Norská povídka není v české překladové literatuře žádnou popelkou. Snad žádná jiná „malá literatura“ se v poslední době nedočkala tolika povídkových výborů. Jen od roku 1997 vyšlo totiž antologií, v nichž je tento oblíbený žánr skandinávské literatury zastoupen, už pět. Většina těchto souborů obsahovala pravda také povídky jiných severských literatur a výhradně norské povídce byla věnována pouze kniha Když je ryba dobrá vydaná v roce 2001 nakladatelstvím Větrné mlýny, které povídkové antologie připravuje pravidelně. Tento rok přinesl hned dva tituly – česko-slovenský výbor švédských, norských a finských povídek s nepříliš originálním názvem Polárná žiara, jenž vydala Univerzita Komenského v Bratislavě, a nejnověji obsáhlou, pouze na Norsko zaměřenou antologii Krajina s pobřežím, která vyšla v nakladatelství Argo.

Pozoruhodné je, že všechny zmíněné výbory jsou pracemi studentů skandinavistických oddělení pražské, brněnské nebo bratislavské univerzity. A nejde jen o to, že studenti jsou autory překladů vybraných povídek. Ve většině případů jsou také iniciátory, redaktory a editory zmiňovaných knih, o fundraisingu, bez něhož se dnes překladová literatura neobejde, ani nemluvě. Tento zájem o krátký prozaický útvar je velmi logický. Budoucí překladatelé si mohou umění překladu vyzkoušet na malém prostoru. Díky více či méně profesionální redakci jsou upozorněni nejen na nepřesnosti či neobratnosti, které mají původ v nedostatečné znalosti zdrojového jazyka, ale také na chyby, jichž se dopouštějí v jazyce cílovém. Pro budoucí překladatele je velmi cenné pochopit už na začátku kariéry, co má na mysli překladatel František Fröhlich, když svým studentům říká, že každý filolog, byť není bohemistou, musí mít češtinu jako své hobby. Finální, tištěná podoba vlastního díla je navíc nepochybně inspirující a motivuje k další práci. Množství kvalitních dotažených projektů svědčí o tom, že vůle a talent mladým nordistům nechybí.

Výbor Krajina s pobřežím, který připravili pražští studenti norštiny spolu se svými pedagogy (odpovědná redaktorka Jarka Vrbová, předmluva od norského lektora Thora Henrika Svevada), má podtitul Sto let norské povídky. Kniha totiž vychází u příležitosti stého výročí norské nezávislosti a skutečně mapuje norskou povídkovou krajinu celého minulého století a přidává ještě něco ze století tohoto. Objevují se v ní texty epiků Johana Falkbergeta a Olava Dunna, jejichž románová produkce byla do velké míry přeložena do češtiny. Z ženských autorek starší generace je v antologii zastoupeno dílo Cory Sandelové a Torborg Nedreaasové reflektující podřadné postavení žen, které se vzepřou konvencím. Silný proud psychologické prózy, která v Norsku získává pevné postavení ve třicátých letech minulého století, reprezentují povídky Sigurda Hoela, Ernsta Orvila a Johana Borgena. Hoelovo a Borgenovo dílo je u nás opět známé, svérázný povídkář Orvil se českému čtenáři představuje poprvé. Dvě zařazené povídky Tarjei Vesaase zřetelně odkazují k jeho lyricky laděným románům. Z autorů řadících se do literární skupiny Profil, která se v 60. letech ustanovila kolem stejnojmenného časopisu a jejímž programem byla nová konkrétnost a formální experiment, najdeme v antologii povídky Daga Solstada a Liv Køltzowové. Proměny feministického psaní pak může čtenář sledovat na povídkách tří dalších autorek Bjørg Vikové, Rønnaug Kleivaové a nejmladší Merete Lindstrømové. Objevují se také texty dvou náročných prozaiků Kjartana Fløgstada a o generaci mladšího Jona Fosseho, z jehož díla jsou u nás známá zatím pouze dramata. Stranou stojí povídka humoristy Arilda Nyquista. Zařazeny byly také texty dvou nejčtenějších a nejoceňovanějších současných autorů – velkorysého fabulátora Jana Kjærstada a nostalgického realisty Larse Saabye Christensena. Kromě nich najdeme ve sbírce také mistry žánru povídky Kjella Askildsena a Øysteina Lønna. Z nejmladších dostali slovo Frode Grytten a Bjarte Breiteig. Cenné je také představení dvou starších, v českém kontextu zcela neznámých autorů Hanse Herbjørnsruda a Hanse Sandeho.

Překladatelský tým tvořilo jedenáct studentů, kteří bez výjimky odvedli profesionální práci. Na všechny se s pochvalou bohužel nedostane. Zmínit bychom chtěli alespoň Janu Pivničkovou, která dokázala velmi přesně vystihnout ironický styl Cory Sandelové i syrovou melancholičnost textu Bjarte Breiteiga, autorů, které od sebe dělí téměř sto let. Mirka Horová si zase výborně poradila s rozbujelým stylem Larse Saabye Christensena, který svým překladatelům komplikuje situaci užíváním osloského dialektu. Originální nápad, jak se vyrovnat s germanismem „muttern“ (ve smyslu matka) použitím homonyma „matice“, autorku této recenze nadchnul. Zvláštní hodnotu má doslov knihy z pera jejího editora. Ondřej Vimr zasazuje jednotlivé autory do širšího literárněhistorického kontextu, a přináší tak po delší době čerstvý pohled na novější literaturu této země (dvoudílné Dějiny norské literatury Radko Kejzlara končící v 70. letech 20. století už pochopitelně dávno přestaly stačit). Bude zajímavé srovnat tento naznačený koncept s tím, jak norskou literaturu vykládá a hodnotí Martin Humpál, spoluautor publikace Moderní skandinávské literatury 1870–2000, která v blízké době vyjde v nakladatelství Karolinum.

Krajina s pobřežím je velmi půvabná kniha a kromě toho, že skvěle zapadá do české překladatelské tradice, jasně ukazuje, na kterých místech ještě pobývají lvi. Aby náš obraz o Norsku, jeho historii, politice a kultuře byl plastičtější, je třeba nyní vydat především prózy výrazných autorů druhé poloviny 20. století – jmenovitě Daga Solstada, Kjartana Fløgstada, Jana Kjærstada a Jona Fosseho. Pro pár schopných překladatelů, dva tři odvážné nakladatele a vřavu dychtivých čtenářů pěkný program na několik let.

Knížka vyšla u příležitosti stého výročí úplného osamostatnění Norského království. 

Rozhovor s Ondřejem Vimrem, uveřejněný v LN 
Pohřby, mlčení, ženské a psi, recenze Ondřeje Horáka, uveřejněná v LN