Dají (a mají) se přinejmenším některé Kafkovy prózy číst nikoliv jako depresivní existenciální texty, ale jako literatura s humoristickými prvky? Literární historici o to již léta vedou spory. S podobnou otázkou přistoupil k práci na své životopisné knize Kafka v kostce Nicolas Mahler. Rakouský kreslíř a karikaturista se proslavil zábavně stručnými komiksovými adaptacemi slavných děl literární historie, v nichž s humorem, ale obvykle také s pozoruhodným porozuměním zachycuje to podstatné z knih jako Staří mistři od Thomase Bernharda, Muž bez vlastností Roberta Musila či Hledání ztraceného času z pera Marcela Prousta. Někdy jeho nadsázka a zkratka funguje skvěle (Staří mistři), jinde (Muž bez vlastností) už hůře. Jeho minimalistický styl je každopádně nezaměnitelný a vášeň pro literaturu nezpochybnitelná.

V letošním roce, kdy uplynulo sto let od smrti Franze Kafky, to Mahler zkouší také s jeho díly, jen v trochu jiné podobě. Kafka v kostce je totiž docela seriózní, poctivě ozdrojovaný životopis, který přesně cituje Kafkovy deníky a dopisy, případně výroky jeho přítele Maxe Broda. Mezi použitou literaturou najdeme jak Brodův životopis Kafka, tak novější a rozsáhlejší práce literárních historiků Klause Wagenbacha a Reinera Stacha. Ovšem jednotlivé pasáže z Kafkova života Mahler glosuje komiksovými vtípky, v nichž najdeme Kafkova otce jako hrozivého golema, Felice Bauerová tu má výrazné zuby (Kafka se o nich v dopise Gretě Blochové kdysi vyjádřil dost nepěkně) a sám Kafka je vyobrazen převážně jako hubený mužíček se zjednodušenou postavou sestávající pouze z tlustších čar, která má symbolizovat tělo, nos, výrazné uši a vlasy. Mahler přitom samozřejmě vychází z dochovaných Kafkových deníkových kresbiček, které bývají v posledních letech často využívány jako ilustrace ke Kafkovým povídkám. Nejznámější a nejčastěji reprodukovaná je ta s mužem s hlavou v dlaních položenou na stole a Mahler se jí nechává opakovaně inspirovat – jednou ji dokonce přímo překreslí. Dočkáme se i Mahlerovy oblíbené disciplíny, tedy komiksového převyprávění Kafkových prací: konkrétně se Mahler chopil povídek Proměna, Umělec v hladovění a Zpěvačka Josefína a románů Proces a Nezvěstný. Převážně však reprodukuje (a místy jako každý životopisec komentuje) děj a doplňuje jej komiksovými ilustracemi s promluvami; nevypráví jej tedy přímo, jako to dělal ve zmíněných komiksových adaptacích, na doslovné citace dojde jen zřídka.

Opět to funguje docela dobře, byť Kafkovy texty v Mahlerově podání vyznívají lapidárněji, než jak byly skutečně napsány. Nicméně právě v tom povětšinou tkví kouzlo Mahlerových adaptací – a i zde ukazuje, že ve zkratce dokáže to důležité ze všech zmíněných próz vystihnout skvěle a ukázky umí vybrat ty zásadní. Jeho minimalistické obrázky (na každé stránce je nejméně jeden) samozřejmě působí se všemi těmi karikovanými, zakrslými a nosatými postavami až nemístně parodicky, nicméně právě to je Mahlerův styl, který sice pracuje s velkou nadsázkou, vždy však chápavou a při všech těch místy až divokých hyperbolách vlastně laskavou. Uvědomuje si samozřejmě, že to může Kafkovo dílo zkreslit, že ony možné humorné prvky, které jeho Kafka v kostce chtě nechtě zdůrazňuje, jsou věcí názoru a čtenářského přístupu. I proto asi na konec životopisu zařadil pasáže z rozhovoru Maxe Broda z roku 1968, kde se Kafkův přítel vymezuje proti některým výkladům Kafkova díla a odmítá, že by Kafka byl „veselá kopa“.

Kafkův životopis ale s humorem svobodně pracovat může, zvlášť když je to práce tak dobře podložená, jakou je právě Kafka v kostce. Jedná se v podstatě o ne úplně obvyklou popularizační biografii, která by mohla k čítankovému autorovi přivést mladší ročníky bez předsudků a bez obav, že čtou něco starého a vážného (a tedy nudného). Jak pak budou sami vnímat Kafkovy prózy, to už bude samozřejmě na nich.