V souvislosti s úspěchem svého románového debutu Bonita Avenue poskytl Peter Buwalda řadu rozhovorů. A tak se například dočteme, že o román už předem projevovalo zájem několik nizozemských nakladatelů a autorovi nabízeli na debutanta nebývale vysoké zálohy. Nakonec se rozhodl pro nabídku nakladatelství De Bezige Bij (záloha 35 000 eur plus částka 10 000 eur určená k financování propagace). Při vyhlašování vítěze významné knihkupecké ceny AKO v přímém televizním přenosu v říjnu 2011 zabrala kamera nepokryté zklamání ve tváři finalisty Buwaldy, což mu vyneslo pozvání do masově sledované televizní talkshow a příležitost získat pro svůj román daleko větší pozornost, než jaké se dostalo skutečné vítězce Marente de Moorové s románem De Nederlandse maagd (nizozemská laureátka Ceny EU za literaturu 2014). Jak důležitá je pro začínajícího spisovatele asertivita a zarputilost? Přinášíme vybrané pasáže z rozhovoru, který s autorem vedl Jeroen Vullings, literární redaktor týdeníku Vrij Nederland, rok po vydání románu v říjnu 2011.

O způsobu práce
„Jako spisovatel jsem perfekcionista. Moje kniha byla rozdělená na jednadvacet kapitol. Když jsem dopsal, přečetl jsem si knihu poprvé jako celek a vyděsil se k smrti. Hluboké zklamání. Drhlo to. Byly tam díry, stylistické chyby. Každou kapitolu jsem oznámkoval, od pětky po trojku, to byla nejlepší známka. Ty známky jsem se rok a půl snažil vytáhnout nejdřív na dvojky, až byly všechny kapitoly na jedničku s hvězdičkou. Pak teprve byla kniha hotová. Spal jsem v noci už jen čtyři hodiny. Lidi si při setkání se mnou mysleli, že jsem v terminální fázi. Jeden člověk mi povídá – skoro to nemůžu vyslovit –: nemáš rakovinu? To byla síla. Ta poznámka mě opravdu ranila.
Kniha byla hotová, vyprávěl jsem o ní u rodičů v Limburgu, povídám: možná se to chytne, ale možná taky ne. A jeden brácha povídá: a víš, co to taky může být? Možná jsi vytvořil jeden velký narcistní sen. Říkal jsem si: však uvidíme.“ (...)

O judu
„Prohrát v judu znamená prohrát na kvadrát, to je úplně něco jiného než v tenise nebo při veslování. Když prohraješ v judu, je to tak trochu vražda. Takový tlak na výkonnost vydrží jen člověk s pevným charakterem. Já jsem byl slabý už na limburském přeboru, ale kluci, kteří tam vyhráli, pokud postoupili na celostátní přebor, shořeli tam jak papír. A když jsem se jednou šel podívat na mistrovství světa, tam se zase úplně ztrácel nizozemský šampion. To si člověk uvědomí, jak daleko má k opravdovému talentu. Ať už je to ve sportu, při psaní nebo v hudbě. V judu jsem patřil k lůze: k těm bez talentu. Protože co člověk vidí na mistrovství světa, sportovci, co zvítězí tam... Ty bláho! Už jenom jak chytnou za límec, napětí v pažích, to je tak obrovský rozdíl. Já jsem byl průměr, sám v sobě zklamaný. Dobrý judista musí mít velkou dávku tělesné inteligence: nízké těžiště, snadnost pohybů, schopnost jít na dno, explozivitu – toho všeho nemám dostatek. V judu se prohrává hodně intenzivně. Ležíš vespod, na sobě máš upoceného chlapa, šeptá ti do ucha věci, co si za rámeček nedáš: Je po tobě, zmetku. Máš smůlu. Nejsem takový drsňák jako Siem Sigerius. I když by se mi to líbilo.“

O rodičích a dětech
„Udivují mě lidi, kteří nepřestanou mít rádi své rodiče, ať se děje cokoliv. Jako třeba Máxima (manželka krále Willema Alexandra, původem z Argentiny, její otec byl civilním členem vlády vojenské junty, pozn. překl.). Lidi přeruší kontakty i kvůli méně závažným věcem, než jsou dva tisíce Argentinců shozených do moře. Jak je to s pokrevní spřízněností, jak dlouho člověk zůstane věrný tomu, koho sám zplodil, jaké záruky poskytuje výchova? Můj román se pokouší odpovědět na otázku, s kým máme v životě navazovat vztahy. A kdy je máme přerušit. Považuju za dobrý tah, že Sigerius svého syna Wilberta odvrhne. Kvůli tomu hadovi skoro skončí ve vězení, ale že by to měl odnést za něj, to ani náhodou. Wilbert je jeho Achillova pata, jeho životní faux pas, které ho pronásleduje jako bumerang. V mé knize hraje roli otcovská láska. A obdiv. Ale je tam i žárlivost jako rub lásky. Žárlivost je humorný i tragický cit: kdo nedůvěru nepociťuje, toho podvádějí; a kdo je moc nedůvěřivý, je směšný. Bonita Avenue je hlavně odpovědí na typické téma americké literatury: možnost začít znovu od nuly. Sigeriova nevlastní dcera Joni si třikrát změní jméno a neustále za sebou pálí mosty. I Sigerius povstane z popela, když leží jako vrcholový judista po zranění v posteli a narazí na matematické příklady, čímž náhodou objeví svůj druhý obrovský talent: matematiku, vědu. Má poloviční Nobelovku v kapse a jakožto rektorovi Univerzity Tubantia mu nabídnou post ministra školství. Ale kvůli své přímočarosti nakonec prohraje se svými nezvedenými dětmi.“ (...)

O autobiografických prvcích
Peter Buwalda (1971) vyrostl v Blericku, poblíž města Venlo v provincii Limburg. Jeho příjmení ale limbursky nezní...

„Ne, to jméno jsem přijal. Narodil jsem se v Bruselu a můj biologický otec, Belgičan, se vytratil ze scény, když mi bylo asi pět. Odešel. Měli jsme domluvené víkendové návštěvy, ale to vydrželo tři týdny. Pak se už nikdy neozval, jen když skončil s placením alimentů – to mi bylo asi šestnáct. Byl lékař, plicní specialista, jak jsem vyrozuměl, přednášel snad i na medicíně, a v prvních letech mého života jsme se často stěhovali. Když jsme bydleli v IJsselsteinu, matka se znovu provdala – vzala si souseda a přestěhovali jsme se do Blericku. Můj otčím je Frís a v Limburgu sehnal práci ve fabrice jako kalič oceli. Když mi bylo šest, převzal jsem jeho příjmení. Už v den, kdy se brali, jsem mu říkal táto. Na biologického otce si vůbec nepamatuju, otčím se objevil ve chvíli, kdy si člověk začíná věci pamatovat, a je to výborný člověk, vnesl mi do života barvitost a akci. Měl rád hudbu, měl široký rozhled a chodil s námi – se mnou a s mým mladším bráškou – hrát fotbal. Vštípil mi své morální zásady. Později se k nám nastěhoval i jeho vlastní syn. Takže jsem získal staršího nevlastního bratra a všechno dobře dopadlo.“

Jak ses jmenoval příjmením původně?

„To se mi nechce říkat. To jméno je zapracované v románě, to mi stačí. Mám potíže s tím, že bych měl na veřejnosti vykládat historky ze svého života, v nichž hraje nějakou roli on. Jako bych mu to chtěl osolit nebo co, to se mi nezamlouvá. Proto bych se s ním asi chtěl sejít. Když došlo k té katastrofě v Enschede (výbuch skladu čínské zábavní pyrotechniky 13. května 2000 prakticky srovnal se zemí čtvrť Roombeek, pozn. překl.), zavolal okamžitě rodičům a ptal se, jestli ještě žiju. Nikdo mu neřekl, že tam tou dobou bydlím, takže si to musel nějak zjistit sám a zřejmě sleduje, jak žiju.“

Samé ozvuky z románu: Belgie, otčím, nevlastní bratr, provincie Twente.

„Začalo to tím, že jsem pro svůj příběh hledal dobrého otce, zajímavého, silného otce, který má rozehráno něco důležitého. A vzpomněl jsem si na své novinářské působení v listu Twentské univerzity. Kampus je zvláštní území, chybí už jen skleněný poklop. A v těch letech tam přitahoval největší pozornost rektor Frans van Vught. Vyzařoval důstojnost, ale měl i mladistvý šmrnc. Jak to dělám: vymyslím si zápletku, vztah mezi lidmi, konflikt. A pak postavy obleču tak, jak se mi to hodí. Ne že bych chtěl mít v příběhu za každou cenu něco autobiografického, ale nedá se tomu skoro ani vyhnout.“

Proč sis vybral za postavu silnou osobnost?

„Ubožáci v literatuře už mi lezou krkem. Nizozemská literatura je samý ňouma, samý Frits van Egters (hlavní postava románu Gerarda Reveho De avonden – Večery, pozn. překl.). Přemnožily se typy z okraje společnosti, co se u basy piva snaží někde v komůrce napsat román, což se samozřejmě nedaří – to mi připadá strašně snadné. Je jednodušší vytvořit postavu, která nic neumí, než toho, kdo něco umí. Literatura se čím dál víc zabývá ztroskotanci. Zvlášť debutanti si vybírají většinou takové psance; vypadá to ušlechtile, ale je to hlavně snadné. Sigerius je komplikovanější, je to člověk z lidu a pronikne do řídící sféry jako jakýsi parvenu. Ta dvojsečnost mě u takového dvojitého talentu zajímá.“ (...)

O literární inspiraci
„Jiné autory čtu proto, že potřebuju hlasy, švih, tón, styl, vytržení. Spisovatelé, které mám za opravdu dobré, mi jsou milejší než příbuzní. Hlasy Houellebecqa, V. S. Naipaula nebo Philipa Rotha se nedají s ničím a nikým srovnat. Můžeš jít do hospody a prosedět tam deset let, ale tam na ně nenarazíš. Kdybych je v životě neobjevil, byl bych o hodně chudší. Mocný literární hlas je nad společenský kontakt. Kdybys Rotha nebo Naipaula potkal v hospodě, moc by tě nejspíš neomráčili. To, co mi dávají číst, je koncentrát, jejich esence. Tam je podle mě třeba položit laťku, když píšu knihu já. Svět literární fikce je nezbytný doplněk skutečného světa. Píšu, protože chci literatuře projevit uznání. Chci zjistit, co dokážu vytvořit ve srovnání s velkými romány. Pokud moje psaní takové srovnání nesnese, nechám toho.“

Na románu Bonita Avenue jsi pracoval čtyři roky, z toho poslední tři na plný úvazek, v ústraní. To už se dneska neslýchá často.

„Vědomě jsem se natahoval na skřipec tím, že jsem psal takovou knihu. Věděl jsem: když už to dělám, musí to být opravdu dobré. Velké a lepší než průměr. Tak dobré jako knihy, za které dám ruku do ohně. Zjistil jsem, že v tom případě člověk musí dolovat opravdu hluboko a nikdy, nikdy to nevzdat. Když jsem v deset večer nevěděl, jak dál, když jsem ten den napsal samé plívy, jsou dvě možnosti: buď sednout si k televizi, nebo vzít sešit a snažit se zjistit, kde to vázne. A nejít spát, dokud to člověk neobjeví. Tak jsem to dělal často. Ale když si dneska vzpomenu na ty noci, kdy jsem si konečně šel lehnout, jenže pořád se mi to v hlavě mlelo, a tak jsem zase vstal a od tří do sedmi do té knihy civěl, změnil jedno slovo a šel do postele ve chvíli, kdy normální lidi vstávají...“

Otázka je: dokážeš přinést takovou oběť ještě jednou?

„Někdy se obávám, že ne. Úspěchem člověk zleniví, to vidím už teď. Ale nebojím se, že by takovou knihu najednou napsal někdo jiný. Taková kniha se nedá napsat nedopatřením. Nebo jen tak mimochodem. Bez zarputilosti se to neobejde.“ (...)