Kniha Flashky, která nedávno vyšla v nakladatelství Torst a jejíž autorkou je Eva Zábranová, patří nesporně k titulům schopným rozdělit čtenářskou veřejnost na několik nesmiřitelných táborů, a vyžadujícím tak i po literárním kritikovi, aby již na úvod svého referátu jednoznačně a veřejně vyznačil souřadnice vlastní perspektivy, s níž nahlížel na dotyčné dílo. Pisatel těchto řádků se narodil v témže orwellovském roce, kdy zemřel český spisovatel a překladatel Jan Zábrana (1931–1984), hlavní protagonista této vzpomínkové knihy, sepsané jeho dcerou a vycházející k třicátému výročí Zábranova úmrtí. Flashky jsou recenzentovým prvním setkáním s tvorbou a vůbec osobností Evy Zábranové a ve většině případů i jediným dostupným měřítkem hodnověrnosti autorčiných četných a mnohdy nesmlouvavých soudů.

Na ploše pětadvaceti krátkých, tematicky vyhraněných a víceméně chronologicky řazených kapitol jsou zachyceny osudy autorčiny rodiny od jejího narození až po smrt Jana Zábrany, kterému je celá kniha dedikována a jehož vlastní hlas zde poměrně silně zaznívá – Zábranova slova jsou organicky včleněna do textu jeho dcery a kromě jiného čtenáři přibližují básníkův osobitý idiolekt. S jakým typem autorky, respektive vypravěčky, máme co do činění, výmluvně dokládá již první kapitola, plnící zde funkci jakési předmluvy a nazvaná velmi prostě Dneska. Těch několik odstavců, popisujících domáckou scénu z každodenního života bezmála padesátileté vypravěčky, v sobě ukrývá stěžejní rysy celého textu – naturalistickou otevřenost, výraznou kritičnost, odraz životní deziluze a zejména všudypřítomnost adorovaného otce.

Přestože autorka nahlíží minulost převážně prizmatem své rodiny – nejen otce, ale i matky nebo prarodičů –, z logiky věci (jde přece o rodinu Jana Zábrany) zde nalézáme množství vzpomínek spjatých s dějinami i konkrétními představiteli české kultury (vedle kolegů Marie Zábranové z nakladatelství Odeon kupříkladu Milan Uhde, Emanuel Frynta, Daniela Hodrová, Milan Lukeš a další). Výsadní postavení mezi nimi zaujímá americký básník a vůdčí osobnost beat generation Allen Ginsberg (jehož kultovní báseň Kvílení ostatně přeložil do češtiny právě Jan Zábrana), přítomný nejen v autorčiných vřelých vzpomínkách, ale též prostřednictvím řady fotografií či několika jí adresovaných dopisů. Nechybějí ovšem ani postavy autorčiných příbuzných či rodinných přátel z mimouměleckého světa a některé s sebou přinášejí zajímavá vedlejší témata – například děda Eman s babičkou Jiřinou coby někdejší muklové.

Specifickou a dosti početnou skupinu „hrdinů“ Flashek pak představují lidé, vůči nimž se autorka – eufemisticky řečeno – kriticky vyhraňuje. Nutno však podotknout, že příkrých odsudků se tu dostává všem bez rozdílu – příbuzným jako cizím, neznámým i slavným. Nejvíce invektiv ovšem směřuje na adresu Josefa Škvoreckého a jeho manželky Zdeny, kterým je zde věnována i samostatná kapitola a jejichž domnělé prohřešky v autorčiných očích ještě znásobuje fakt, že Jan Zábrana vždy Škvoreckého nazýval svým nejlepším přítelem („Tátou milovaný Pepík – mé největší zklamání“). Ostré výpady Evy Zábranové proti jmenované dvojici se přitom netýkají pouze jejich lidských vlastností („Škvorecký byl podle mne přezíravý a povýšený člověk, který neuměl mít nikoho doopravdy rád, tak byl sebestředný“) nebo veřejného působení (antologii dopisů lidí nařčených ze spolupráce s StB, kterou Zdena Salivarová uspořádala a vydala roku 1993 pod titulem Osočení, nazývá „hysterickou knihou“). Do autorčina negativního vztahu ke Škvoreckým se promítají též osobní zážitky (Škvoreckého nesplněný slib týkající se poskytnutí azylu v zámoří) nebo vleklý spor o autorství českého překladu románu Warrena Millera Prezydent krokadýlů, k němuž se po Zábranově smrti přihlásil Josef Škvorecký a který svého času plnil stránky literárních periodik („Jak mohl Pepík po revoluci, když už tu táta nebyl a nemohl k tomu nic říct, mrtvému kamarádovi udělat to, co mu udělal?“).

Za úhelný kámen celé knihy a současně nejzrádnější oblast z hlediska interpretačního lze nepochybně označit autorčin nevšedně hluboký vztah k otci (nejintenzivněji vyjádřený její vlastní básní Táta na konci knihy). Jan Zábrana je svou dcerou opakovaně stavěn na piedestal morální, umělecký i obecně lidský, přičemž míru (ne)oprávněnosti autorčina vyzdvihování otcových kvalit a vítězného poměřování Jana Zábrany s druhými musí posoudit každý čtenář sám za sebe. K autorčině cti je nutno přiznat, že nezamlčuje ani otcovy slabosti a prohřešky (náklonnost k něžnému pohlaví, životními zkušenostmi podložená opatrnost v záležitostech politiky), výsledný portrét Jana Zábrany se ovšem skvěje čistotou takřka nelidskou („žádný takový mozek se mi už nikdy v životě nepodaří potkat“), a nabádající proto čtenáře k jisté opatrnosti.

Ačkoliv se pohybujeme v žánru esejisticky laděných memoárů, a setkáváme se tudíž s celou řadou (auto)biografických údajů, kontury samotné (jistěže implicitní) autorky zůstávají i po přečtení knihy pozoruhodně mlhavé. Příčinu lze i tentokrát hledat v zasvěcení celého díla památce Jana Zábrany, činícím místy z vypravěčky jeho „hlásnou troubu“ a z dotyčné knihy jakousi rodinnou apologii. Přesto lze v textu i mezi řádky vysledovat množství autorčiných povahových rysů, vyznávaných hodnot a citlivých míst. Za zmínku stojí třeba její schopnost hlubokého soucitu, kontrastující s nesmiřitelností vůči původcům pociťovaných křivd, nebo odmítavý postoj k náboženství („Boží spravedlnost? – Nenechte se vysmát… Víra je na světě pro slabé, stateční umírají ve sračkách“).

Kniha Evy Zábranové nese četné rysy autoterapeutického psaní, ale oplývá též nepochybnými literárními kvalitami. Autorka po otci očividně nezdědila jen zjitřenou psýchu („Noční můry a stále se opakující, vyčerpávající pachtící sny – to všechno po něm také zdědím měrou vrchovatou a nelítostnou“), ale i schopnost stručné a výstižné charakteristiky, stejně jako poutavého vyprávění, do něhož převažující přítomný čas vnáší neobvyklé napětí a pocit blízké účasti. Ať už si svými názory a soudy získá čtenářovy sympatie, či nikoliv, nic to nemění na faktu, že její kniha představuje cenné svědectví o jedné z nejvýznamnějších osobností české literatury, psané nadto s nevšední otevřeností a názorovou vyhraněností – až může při její četbě přicházet na mysl nietzscheovský apel, aby tvůrce vždy tvořil vlastní krví. Eva Zábranová jí při psaní svých Flashek prolila jistě nemálo.