„Pocit nevědomosti, uvědomil si mnohem později, ho bude pronásledovat po celou dobu v Enschede. Bývalo by lepší, kdyby si na něj zvykl hned. Nikdy o ničem nevěděl“ (s. 34). Tak popisuje Aaron Bever, jeden z hrdinů románu, příběh zpětně ze svého pohledu. Aaron je talentovaný fotograf, pracující pro univerzitní časopis, jeho přítelkyně Joni ambiciózní studentka podnikové ekonomie. Třetí postava, z jejíž perspektivy se mnohovrstevný příběh románu Bonita Avenue vypráví, je Siem Sigerius, bývalý profesionální judista, geniální matematik, rektor oblastní univerzity v provincii Twente a adoptivní otec Joni. Z prvního manželství má syna Wilberta, násilníka a kriminálníka. Wilbert je Jonina dětská láska. Joni je Aaronova životní láska. Aaron bezmezně obdivuje Sigeria a z hloubi duše nenávidí Wilberta. Aaron a Joni provozují pornografické internetové stránky, které shodou náhod začne navštěvovat Sigerius, nicméně Joninu identitu neodhalí hned. Sigerius si začne vášnivou aférku se studentkou o něco málo mladší než jeho nevlastní dcera.

Román Bonita Avenue, jímž se jako červená nit vine vztah Aarona s Joni, popisuje úpadek rodiny Sigeriů. Katalyzátorem, který v románu nastartoval řetězový rozpad rodiny, je katastrofa, k níž skutečně došlo v twentském městečku Enschede 13. května 2000. Až o osm let později Aaron i ostatní aktéři příběhu postupně zjišťují, co všechno se v létě onoho osudného roku vlastně stalo. Výbuch skladu pyrotechniky společnosti S. E. Fireworks, který zničil čtvrť Roombeek, jako by vyvolal celou řadu dalších výbuchů: vztahu Aarona a Joni, Siemovy politické kariéry, Jonina a Aaronova podnikání, rodinné idylky u Sigeriů… Tato kombinace nešťastných událostí vyvolá u Aarona těžkou psychózu: „Visel jako medúza v moři, pulzoval na místě, jako by neexplodoval pouze Roombeek, ale celá země, a na oběžné dráze kolem slunce se pohyboval pouze jeho pokoj“ (s. 297–8).

Trojice vypravěčů čtenáře neustále nechává na pochybách. Zatímco Joni vypráví v první osobě, události z pohledu jejího bývalého přítele Aarona a rektora Sigeria podává vypravěč ve třetí osobě. Schizofrenní Aaron, jehož vyprávění román otevírá, neumí odlišit skutečné události od svých bludů. Kromě toho je tak zvyklý si upravovat pravdu ve svůj prospěch, že ani neví, co se opravdu stalo, a co si vymyslel, aby sám sebe zobrazil v lepším světle. „Půjčuje“ si historky jiných lidí (např. svého bratra Sebastiána), a ve svém labilním psychickému stavu je dokonce dokáže zpětně osobně prožívat. Siem Sigerius je sice exaktní vědec, ale je zcela pod vlivem svých emocí. Naopak Joni má až přehnaně pragmatické uvažování úspěšné podnikatelky. Každý má svou verzi pravdy a ani jedna z nich není úplná. Teprve když body těchto tří vyprávění spojíme dohromady, objeví se před námi linka celého příběhu. Toto postupné odhalování a překvapivá pointa knihu řadí i k žánru literárního thrilleru.

Komplikovaný vztah mezi nevědomostí a vědomím či věděním Buwalda rozvádí v četných variacích. Tajné pornostránky Joni a Aarona, Sigeriův poměr s mladičkou studentkou, jeho biologický syn zavřený za vraždu… Je lepší vědět, nebo nevědět? A jak pravděpodobné vlastně je, že se takové tajnosti dozvíme? Jak se dá něco takového před nejbližšími utajit? Pravděpodobnost, a v případě této knihy spíše nepravděpodobnost, je jedním z klíčových témat románu. Celý příběh je tak nepravděpodobný, že se snad musel skutečně stát (sic). Jak velká je pravděpodobnost, že se nám podaří na fotografii zachytit nahého rektora univerzity? Jak často se z profesionálního judisty stane univerzitní rektor? Jak pravděpodobné je, že v záplavě internetového porna narazíme na fotografie své (ne)vlastní dcery? Jaká je šance, že po osmi letech potkáme svou bývalou tchyni ve vlaku do Bruselu? Velmi pravděpodobné ovšem je, že Buwalda určil pravděpodobnost jako Sigeriovu oblast vědeckého výzkumu zcela záměrně.

Čtenář znalý nizozemské literatury může právem zpochybnit inovativnost Buwaldova příběhu. Problematický vztah otce v mocenské pozici a dcery prodávající své tělo najdeme například již ve známém románu Leona de Wintera Hoffmanův hlad (1990, Hoffman’s honger, č. 2000). Svým způsobem incestní myšlenky jsou implicitně přítomné také v tvorbě Arnona Grunberga (např. v románu Tirza, 2006, č. 2009). Vztah staršího muže s o mnoho mladší dívkou je tématem téměř ohraným. Otevřené popisy sexuálních scén a praktik se v nizozemské literatuře ostatně objevují od šedesátých let; v českém překladu vyšly například některé tituly z tvorby Jana Wolkerse nebo již zmíněného Arnona Grunberga. Ani důvěryhodné zobrazení muže v existenciální krizi (středního věku) není v nizozemské, tím méně ve světové literatuře žádnou novinkou. Také tematizaci konzumerismu v současné společnosti nemusíme v (post)moderní literatuře dlouho hledat.

Buwalda však všechny tyto ingredience s žurnalistickým smyslem pro detail míchá dohromady a vytváří cosi nového, a přesto povědomého. Kde se jiní současní autoři bestsellerů uchylují k realistickému vyprávění a suchému, jednoduchému literárnímu jazyku, používá Buwalda dlouhé a místy až poetické popisy a anachronický vícevrstevný syžet, typický pro postmoderní román. Snad právě kombinace populární a literární fikce Buwaldově prvotině získala tak pozitivní ohlas. Bonita Avenue je literární thriller pro náročnějšího čtenáře nebo odlehčená kvalitní literatura. Porota knihkupecké ceny Libris přirovnala Buwaldu k Wolkersovi. Literání příloha deníku The Telegraph spisovatele srovnává s Philipem Rothem a Jonathanem Franzenem (s tím ho srovnává také list The Times). Peter Buwalda je zkrátka nový, a přesto známý, lehce ochraptělý hlas, který ohlašuje zajímavý vývoj v současné nizozemské literatuře.