Po dočtení knihy Sergia Pitola Umění fugy lze konstatovat, že obsahuje řadu objevných poznatků, zasvěcených názorů a svěže popsaných dojmů. Současně se však nabízí možnost uvažovat o tom, čím Pitolova kniha vlastně je? Kam ji zařadit z hlediska žánrového, které – pokud vůbec – ústřední myšlenky čtenáři nabízí a jaké má místo ve spisovatelově díle.

Kniha je rozčleněna do čtyř oddílů s názvy Paměť, Psaní, Četba a Finále. První tři oddíly se dále dělí na osm až deset do velké míry samostatných textů, pouze oddíl závěrečný tvoří jeden celek. Oddíl Paměť obsahuje množství Pitolových vzpomínek na konkrétní místa (např. Benátky, Řím, Barcelonu, Sienu), setkání, kolegy a přátele (např. Carlose Monsiváise, Huga Guttiéreze Vegu, Antonia Tabucchiho). Žánrově texty oscilují mezi vzpomínkovou črtou či esejem (Čas zraňuje či S mladým Monsiváisem) a deníkovými záznamy zážitků denních (Deník ze čtvrti Escudillers) i nočních, snových (Nic víc než sny). Kromě tématu paměti se už v prvním oddílu objevují i pasáže věnované psaní, které převažují v oddílu druhém, a úvahy věnované četbě, jež jsou pak hlavním tématem oddílu třetího. Jde ovšem jen o akcenty, v celé knize se paměť, psaní a četba důsledně prolínají a slévají, jsou třemi formami téhož zájmu, zvědavosti na svět kolem sebe a jeho uměleckého přepodstatňování.

Jakkoli se ovšem Pitol v knize Umění fugy věnuje cestovatelským zážitkům a dojmům, naznačuje zdroje a motivace svého vlastního psaní, přece jen její těžiště spočívá v zážitcích čtenáře. Dalo by se dokonce říci, že hlavním hrdinou díla je Literatura. Mezi lidmi se občas vyskytuje mylný názor, že spisovatel musí být milovník literatury či expert na ni. Pravda je taková, že někteří autoři o tvorbu jiných spisovatelů nejeví zájem, žárlí na ni nebo nemají pochopení pro jiné tvůrčí postupy a myšlenková východiska, než jsou jejich vlastní. (Namátkou uveďme, že se to týká i tak výrazných spisovatelských osobností, jakými byli Robert Musil nebo Ernest Hemingway.) Někteří rádi příležitostně o literatuře píší či řeční, ale přitom je znát, že jejich zájem je povrchní, podřízený egocentrickému soustředění na vlastní osobu a tvorbu.

Sergio Pitol patří do menšiny spisovatelů, kteří literaturu opravdu milují, mají pochopení pro různorodé poetiky a do hloubky je studují. A činil tak nikoli jen v mládí, ale i ve zralém věku. Nemusel by se ani výslovně přiznávat (jako v knize obsažené krátké glose nazvané Fetiše), že knihy mohou být pro něj i fetišem, se kterým spojuje dokonce šťastné i nešťastné životní události.

V textu Umění fugy defilují desítky, ba stovky spisovatelů a literárních děl psaných v různých dobách a jazycích. Pitol vyjadřuje obdiv k umění Antona Čechova, Thomase Manna, Henryho Jamese, Williama Faulknera, Jerzyho Andrzejewského, Aleja Carpentiera, Antonia Tabucchiho, Marcela Schwoba, Jorge Luise Borgese, Viktora Šklovského, Michaila Bachtina a mnoha dalších, naopak vět vyjadřujících výhrady či rezervovaný postoj ke konkrétním autorům a titulům najdeme v celé knize jen pár (konkrétně k Giorgiovi Bassanimu, Zotročenému duchu Czeslawa Milosze či románu Nostromo Josepha Conrada). Pitol se při hodnocení opírá o pozornou četbu, komparativní metodu, vědomí souvislostí. („Nyní je posilováno pohrdání klasickou tradicí a humanistickým formováním. Toleruje se jen povrchní četba. Zvítězí-li tento proud, vstoupíme do světa robotů.“) Přitom někdy poznal strukturu díla detailně i jako překladatel (např. v případě Witolda Gombrowicze či Andrzejewského, s kterým se za svého pobytu v Polsku v šedesátých letech i stýkal). Obvykle se snaží o jednotlivých autorech a knihách říci něco podstatného v několika větách či jednom odstavci. Takto třeba Pitol charakterizuje román Aleja Carpentiera: „Výbuch v katedrále je jedním z výjimečných románů našeho jazyka, je to příběh o vlivu osvícenství jak na ostrovy, tak na pevninu, ale také hořká a hluboká úvaha o politických ideálech, o revoluci, jejím vítězství a proměně ve státní zájem: o ideálech, udržovaných ve veřejných proklamacích, ale negovaných a poražených v praxi.“ Jen v několika případech – v oddílu Četba – věnuje Pitol vybraným autorům celý článek (např. Čechov, náš současník či Dva týdny s Thomasem Mannem). Pro českého čtenáře bude asi nejzajímavějším textem Švejk, k němuž Pitol jistě našel inspiraci za svého pobytu v Praze, kde působil v letech 1983–1988 jako mexický velvyslanec. Pisatel zde neprojevuje znalost sekundární literatury (s výjimkou práce Angela Maria Ripellina) – neměl zřejmě možnost seznámit se ze zásadními českými texty Přemysla Blažíčka, Emanuela Frynty či Bohumila Doležala –, o předmětu svého zájmu uvažuje samostatně. A přestože se nevyhnul několika diskutabilním tvrzením (např. „poutník z donucení, jímž Švejk je, začíná pozbývat své milé dobromyslnosti a začíná připomínat tragickou postavu“), v textu převažují přiléhává, neotřelá pojmenování. („Švejk, bytost hrubá a nedokonalá, zárodečný Golem, se pohybuje náměsíčným krokem v krajině obydlené latrínami.“)

Svět literatury je Pitolovi nepochybně nejbližší, v knize Umění fugy však najdeme i pasáže věnované malířství (Goya, Duccio di Buoninsegna, mexičtí muralisté aj.), či – spíše ojediněle – filmu (Richard Lester) a hudbě (César Franck aj.). Kulturní obzor mexického spisovatele je úctyhodně široký, stranou zájmu ovšem zůstává (na rozdíl od Monsiváise) – (nejen) v jeho zemi dominantní – tzv. populární kultura. Přítomné knize by ale prospěla jednotnější koncepce, promyšlenější výstavba textu a užší vymezení tématu. Srovnáme-li Umění fugy např. s Obřady chaosu Carlose Monsiváise (Pitolova „nejmilovanějšího přítele”), Pohřbeným zrcadlem Carlose Fuentese, natožpak esejistickými knihami Američanky Susan Sontagové (abychom jmenovali díla, která známe i z českých překladů), Pitol se jeví nejen autorem méně stylisticky originálním, ale i nesystematickým, přespříliš těkavým, vposledku méně naléhavým.

Spisovatelova snaha sklenout dílo svorníkem pomocí závěrečného oddílu nazvaného Finále také úplně nevyšla a tato část místo pointy připomíná spíš apendix. Nejde jen o to, že Cesta do Chiapasu, deník z ledna 1994, věnovaný zapatistickému povstání v tomto mexickém státě, se svým dobově aktuálním politickým tématem poněkud vymyká z rámce svazku, ale kritika vlastní vlády a vyjádření sympatií k povstalcům v čele se zamaskovaným „subcomandantem Marcosem“ nezní od dlouholetého velvyslance země dostatečně přesvědčivě. Je sice možné s Pitolem souhlasit, že zapatisté nebyli „nic podobného Světlé stezce“ a že vyjadřovali i oprávněný hněv sociálně i národnostně utlačovaných mexických indiánů, těžko však schvalovat partyzánskou, ozbrojenou metodu boje v zemi, jejíž politický systém – přes veškeré výhrady k němu a konkrétní nevábnou praxi – nebyl brutální diktaturou. V těchto pasážích se ukazuje, že Pitol – podobně jako jeho proslulí kolegové Carlos Fuentes a Octavio Paz (ostatně svého času taktéž mexičtí diplomaté) – sice překonali mnohé myšlenkové stereotypy typické pro latinskoamerickou levicovou inteligenci, avšak jistých reziduí, spočívajících v romantických představách o společenské angažovanosti, se zcela nezbavili. Nadnesená a patetická závěrečná slova knihy, že „žijeme-li v krutých časech, je také zároveň jisté, že žijeme v čase zázraků“, jsou toho důkazem.

Pitolovo Umění fugy je nezastřeně osobní a subjektivní zápisník, z nějž jen některé texty mají podobu tematicky vyprofilovaných esejů. Kromě obdivu k jednotlivým uměleckým výtvorům a roztroušeným originálním postřehům k nim budeme jen s obtížemi hledat nějaké stěžejní myšlenky, jež by autor ve svém díle soustavně rozvíjel. Vlastní pojetí ars poetica (jak zní název jednoho krátkého článku) se ztrácí v houšti jiných úvah a ocitá se ve stínu podpůrných definičních citátů z Marguerite Durasové či Michaila Bachtina. Z hlediska žánru bychom mohli Umění fugy umístit do sousedství takových uměleckých autokreací, jaké představují Deník Witolda Gombrowicze či Deník psaný v noci Gustawa Herlinga-Grudzińského, aniž ovšem dosahuje jejich literární suverenity a myšlenkové podnětnosti.

Přesto je Pitolova kniha v naší překladové literatuře, neoplývající mnoha podobnými tituly, rozhodně přínosem. Škoda jen, že nakladatelství Dauphin, představující na našem knižním trhu ve vydávání esejů pozitivní výjimku, nevěnovalo větší pozornost závěrečnému slovníčku jmen. Stručné charakteristiky toho mnoho čtenáři neřeknou, případně jsou vágní (např. Leonhard Frank, uvedený jako německý romanopisec a básník, nebyl básník, nýbrž novelista), a mnoho v knize se vyskytujících jmen v něm chybí (např. Henry James nebo Jorge Luis Borges). Větším problémem se ovšem jeví nedostatečný autorský kontext, který tuzemský překlad Umění fugy charakterizuje a jeho dopad omezuje. Zatímco Fuentesovo esejistické Pohřbené zrcadlo můžeme vnímat na pozadí spisovatelových románů (z nichž alespoň ty hlavní v češtině vyšly), esejistický výbor Luk a lyra zase prostřednictvím poezie Octavia Paze, Sergio Pitol jako prozaik dosud českým čtenářům představen nebyl. Přes veškerou erudovanost a až nakažlivé nadšení uměleckou tvorbou je totiž Umění fugy spíše „doprovodná” kniha k Pitolovým velkým prózám, jimiž si autor vydobyl pověst předního hispanoamerického spisovatele současnosti (dokumentovanou mj. prestižní Cervantesovou cenou). Ostatně právě román Sergio Pitol považuje za „představitele svobody“, „polyfonní žánr par excellence“.