Prvotina devětatřicetileté afroamerické autorky Ayany Mathisové Dvanáct kmenů Hattiiných vychází pouhé dva roky po vydání ve Spojených státech amerických. Není zvykem překládat prvotiny do cizích jazyků a publikovat je takto rychle: většinou se čeká až na ohlas publika, tedy na znamení, že energie a peníze vložené do publikace se vyplatí. Krátké období mezi vydáním českým a původním tak naznačuje kvalitu knihy. Do svého „čtenářského klubu“ ji zahrnula i slavná televizní moderátorka Oprah Winfreyová, a to dokonce prý ještě před tím, než dočetla první kapitolu.

A právě z první kapitoly je jasné, že toto je především příběh matky a jejích dětí. Začátek knihy uhrane svou emocionalitou. Mladá, teprve sedmnáctiletá Hattie se snaží mermomocí vyléčit své dvě děti, aby nakonec prohrála souboj nejen s nemocí, ale také s chudobou, kvůli které si nemůže dovolit řádné léky. Tato událost Hattie navždy poznamená: jejím cílem se stane zajistit především přežití svých potomků, na vlídnost není prostor. Ve stínu tohoto syrového přístupu k životu pak vyrůstá zbylých Hattiiných devět synů a dcer a jedna vnučka. Celkem dvanáct potomků, dvanáct kmenů Hattiiných, které odkazují na biblických dvanáct kmenů Jákobových, ze kterých vzešel Izrael. Kniha tak mimo jiné představuje genderový přepis mýtu a umisťuje do centra rodiny namísto otce matku. Ostatně manžel Hattie, August, je sukničkář a pijan, který veškeré rodinné úspory utrácí za prostitutky. Ač se mu v knize nedostává tolik prostoru, Mathisová se vyhýbá zjednodušení a Augusta naplní trápením, které ho do náručí jiných žen žene.

Román, dělený do kapitol věnovaných vždy (alespoň titulárně) jednomu či dvěma Hattiiným dětem, se svou strukturou blíží povídkovému cyklu. Kniha se tak vyznačuje roztříštěnější formou než klasický román, ale větším tematickým či vyprávěcím sepětím než sbírka povídek: každou z povídek lze číst zvlášť, avšak dohromady jsou různými způsoby propojeny do smysluplného jednotného celku. Někteří teoretici tuto formu považují za typickou pro literaturu Spojených států, protože v sobě spojuje rozmanitost i jednotu této země. Každá kapitola knihy se soustředí na krátké období v životě jednoho z Hattiiných dětí s pouze minimálními odkazy k ostatním. Všechny se tak jeví izolované. Každá kapitola v sobě dokáže obsáhnout celistvost dané postavy: konkrétní momenty života odhalují vnitřní konflikty ve vší komplexnosti. Příběh každého z dětí začíná expozicí a pokračuje přes krizi až po (jisté) rozhřešení. Slabinou knihy tak pro někoho může být absence jednolitého vyprávění a skutečnost, že kniha se čte spíše jako mozaika jednotlivých střípků.

Vyprávění je sice víceméně přímočaré, kniha však klade na čtenáře nároky emocionální. Každý z Hattiiných potomků, stejně jako ona, bojuje s démony minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Paleta postav a jejich problémů je vskutku široká. Čtenář se tak dočte o Floydovi, putujícím muzikantovi, který všem učarovává hraním na trubku, ale zároveň bojuje s vlastní homosexualitou; či o Sixovi, klukovi, který upadá v záchvaty vzteku a zároveň v momentech náboženského zanícení káže lidem, ačkoliv si není jist svou vírou; či o Bell, rebelující dceři, jež si z pomsty za tvrdou výchovu a absenci něhy začne s mužem, který byl kdysi Hattiiným milencem. Nejvypjatější je pak asi příběh Alice a Billupse, poznamenanými znásilňováním v dětství, o kterém nikdy nikomu neřekli. Kapitoly věnované dětem, které jsou ještě příliš malé, než aby měly osobní problémy, využívá autorka k poodhalení Hattiina osobního života. Čtenáři se tak dostává obraz černé ženy, která uprchla z amerického Jihu před segregačními zákony za vidinou lepšího života na Severu. Tam však skončila v chudobě v malém bytě se spoustou dětí, o které celý život pečuje, a s manželem, který je budižkničemu, ale ke kterému ji poutá silná fyzická náklonnost.

Forma či žánr, do kterého lze knihu zařadit, je kronika. Stejně jako je tomu u kroniky, má i každá kapitola (záznam v kronice) vročení a vypráví o významné události v daném roce. Nejde však jen o kroniku rodiny v průběhu dvacátého století, ale také o kroniku celých Spojených států. Kniha se tomuto historickému čtení poddává od samého začátku. Prvními slovy jsou „Philadelphia a Jubilee?!“ (9), Augustův výkřik, kterým se ohrazuje proti pojmenování svých dětí těmito jmény. A jsou to jména vskutku nezvyklá. První jméno označuje město Philadelphia, v jehož chudé části Hattie vychovává své děti. Druhé jméno v překladu znamená „jubileum“ a odkazuje k významné události americké historie, která je spojená právě s Philadelphií. Kapitola se odehrává v roce 1925, tedy přesně 150 let od začátku zasedání tzv. „Druhého kontinentálního kongresu“, který vedl k vyhlášení nezávislosti 13 anglických kolonií v Severní Americe – k vytvoření pozdějších Spojených států amerických. V tomto historickém kontextu smrt obou dětí naznačuje, že, ač relativně krátká, historie země byla a je značně pohnutá.

V každé kapitole dochází k propojení osobního a veřejného, když jsou prezentovány nejen problémy postav, ale i problémy doby. Celou knihou se samozřejmě vine téma rasy a rasismu, které nejvíce vystupuje do popředí v kapitole „Ella“. Ta ukazuje každodenní pocit hrůzy a ostudy, který – nejen v roce 1954 – zažívalo černošské obyvatelstvo amerického Jihu každý den. Postavení homosexuálů v USA po druhé světové válce se dotýká kapitola zasvěcená Floydovi, jehož problematický vztah k vlastní identitě jej vede k sebereflexi, když je svědkem hrubého a opovrženíhodného zacházení s mladíkem, o jehož homosexualitě se obecně ví. Asi nejlepším skloubením osobních démonů s těmi národními je Franklinova kapitola, která bravurně ukazuje stres z vojenské služby, jejíž náplní je většinou čekání a obtěžování místního obyvatelstva a místem výkonu daleká cizina. Píše se rok 1969 a Spojené státy již několik let válčí ve Vietnamu.

Na konci této depresivní kroniky, z níž vystupuje jen pár šťastných momentů, se autorka uchyluje ke konci, který je nadějný alespoň na osobní rovině díla. Vnučka Sala je mimo jiné příslibem, že s druhou generací své rodiny má Hattie i druhou šanci na láskyplnou výchovu. Emocionálně intenzivní kniha, zabývající se i problémy společenskými, snese srovnání s autorčinými vzory (které sama uvádí v poděkování knihy), například s Toni Morrisonovou. Autorčin spisovatelský um prosvítá celou knihou a projevuje se především v sugestivnosti její prózy. Příkladem může být téměř až odpudivá kapitola věnovaná Cassie, která trpí mentálním postižením. Čtenář se ocitá v hlavě ženy, jež svými iracionálními činy nejen zostuzuje, ale i děsí svou vlastní dceru. Nemohou-li však postavy najít spásu ve svých životech, naleznou ji alespoň u své autorky, jejíž soucit k nim je jasně znát.