Rakouský karikaturista a kreslíř Nicolas Mahler (nar. 1969) se v zahraničí proslavil především díky adaptaci románu Thomase Bernharda Staří mistři, která vyšla loni také česky. Předtím kreslil kromě komiksů také vtipy a karikatury, na nichž si tříbil úsporný styl s malými figurkami většinou bez tváře (kresba hlavy je obvykle omezena na vlasy či klobouk a dlouhý nos), charakterizovanými převážně postavou a oděvem. Komiks Staří mistři je skvělé dílo, autorská adaptace, která není k předloze úplně uctivá, ale invenčně, s pochopením ji interpretuje a převádí do komiksového média. Evokuje především smysl pro humor (jakkoliv ironický až sžíravý) coby podstatný, i když samozřejmě nikoli jediný prvek Bernhardova díla. A činí tak výsostně komiksovými prostředky. Ač to tak na první pohled nevypadá, Mahler prokázal, že novela Staří mistři se pro adaptaci skvěle hodí, mimo jiné i tím, že jejím tématem je rozebírání smyslu a kvalit starých obrazů. Už Bernhardův text k nim přistupuje značně nevlídně, Mahlerova zkratka a doslovnost všemu dodává ještě komičtější ráz.

Úspěchem evidentně povzbuzený Mahler se pustil do adaptace dalšího velkého díla rakouské literatury, Muže bez vlastností od Roberta Musila. Těžko říct, co ho k tomu vedlo, protože tato rozsáhlá (české vydání má téměř 750 hustě popsaných stran) a navíc nedokončená kniha mnoho styčných bodů s komiksem nenabízí. Snad se prostě chtěl pokusit po svém uchopit i tento možná neslavnější rakouský román dvacátého století, možná právě vše to, co ho mělo odradit, jej naopak k adaptaci přitahovalo.

Jenže Musil není Bernhard, a jakkoliv v jejich díle lze najít společné rysy, základ je dosti odlišný: zatímco Bernhard si vystačí s několika málo postavami a nepříliš rozvinutým dějem, který má navíc cyklický charakter, Musil je ve všech směrech mnohem podrobnější a hutnější. V Muži bez vlastností je postav docela hodně, dost toho zažívají, navazují spolu vztahy a autor je navíc dosti přesně portrétuje psychicky i fyzicky. A Mahlerův styl tu selhává. Začne to už hlavními postavami: titulní hrdina Ulrich (v komiksu nemá jméno) je v knize mladý muž sportovního ducha, který býval u jezdectva, zatímco v komiksu působí jako omšelý obtloustlý mrňous. Psychicky nemocný vrah Moosbrugger má být hromotluk s dobráckou tváří, v komiksu vidíme prototyp hrubého kriminálníka. Žena, kterou zavraždil, vypadá jako stará ježibaba, zatímco v knize sice je „prostitutkou nejhorší kategorie“, ale je přinejmenším mladá.

Ještě horší je to s obsahem knihy. Mahler ji redukuje na několik málo scén, které navíc zbytečně natahuje. Jistě, dosáhne tak kýženého pocitu jakéhosi zastaveného času, zatuhlé pomalosti a bezvýznamnosti „druhé nejslabší světové velmoci“ Kakánie. Ale ten dojem je chabý, na rozdíl od procítěné Hassliebe, kterou ke svému Rakousku cítil Musil a dal to v Muži bez vlastností na mnoha místech sarkastickým stylem najevo.

Muž bez vlastností je kniha, kterou nelze beztrestně redukovat – a když se o to Mahler pokusil, výsledek je matný, nezáživný a pro někoho, kdo Muže bez vlastností nečetl, také zcela nesrozumitelný. V případě komiksové adaptace Starých mistrů byly odměněny oba typy čtenářů: kdo knihu znal, ten ocenil odvážný a invenční přístup, kdo ji neznal, bavil se u komiksu také a dost možná ho to donutilo knihu si přečíst. V případě Muže bez vlastností bohužel neplatí ani jedno: kdo knihu nezná, ten komiks brzy bez zájmu odloží, kdo ji četl, ten bude trpět při vědomí, jak byla zredukována a zploštěna, aniž by přibyla nějaká nová kvalita.