Před pár lety, po vydání skandálního románu Carnovsky, byl Nathan Zuckerman na tvůrčím vrcholu. Nenávistné dopisy rozohněných židovských souvěrců shořely v zářivém prstenci slávy, celá americká kritická obec se předháněla ve vymýšlení superlativů. Nyní talentovaný prozaik trpí. Většinu dne tráví vleže na rohoži a tiše sténá, zatímco některá z jeho čtyř pečovatelek mu předčítá Thomase Manna, vaří oběd či uspokojuje jeho sexuální potřeby.

Vězeň vlastního já
Ve svých čtyřiceti letech se Zuckerman stal vězněm vlastního já. Nejenže není schopen vypotit jediný odstavec, který by stálo za to zachovat, ale neznámá a zdánlivě neléčitelná bolest šíje a zad mu zabraňuje, aby se o to pokoušel déle než několik málo minut denně. Ať už je bolest důsledkem tvůrčí krize, nebo naopak jejím původcem, třikrát rozvedeného spisovatele odsoudila k monotónním dnům stráveným se sklenkou vodky a vlastními myšlenkami.

A že má Zuckerman o čem přemýšlet. Bratr Henry jej viní ze smrti otce, který Carnovského nepřenesl přes srdce, a není vyloučeno, že trvalou újmu při četbě „nenávistného, sarkastického bestselleru“ utrpěla i matka, jež zemřela jen rok po manželovi. S prohlubující se krizí navíc bledne i Zuckermanův věhlas. Významný kritik zpochybňuje v obsáhlém článku autorovy literární kvality a zoufalý prozaik se nezmůže ani na jízlivou odpověď. V nouzi nejvyšší se Zuckerman uchyluje do horké náruče žen a tišivého oparu omamných látek.

Nesourodost tematických vln
V Hodině anatomie, třetím svazku autobiograficky laděné trilogie Philipa Rotha o jeho spisovatelském alter egu Nathanu Zuckermanovi, se hrdina stejně jako v předchozí knize Zuckerman zbavený pout potýká s následky slávy a především škod, které svým přelomovým románem Carnovsky (v Rothově bibliografii mu odpovídá Portnoyův komplex) napáchal. Zuckerman se nedokáže hnout z místa (metaforicky i doslovně), obchází doktory a s bolestivou grimasou marně šmátrá po čemkoliv, co by jej vytrhlo ze zajetí fyzického i psychického utrpení. Bolest tvoří východisko, z jehož středu se příběh postupně rozpíná do stran.

Tomu odpovídá i ledabylá výstavba románu, jenž se neobtáčí kolem jednoho nosného pilíře, ale spíše se ve vlnách přelévá od tématu k tématu. V jedné z kapitol líčí Zuckerman bezmoc a prázdnotu po smrti matky, aby se jen o několik málo stran později rozohňoval nad nelichotivým textem literárního kritika, plánoval otevření vlastní lékařské praxe nebo se v závěru knihy čistě z rozmaru vydával za oplzlého vydavatele pornografického časopisu. Tato nesourodost, které Roth nedokáže dát celistvý ráz, textu výrazně škodí. Vyjma zmiňované bolesti, která zhmotněná v ortopedickém límci provází čtenáře takřka po celou dobu četby, chybí příběhu silný jednotící prvek.

Utlumený vypravěčský talent
Zuckermanova skličující situace navíc tlumí i Rothův vypravěčský talent. Na barvitý dialog je tentokrát autor skoupý. Román tvoří vesměs dlouhé, nejrůznějšími myšlenkami rozbrázděné odstavce, v nichž se utápí nejen čtenář, ale i Američanův pověstný ostrovtip. Po nadsázce není většinu času ani památky, Zuckermanovy ženské protihráčky působí mdle a po epizodických výstupech ze scény zase velmi rychle mizí, aniž by zanechaly jakékoliv silnější dojmy. A třebaže zejména v závěru dojde na několik humorných scén, zůstávají tyto výpady hluboko ve stínu zábavnosti Eléva či Rothových prvních povídek.

Hodině anatomie chybí lehkonohost a svěžest úvodního Eléva i hloubka introspekce navazujícího Zuckermana zbaveného pout, což z ní činí jednoznačně nejslabší článek trojdílného řetězce. Pro Rothovy (či Zuckermanovy) fanoušky je kniha tak jako tak povinnost, zbývající čtenáři se nicméně bez tohoto prodlužovaného výletu do světa bolesti snadnou obejdou. Nebo můžou sáhnout po některé zdařilejší Rothově knize. V češtině jich vyšlo hned několik.