Sexuální násilí na dětech není ve skandinávské literatuře a umění již dávno tabu. Někdy se spíše opak zdá pravdou. V každé druhé severské krimi či filmu nalezneme jeho oběť a pedofilie působí až jako klišé, kterým tápající tvůrce vždy uhodí na tu správnou citovou strunu. Chytlavost tématu dokazuje v Norsku v uplynulých týdnech i série článků o knize Arv og miljø (Dědictví a prostředí, norsky 2016) prozaičky Vigdis Hjorthové, v nichž někteří novináři autorku kritizují za přiznanou autobiografičnost prózy, ve které otec zneužívá pětiletou dceru. Je proto trochu úlevné konstatovat, že Bjarte Breiteig k této látce přistupuje z jiného konce. V románu Pět let tátou (norsky 2014), který právě vychází v češtině, si volí zneužívání dětí jako jeden z možných a současně společností nejvíce odsuzovaných projevů lidského zla a slabosti a v tomto světle ho více než zločin samotný zajímají jeho příčiny a následky.

Bjarte Breiteig (nar. 1974) vkročil do norské literatury na konci devadesátých let jako obratný povídkář, jenž oslovil kritiku i publikum silně koncentrovanými texty. V nich na pomyslných jazykových vahách opatrně posuzuje každé slovo, dává přednost konkrétnostem a detailům, zatímco smysl ponechává schován mezi řádky. Není překvapením, že jeho hlavní spisovatelskou inspirací je norský povídkářský klasik a minimalista Kjell Askildsen (nar. 1929). Breiteig dosud vydal tři povídkové sbírky, z nichž u nás vyšel jeho debut Fantomové bolesti (norsky 1998, česky 2010). Autor dlouho tvrdil, že tento žánr nikdy neopustí, protože touha po dokonalé formě ho žene k neustálému přepisování a zdokonalování napsaného, a není proto schopen vytvářet delší útvary. Po více než patnácti letech však dospěl i k románu.

Hned v jeho úvodu čtenáře nijak nešetří, věren svému přímému a konkrétnímu stylu bez okolků předestře ústřední motiv, kterým je skutečnost, že hlavní hrdina sexuálně zneužíval čtyřletou dcerku rodinné přítelkyně. Díky tomuto promyšlenému tahu se Breiteig vyhne detektivnímu honění za indiciemi. O pachateli není pochyb, navíc právě o něj autorovi jde. Vzápětí ve střídajících se časových rovinách představuje sympatického čtyřicátníka a otce dvou malých synů Martina Havna. Ten možná českého čtenáře překvapí mírnou pasivitou a upozaděností, ale na druhou stranu dojme nebývalou ochotou pečovat o děti a věnovat jim veškerý čas, zatímco jeho manželka stoupá po kariérním žebříčku v prestižní reklamní společnosti. Breiteig vykresluje pro Skandinávce normální, pro nás stále mírně exotickou domácnost, v níž se muž po narození potomků vzdává práce a tráví čas na pískovištích. V tomto případě je však popis každodenního koloběhu mateřské dovolené nabourán odhalením, které se čtenář zprvu vzpírá přijmout, i když je postupně stále jasnější, že je pravdivé. Milující tatínek je zároveň slaboch, jenž nedokáže ovládnout své pocity, bojuje s úzkostí, nevyrovnaností a potlačenou agresivitou.

Příběh a postavy mají tentokrát, na rozdíl od povídek, navrch nad formou. Plochý, popisný styl první části sice hezky plyne, ale nepřesahuje vypravěčský průměr. Podstatně zdařilejší a intenzivnější je zpověď v druhé polovině, v níž má již Martin Havn za sebou trest ve vězení. Breiteig přesvědčivě zobrazuje vnitřní nejistotu, s jakou po letech nesměle vchází do domu bývalé ženy, stud, se kterým předstupuje před syny, a bolest, s níž si uvědomuje, že pět let otcovství nenávratně pominulo. V těchto pasážích zachází autor do čtenářsky podstatně méně komfortní zóny. Martinovy do krve rozpraskané ruce, jež schovává za zády, zrcadlí nitro muže, jenž chyboval natolik, že mu nelze při vší dobré vůli odpustit, přesto však cítíme, že není o nic méně člověkem než kdokoli z nás. Tento základní rozpor tvoří středobod románu a především kvůli němu stojí za to ho číst. Zůstává Martin i přes to, co se stalo, otcem? ptá se Breiteig mezi řádky a my si uvědomujeme, jak těžké je na tuto zdánlivě prostou otázku odpovědět.

Breiteig záměrně pomíjí osudy Martinovy bývalé rodiny či zneužité holčičky a nutí nás se zamyslet nad jedním z mnoha paradoxů života. Existují lidé, kteří umí zároveň milovat i nenávidět, lidé, kteří umějí dávat i nepochopitelně ubližovat. Jejich skutky nelze akceptovat, ale oni i navzdory jim zůstávají součástí naší společnosti, které možná mají stále co nabídnout.