Překladatelské projekty českých studentů norštiny obvykle spočívají ve vytvoření antologie, v níž je každý autor zastoupen jednou či dvěma povídkami. Tento postup umožňuje dát studentům větší svobodu při překladu a volnost při výběru textu. Jako poslední takové antologie vzpomeňme Krajinu s pobřežím (2005) či Se světem nepohneš (2011). Překlad kompletní povídkové sbírky Hosté (Gjestene, 2007) od Merethe Lindstrømové, vydávající se koncepčně ve stopách Fantomových bolestí Bjarteho Breiteiga (česky 2010), klade sice na studenty-překladatele nepoměrně vyšší nároky, dovoluje ale seznámit české čtenáře s důležitým literárním dílem, které by jinak zřejmě zůstalo nepřeloženo. Počin je o to významnější, že se Lindstrømová v Norsku bezesporu řadí k renomovaným spisovatelům – k úspěchu jejích románů a povídek z 90. let přistupuje skutečnost, že byla v roce 2008 nominována na Cenu Severské rady za literaturu právě za sbírku Hosté a v roce 2012 toto ocenění obdržela za román Dager i stillhetens historie (Dny v dějinách ticha, 2011). Jelikož v češtině se dosud objevilo jen několik jejích povídek ve výše zmíněných antologiích, představují Hosté první ucelený vzorek autorčiny bohaté tvorby.

Sbírka obsahuje sedm povídek, které se točí kolem témat pro Lindstrømovou vcelku typických – kolem vztahu mezi rodiči a dětmi, životních ztrát a nezdarů, zrady přítele či nevěry partnera, neodbytného pocitu smutku. Převažuje vážné ladění a pomalé tempo, občas se mihne laskavý humor, kdežto ironii, sarkasmus či překvapivou pointu bychom v textu hledali marně. Všichni jsme čas od času jen hosty, a to jak ve svém vlastním životě, kdy jen zpovzdálí sledujeme dění kolem sebe, tak v životech ostatních, jimiž se sice jen mihneme, ale mnohdy v nich zanecháme výraznou stopu. Takto v povídce Polibek dospělá žena myslí na své první líbání a svého tehdejšího kluka, na kterého, přestože on už nežije, nikdy nezapomene. V povídce Pod hladinou, v níž mladou matku s dítětem v náručí přepadne v metru násilník, se žena naopak ze strachu vzdaluje ze svého těla a události sleduje jakoby cizíma očima.

Kromě jazyka promyšleného do posledního písmenka, který však v češtině přes víceméně vydařený překlad nevyzní tolik jako v originále, patří k nejsilnějším stránkám povídek jejich propracovaná struktura. Děj se vždy odehrává na několika rovinách, prolíná se přítomnost a minulost a čtenář musí číst velmi pozorně, aby mu neutekl posun mezi časovými horizonty ani mnohdy spíše nenápadné symboly, s nimiž souzní pečlivě budovaná atmosféra neklidu a mlčení. S tím souvisí také vykreslení psychiky postav, které se soustředí na prožívané emoce a niterné pocity. Z tohoto pohledu jsou nejpůsobivější povídkou Šneci o otci snažícím se opět sblížit se svým synem, kterého právě pustili z vězení. Hledání podnájmu pro syna umožňuje autorce rozvinout jímavou vnitřní cestu od důvěry a naděje k pochybnostem a vystřízlivění. Duševní rozpoložení otce se přitom zrcadlí v koupi nových bot, které mu postupně během dne rozdírají kůži:

„Muž, který otevře, nám oběma podá ruku. Je to dům jeho syna. Vysvětluje, že jeho syn a snacha jsou teď na nějakou dobu v zahraničí. Jeho úkolem je sehnat nájemníky. Říká, že dům je plně vybavený, a já si pomyslím, že nepůsobí jen vybaveně, ale také zabydleně. Jako byste přišli na návštěvu někam, kde vlastně nemáte co pohledávat. Boty si důkladně očistím o rohožku, a vtom zase ucítím zrychlené tepání od paty až k lýtku.“ (s. 85)

Ani ostatní povídky ve sbírce čtenáře nezklamou, poutavostí svého námětu však za zmíněnou trojicí trochu pokulhávají. I ony nicméně nabízejí hlubinný vhled do krátkého úseku lidské existence, promyšlenou strukturu a zejména díky své „severskosti“ (úsporný vyprávěcí styl, téma rodinných vztahů, potlačované emoce, nedořečenost) si čtenáře v českém prostředí jistě najdou.