prokletého domu, který je spíše než stavbou živým organismem – interiér domu se proměňuje a přizpůsobuje něčí vůli. Podobnost této zápletky s povídkou Zrnko pravdy z vůbec první knihy o Bílém vlkovi je až zarážející. V té potkává Geralt Nivellena, do zvířecí podoby zakletého hrdlořeza, který žije v obydlí reagujícím na jeho duševní rozpoložení. A nejen to, stejně jako v komiksovém příběhu tu jistou roli hrají nestvůrné bruxy, Geralt pomáhá ostatním postavám zbavit se prokletí a ve vzduchu visí tíživá předtucha lásky pošpiněné krví.

Ať už Tobin symbolicky zamýšlel odstartovat na podobném místě jako prapočátku ságy o Zaklínačovi, či ne, naštěstí se mu povedlo vdechnout příběhu přidanou hodnotu. Vcelku průměrný povídkový námět ozvláštnil právě pomocí zakletého domu, jenž Sapkowskému v Zrnku pravdy posloužil pouze jako kulisa. Zatímco rybář vypráví Geraltovi svoji verzi příběhu, chameleonský dům simultánně vypráví vlastní verzi, takže vzniká napětí směřující k pointě, jež je sice poněkud předvídatelná, ale cesta k ní vedoucí tu předvídatelnost ospravedlňuje. To vše provázejí dobře známé zaklínačské propriety jako souboje, příšery, ironický humor, alkohol, erotické dusno a atmosféra místy těžká jako ocelová traverza.

Ponurost světa, ve kterém Zaklínač tak často prožívá ono „pro dobrotu na žebrotu“ a v němž je lidský charakter ohebný jako vrbový proutek, umocňuje temně fialové tónování a především Queriova mimika postav. Ta je na úsměv vskutku skoupá. Obličeje protagonistů takřka neustále zakrývá stín rozplývající se pouze v případech, kdy se ve tváři postav zračí do detailu vyvedený vztek, děs, lítost či jakákoli jiná negativní emoce. Nejen v tomto ohledu se kresba podobá stylu slavného tvůrce Hellboye Mikea Mignoly. Není to náhoda, Mignola je totiž spoluautorem obálky (ta je mimochodem nečekaně podobná té u titulu Hellboy 9: Divoký hon) a Querio s ním už dříve spolupracoval. Mladý výtvarník se z obdivu k Mignolově universu už mnohokrát vyznal, je však třeba říct, že v případě Skleněného domu se určitě nejedná o prachsprosté vykradení stylu. Styčným bodem obou kreslířů je způsob gradace v jednotlivých částech příběhu, Querio však pracuje s poněkud hororovějšími vyjadřovacími prostředky a jeho kresba je o poznání expresivnější.

Zaklínačova popularita v posledních letech strmě stoupá i v zemích, kde dříve o jeho osudy nebyl moc velký zájem. Může za to především počítačová hra, jejíž příznivci původní příběhy mutanta Geralta mnohdy ani nečetli. Největší přínos komiksu by tak mohl spočívat v přemostění světa papírového a digitálního. Lidé odolávající svodům literární předlohy by se prostřednictvím komiksu mohli nechat zlákat k daleko rozsáhlejší prozaické pouti, tvrdé jádro zaklínačových fanoušků by zase mohlo s klidem v duši seznat, že je myslitelné, aby jejich hrdina bez ztráty důstojnosti ožil i prostřednictvím jiného média než knihy. To se například deset let starému televiznímu seriálu, jehož jediným světlým bodem byl výtečný Michal Zebrowski v hlavní roli, nepovedlo.

Jinak je Skleněný dům „pouze“ dobře řemeslně zvládnutá napodobenina světa Andrzeje Sapkowského, světa, v němž postavami zmítají různorodé vášně a hranice mezi lidským a nestvůrným se až příliš často smazávají. Tradiční námět o nemožnosti a nedostatku vůle uniknout vlastnímu prokletí pro tentokrát kreslenému Geraltovi stačil. Až ho jeho kobylka Klepna poveze k dalšímu dobrodružství, čtenářská nostalgie po zaklínačově světě a novost komiksového média už mu tou dobou nebudou nápomocny. Otázka je, zda se dokáže obejít i bez nich.