V sobotu 19.6. zemřel ve věku 72 let mexický kronikář a esejista Carlos Monsiváis, jehož nezaměnitelný hlas půl století sledoval a s kritickým nadhledem komentoval každodenní život v Mexiku, jeho společenský a kulturní vývoj a nejdůležitější historické okamžiky, mezi které patřily například krvavé potlačení studentského hnutí v roce 1968, zemětřesení v roce 1985 či události kolem zapatistického hnutí bojujícího od roku 1994 za práva indiánského obyvatelstva v mexickém státě Chiapas. Jeho ohromující erudice, šíře záběru témat, ke kterým se vyjadřoval, všudypřítomnost, ironický humor a neúnavná podpora rodící se občanské společnosti v Mexiku jej činí „posledním mexickým spisovatelem, kterého lidé na ulici poznají“, jak tvrdí básník José Emilio Pacheco. Za své literární i novinářské dílo získal řadu prestižních ocenění.

Carlos Monsiváis (1938, Ciudad de México – 2010, tamtéž) patřil k nejvýznamnějším mexickým a hispanoamerickým intelektuálům současnosti. Vynikal nezávislými soudy a sociální i politickou angažovaností, která se však vždy snoubila s literární a intelektuální přesností. Obohatil mexickou kulturu a historii mimo jiné také tím, že rušil bariéry mezi kulturou elit a lidovou kulturou a mnoho témat spojených s každodenní existencí se tak stalo předmětem diskusí i v akademických kruzích. Díky Monsiváisovi tak tradiční debaty o mexické národní kultuře získaly nový impuls.

Monsiváis se vyjadřoval především prostřednictvím kroniky, kterou originálně kombinoval s vyprávěním, esejem, svědectvím, reportáží a jinými žánry. Zabýval se též literárním životopisem a uspořádal významné antologie, jež se věnují poezii a žurnalistice v Mexiku. Jeho texty se v průběhu let staly nepostradatelnými pro ty, kdo chtějí proniknout do mexické sociálně-kulturní reality.

Jako kulturní a politický novinář byl Monsiváis spoluzakladatelem či spolupracovníkem celé řady mexických časopisů a deníků. V hispanoamerickém kontextu pak vynikl jako spoluzakladatel a editor kulturní přílohy La Cultura en México časopisu Siempre!.

Nelze se nezmínit také o Monsiváisově sběratelské vášni. Významná část spisovatelovy sbírky krásného a lidového umění je k vidění v Museo del Estanquillo v mexickém hlavním městě Ciudad de México.

Mezi Monsiváisovy nejdůležitější tituly patří:
Días de guardar (Nezapomenutelné dny, 1970),
Amor perdido (Marná láska, 1977),
A ustedes les consta. Antología de la crónica en México (Víte, že... Antologie kroniky v Mexiku, 1980),
Nuevo catecismo para indios remisos (Nový katechismus pro liknavé indiány, 1982),
Poesía mexicana 1915–1985. Antología (Mexická poezie 1915–1985. Antologie, 1985),
Entrada libre. Crónicas de la sociedad que se organiza (Vstup volný. Kroniky ze společnosti ve stavu zrodu, 1987),
Escenas de pudor y liviandad (Scény cudné i lehkomyslné, 1988),
Lo fugitivo permanece. 21 cuentos mexicanos, 1934–1984 (Pomíjivé přetrvává. 21 mexických povídek, 1934–1984, 1989),
Por mi madre bohemios (Připíjím na vlast, bohémové, 1993),
EZLN. Documentos y comunicados (EZLN. Dokumenty a prohlášení, ve spolupráci s Elenou Poniatowskou, 1994),
Los rituales del caos (Obřady chaosu, 1995),
México postcard (Mexická pohlednice, 1997),
Salvador Novo. Lo marginal en el centro (Salvador Novo. Okrajovost ve středu, 2000),
Aires de familia. Cultura y sociedad en América Latina (Rodinná podoba, Kultura a společnost v Latinské Americe, 2000),
Yo te bendigo, vida. Amado Nervo: crónicade vida y obra (Velebím tě, živote. Amado Nervo: kronika života a díla, 2002),
Parte de Guerra I y II. Los rostros del 1968 (Válečná strana I. a II. Tváře z roku 1968, 2002),
Las tradiciones de la imagen (Tradice obrazu, 2003),
El Centro Histórico de la Ciudad de México (Historický střed Ciudad de México, 2006),
Imágenes de la tradición viva (Obrazy živé tradice, 2006),
El 68, La tradición de la resistencia (Osmašedesátý rok, tradice odporu, 2008),
Apocalipstic (2010).

V českém překladu Markéty Riebové vyšla v roce 2006 v Mladé frontě sbírka kronik Obřady chaosu. V předmluvě k této knize mexický novinář Gerardo Ochoa Sandy označil Monsiváise především za „spisovatele, milovníka kinematografie, vášnivého ctitele hudby, sběratele, vynikajícího diskutéra a bojovníka za nezávislý intelektuální život a svobodu projevu. Sám sebe však Monsiváis nejraději definoval jako čtenáře.“