Všichni jsme o něm slyšeli, ale přiznejme si – kdo z nás ho četl? Řeč je o Hledání ztraceného času Marcela Prousta. Každý by ho chtěl mít v knihovně, ale jen málokdo se ho odváží doopravdy otevřít. A tak přichází Nicolas Mahler a osobitě přetavuje tento rozsáhlý román do ani ne dvousetstránkového komiksu. „Pro všechny, kteří si Proustovo monumentální dílo vždycky chtěli přečíst – a pro všechny, kteří ho chtějí číst novým způsobem,“ píše se na vysvětlenou na obálce knihy. Mahlerův risk je o to větší, že jedna komiksová adaptace Hledání ztraceného času již existuje. Stéphane Heuet publikoval od roku 1998 několik dílů tohoto románu v komiksu. A stále není u konce. Zkratka, které se Mahler odvážil, se tedy zdá být více než troufalá. Autor však již dříve (více či méně úspěšně) adaptoval např. novelu Staří mistři Thomase Bernharda a román Muž bez vlastností Roberta Musila. Zdá se tedy, že odhodlaně polyká menší sousta a postupuje s kuráží až k tomu největšímu.

Mahler si z Proustova románu jako leitmotiv vybírá jednu větu: „Někdy, než se šla obléknout, usedla paní Swannová ke klavíru.“ V předloze zaznívá tato věta ve druhém svazku Ve stínu kvetoucích dívek, v komiksu se objevuje na začátku téměř každé kapitoly. Ústředním opakujícím se motivem se tak stává Vinteuilova sonáta. Opakování situace, kdy je sonáta přehrávána a tak nabízena k opětovnému poslechu, vypravěče noří do vzpomínek a pomáhá mu porozumět. Sedm kapitol nazvaných Gombray, Mme Swann, M. Swann, Gilberte, Mme de Guermantes, Albertine a Die wiedergefundene Zeit (Znovunalezený čas) částečně kopírují románové svazky, mnohem spíše však upomínají na vypravěčovy ženy. V poslední (nejdelší) části se ke klavíru posadí sám vypravěč a snaží se sonátu, která se pro něj stává metaforou života, uchopit po svém.

Vzhledem k očividnému zkrácení románu nemá smysl mluvit o tom, co v komiksu chybí. Je toho opravdu hodně. Ale Mahlerovi se přesto díky jedné větě a vědomému zjednodušení daří zachytit atmosféru a udržet srozumitelnost. Naivní Mahlerova kresba, kdy autor ve svém typickém rukopisu zdůrazňuje až barokní účesy a nosy, nakonec o ztraceném čase a postavách vypovídá mnohem víc, než by snad svedla kresba realistická. Kromě barevné titulní strany autor sází vše na černobílou linku doplněnou o melancholickou fialovou barvu. Ta se střídavě objevuje v pozadí, na účesech dam či oblečení. Jindy jsou fialové celé ornamenty, jež se prolínají dějem. Stejně jako vzpomínky pak ornamenty vznikají a zanikají, rozplývají se a objevují.

Samotné vzpomínky se překrývají také v obraze, nejednou se objevuje panel uvnitř jiného panelu, který zastírá současnost a navrací čtenáře do vzpomínek. Vyprávění je na stránce často rozděleno do více vypravěčských bloků, mezi nimiž se nacházejí obrázky. Vzniká tak jakési přerušované vyprávění, nerovnoměrný tok řeči, který upomíná na nesouvislé vzpomínání. Autor si hraje také s tvary bublin i písma, jež ztrácejí pevné kontury. Samotná postava vypravěče je zobrazena, jak kreslí komiks, místo aby vyprávěl. Čtenář je tak částečně svědkem nejen probouzejícího se vzpomínání, které je vyvoláváno různými podněty, ale i procesu tvorby vypravěče/kreslíře.

Tvrdit, že je komiks lepší než mohutné románové dílo, by bylo absurdní. Mahler ale využívá všechny možnosti, které mu médium komiksu poskytuje, k tomu, aby čtenáři nabídl úplně jiný, a přesto smysluplný prožitek z kanonické četby.