Začínajícímu spisovateli Nathanu Zuckermanovi právě otiskli prvních pár povídek a třiadvacetiletý talent už má v šuplíku nachystanou další – nekompromisní líčení jedné nelichotivé epizody z rodinné historie, z které jeden jeho lakotný příbuzný zdaleka nevychází bez poskvrny. Otec, který Nathana vždy podporoval, se jej pokouší od zveřejnění odradit, neboť podobně jako řada dalších členů newyorské židovské komunity věří, že takovou povídkou Nathan jen dodá munici antisemitům. A je snad Nathan antisemita?

Tvrdohlavému synovi připadají podobné úvahy naprosto absurdní a nezdar v úzkém rodinném kruhu jej vede k rozhodnutí hledat porozumění u skutečných odborníků, tedy mezi zavedenými židovskými literáty. Nejenže by mu podpora a uznání některé významné osobnosti otevřely dveře u mnoha nakladatelů, ale především by jej utvrdily v tom, že jeho snažení má smysl. Zuckerman věří, že by se jej mohl ujmout uznávaný, ale v ústraní žijící prozaik E. I. Lonoff, jeho dlouholetý idol, k němuž byl nyní pozván na večeři.

Potrhaná idyla
Právě před prahem Lonoffovy farmy někde v srdci Nové Anglie se čtenář s hrdinou a vypravěčem románu setkává poprvé. Mladému spisovateli vibruje tělem nervozita, obdivovaný literát mu svým vzezřením připomíná školního inspektora a celá situace výslech před inkvizičním soudem, jako by se snad právě v Lonoffově obývacím pokoji rozhodovalo o Zuckermanově setrvání na literárním výsluní. S hmatatelnou nejistotou rekapituluje mladík tváří v tvář velkému spisovateli svůj dosavadní život, líčí mu zážitky z podomního prodeje časopisů, kterým si (při)vydělává, i prchavá zklamání z dosavadních milostných vztahů. Především však hltá každé Lonoffovo slovo.

Literární matador jej nadchne svou bezprostředností a až přehnanou skromností, přestože tvrdí, že vede nezajímavý, monotónní život, cele oddaný knihám. Ještě rychleji se Zuckermanovi rozbuší srdce při pohledu na mladou studentku Amy, která velkému maestrovi pomáhá třídit rukopisy a kterou nadšený mladík ve svých představách ztotožňuje s takřka mytickou Anne Frankovou. Takhle budu jednou žít, maluje si Zuckerman.

Jenže každá idyla má trhliny. Během noci a následujícího rána se „elév“ v autorově domě stává svědkem rodinného dramatu, které podle Zuckermana překonává vše, co by si jako spisovatel dokázal vymyslet. Jinými slovy: skutečnost je opět o krok dál než fikce. To je sám o sobě přirozeně protimluv, neboť tuto „skutečnost“ už si pro útlý román Elév vymyslel americký spisovatel Philip Roth.

Dvojník spoutaný literaturou
Elév (1979), první díl tzv. zuckermanovské tetralogie (či trilogie s dovětkem), mapuje učednická léta Rothova dobře známého alter ega Nathana Zuckermana. Slavný prozaik na něj později navázal tituly Zuckerman zbavený pout (1981), Hodina anatomie (1983) a Pražské orgie (1985), jakož i dalšími romány, v nichž se jeho knižní dvojník objevuje ve více či méně významných rolích (Druhý život, Americká idyla atd.). Autobiograficky zbarvené vyprávění, v němž zřetelně zaznívá ozvěna ostré kritiky, která Rotha provázela už od vydání debutové sbírky Sbohem, město C. a pět povídek (Roth byl podobně jako Zuckerman označen za antisemitu a později dokonce za „sebenenávidícího Žida“), se logicky zabývá především literaturou a postavením spisovatele ve společnosti. Vedle kladů spisovatelského řemesla obsáhne román i celou řadu negativních aspektů. Zuckermanovo nekritické a v důsledku toho úsměvné až naivní zbožšťování Lonoffa kupříkladu silně kontrastuje nejen s nenávistným dopisem od čtenářky, z něhož Lonoff Zuckermanovi během společného večera předčítá, ale též s nenápaditým, uzavřeným způsobem maestrova života, kvůli němuž se Lonoffova manželka ve vlastním domě cítí jako vězeň. Jako by velkého prozaika přespříliš vyčerpával smyšlený život beletrie a v tom skutečném mu mezitím docházely síly.

Další pozoruhodnou rovinu knihy tvoří Zuckermanův a Rothův tanec na hraně „reality“ a fikce. Nejenže Zuckerman brání, rodině a židovské komunitě navzdory, své právo zobrazit realitu ve fikci co možná nejvěrněji (a tedy i židovské protagonisty se všemi jejich nedostatky), ale promítá zrcadlově i fikci do reality, když půvabné Amy Bellettové připisuje osud Anne Frankové. Holandská Židovka v jeho fantazii přežila transport a nyní žije coby Amy Bellettová inkognito v Americe.

Totéž zrcadlení, avšak na ploše celého románu, využívá Philip Roth. Má-li fiktivní Zuckerman předobraz v realitě, platí totéž pravděpodobně i o E. I. Lonoffovi a čtenář se může na základě několika indicií pokusit rozklíčovat, který Rothův vzor se pod tímto fiktivním jménem nejspíš skrývá. Literární kritici nejčastěji zmiňují Bernarda Malamuda, Henryho Rotha či I. B. Singera (poslední dva s Lonoffem sdílejí mj. východoevropský původ). Český amerikanista Josef Jařab však v polovině 80. let nadnesl i možnost, že se do jisté míry může jednat o projekci autora samotného, respektive že se v postavách Zuckermana a Lonoffa setkává mladší verze Philipa Rotha s autorovým zkušenějším já. Jasnou odpověď kniha nedává, zmiňovaným balancováním na hraně autobiografie však k podobným úvahám jednoznačně vybízí.

Čtenářův průvodce Rothovým dílem
Jak už je Rothovým dobrým zvykem, také v Elévovi umně mísí tragické a komické prvky. Zatímco v ložnici Lonoffova domu se hroutí lidské sny jako domečky z karet, v pracovně v přízemí se Zuckerman pohupuje v kotnících a zvažuje, zda si má vylézt na maestrův psací stůl, aby s uchem u stropu důvěrnému hovoru v patře lépe rozuměl. Jinde zase na první pohled vážný motiv ještě umocňuje komický rozměr celé scény: jako když Zuckerman nejprve onanuje na Lonoffově kanapi, aby se „mrzké zneuctění“ záhy pokoušel odčinit pečlivým studiem povídky Střední léta od Henryho Jamese, kterou má Lonoff obzvláště v oblibě.

Eléva lze s drobnými výhradami označit za vhodného průvodce Rothovým dílem. Útlý román alespoň v náznacích disponuje vším, co oceňovaného prozaika proslavilo – od bezprostředního zobrazení erotických tužeb přes tragikomický děj až po nedokonalé židovské hrdiny. A snažil-li se Roth ve svém díle soustavně především o zobrazení konkrétních „lidských možností“ namísto neživých symbolických postav či chodících metafor, v Elévovi se mu to jednoznačně povedlo.