Od českého vydání prvního dílu komiksového Zaklínače uplynul necelý rok a lovec nestvůr, jehož tvůrcem je polský spisovatel Andrzej Sapkowski, přichází v druhém svazku s podtitulem Liščí děti. Zatímco první díl s názvem Skleněný dům byl silně inspirován povídkou z první knihy o Geraltovi, Liščí děti jsou oficiální adaptací části ze Sapkowského knihy Bouřková sezóna. Ani skalní fanoušci původní předlohy proti takovému kroku nemohou nic namítat – ačkoli byla Bouřková sezóna oficiálně představena jako celistvá kniha ze zaklínačova světa, šlo spíš o směsici více či méně sourodých příběhů, tudíž nelze mluvit o nemístném vytrhávání z kontextu.

Příběh začíná v okamžiku, kdy Geralt putuje spolu s jedním ze svých trpasličích kumpánů. Po menších peripetiích je cestovatelská nouze přivede na palubu obchodní lodi jménem Prorok Lebeda, na které se to jen hemží pochybnými existencemi. Záhy vychází najevo nepříjemná skutečnost – banda mordýřů a lapků unesla dceru mocné aguary, antropomorfního monstra s liščí hlavou, a nyní po Geraltovi chce, aby je před rozlícenou nestvůrou ochránil. To Geralt, věrný svému silnému morálnímu přesvědčení, jednoznačně odmítá. Jak už se dá očekávat, celá situace se ještě zkomplikuje a do hry navíc vstoupí matoucí iluze, jimiž liščice vládne. Nakonec svede obchodní loď z cesty a Geraltovi nezbývá, než aby zůstal v nechtěné společnosti a bojoval o záchranu vlastního života.

Autorská dvojice je totožná jako u předchozí knihy a oba umělci zachovávají prvky charakteristické i pro Skleněný dům. Scenárista Paul Tobin opět Geraltovi připsal dobrodruha do dvojice, se kterým může vést filozofující i odlehčené hovory. Geraltovy sklony k suchému černému humoru jsou tentokrát ještě zřetelnější (sám Tobin v krátkém rozhovoru na konci knihy potvrzuje, že tuto stránku jeho osobnosti s potěšením rozvádí), neboť ho doprovází bodrý trpaslík Addario Bach. Ten mu v jednom kuse nahrává na sarkastické smeče, takže komiksový vědmák se podobá spíš svému avatarovi z počítačové hry. Naštěstí se – i díky ctění Sapkowského předlohy – příběh nikdy nezvrhává ve frašku a Zaklínač zůstává především temnou fantasy s hororovým nádechem.

Přesto je zde znát menší úpadek. Děj ubíhá někdy až příliš přímočaře a tam, kde se nic podstatného neodehrává, Tobin jednoduše nacpe souboj s novou příšerou. Gradace příběhu není už tak vyvedená jako v případě prvního dílu a poslední kapitola, obzvláště její úplný závěr, působí dojmem, že je všechno třeba doříct a dovysvětlit. Klišé uzavírající celou knihu pak zamrzí dvakrát tolik.

V případě kresby Joe Queria se zdá, že už tolik netlačí na pilu, ale to je především změnou prostředí. Otevřené prostory neskýtají tolik hororového potenciálu jako hustý les či klaustrofobicky stísněné pokoje ze Skleněného domu. Komiks už nemá celkově tak depresivní nádech, ale jeho ponurost zachoval Querio ve zcizujících obrazech podvodního světa a vypjaté mimice všech postav. Většina scén je dobře řemeslně zvládnutá, i když některé by si zasloužily o něco větší propracovanost. Pokud jeho stylem dříve tu a tam probleskl duch Mikea Mignoly, v druhém díle už jeho vliv tak zřetelný není. Sám velký Mike tentokrát již Zaklínači obálkou nepřispěl, jejím autorem je Julián Totino Tedesco. Ne že by si utrhl ostudu, ale jeho titulní strana je přece jen méně charismatičtější.

Druhý díl komiksového Zaklínače se kvalitou velice blíží tomu prvnímu, ačkoli příběh je o kus slabší. Liščí děti asi nikoho neurazí, ale na skutečný zážitek à la Sapkowski je v něm příliš mnoho akce a průpovídek, jež děj nikam neposouvají. Titul ocení především hráči počítačové hry jakožto menší rozšíření jim známého světa, čtenáři knižní předlohy ho přijmou podstatně vlažněji. Paul Tobin by jako poměrně zručný scenárista snad mohl v dalším dílu přijít s vlastní zápletkou – principům a postavám zaklínačova univerza na to rozumí dostatečně.