Třetí díl komiksového Zaklínače od vydavatelství Dark Horse přinesl oproti dvěma předchozím (Skleněný dům a Liščí děti) několik změn. Jednou z těch výraznějších je změna kreslíře – zatímco na postu scenáristy nadále zůstává Paul Tobin (nar. 1965), v roli kreslíře střídá Joea Queria polský umělec Piotr Kowalski (nar. 1973), který na sebe upozornil především sérií Sex pojednávající o superhrdinovi na odpočinku.

Se změnou vizuálního stylu změnil přístup k příběhu i Tobin. Zatímco první dva příběhy předlohu Andrzeje Sapkowského v určitých směrech přímo kopírovaly, Prokletí vran navazuje na jednu z jeho prvních povídek Zaklínač ne úplně šťastným způsobem. Tobin se pokouší propojit někdejší události s vlastní fikcí, výsledek však působí poněkud krkolomně.

Strigy a střihy
Přítomný díl komiksu se v mnoha směrech přiblížil počítačové hře. Geralt s již dospělou Ciri cestují po světě a hledají zakázky hodné jejich zaklínačského řemesla. Jelikož monster je všude spousta, nemusejí nijak složitě pátrat, po čase navíc dostanou práci zajímavější než ostatní: obyvatelé Novigradu se potřebují zbavit strigy. To pro Geralta není nikterak nový úkol, jelikož právě v prazačátcích Sapkowského ságy se u dvora krále Foltesta utkal se strigou, z níž dokázal sejmout kletbu. Jeden z tamějších obyvatel, dvořan Ostrit, se mu v tom pokusil zabránit, za což zaplatil životem. Tolik původní předloha. Tobin se v komiksu pokouší rozvinout osobní historii Ostrita a jeho potomstva.

To by samo o sobě nebyl až tak špatný nápad, ovšem Tobin vyprávění rozvrhl značně nerovnoměrně. V první kapitole se poměrně zdlouhavě věnuje postavám a akcím, jež nemají na pozdější vývoj příběhu vliv, načež podstatné události v dalších kapitolách uvádí jen zkratkovitě. Zaklínačovy flashbacky týkající se zápasu s první strigou jsou docela povedené, jenomže se ztrácejí v nesouvislých střizích ze současnosti: děj nezřídka jako by končil v půli a následuje samostatný panel opatřený nápisem „o den později“, jenž po několikátém opakování působí k uzoufání bezradně. Postavy se náhodně objevují a mizí bez možnosti projevit a rozvinout svůj charakter. Celý příběh pak vyvolává dojem chaotického míchání bezvýznamných rutinních soubojů s příšerami a útržků hlavního příběhu, přičemž jde postupně čím dál hůř nalézt to podstatné.

Odbyté proporce
V momentech, kdy je potřeba rozháraný příběh zalátat, se scénárista pokouší děj posunout promluvami postav odehrávajícími se takřka výhradně během koupele, jíž se účastní vícero (polo)nahých osob. Nic proti tomu – atmosféra zamlžených koupelí může sloužit k vyvolání tajemna či erotického dusna, avšak když se rozprav v tomto stylu v celém komiksu odehraje víc než deset, je to na pováženou a další nahá mokrá kůže čtenáře jenom rozčílí.

Nadměrná sexualizace je očividným důsledkem většího propojení s počítačovou hrou, ale co z toho, když grafika hry je daleko přitažlivější. Stejně jako v ní je z Geralta místo obratného šlachovitého bojovníka spíše vypracovaný dřevorubec a ženské postavy chodí výhradně na podpatcích. U čarodějek jako Yennefer jde o pevnou součást fintivého charakteru, avšak u Ciri, jež musí v divočině bojovat se zběsilými nestvůrami, to lze pochopit jen těžko. Kowalski jako by se pokusil vytvořit sloučeninu stylu hry a Paula Tobina, přičemž výsledek je rozpačitý. Všude spousta nahých těl, avšak jejich křivky působí odbytě a tělesné proporce přesností také neohromí.

Změna výtvarného stylu třetímu dílu Zaklínače příliš neprospěla, stejně tak pokulhává i scénář. Paul Tobin se pokusil odpoutat od předlohy tak, že pro ni vytvoří originální nadstavbu, ale prvotní dobrý záměr selhal kvůli zmatenému vyprávění. Sestupné tendence kvality komiksového zaklínače se bohužel potvrdily, na rozdíl od předchozích dvou dílů je Prokletí vran čistě konzumní výtvor, který se čtenáři s poslední stránkou vypaří z hlavy.