V románu Druhý život (The Counterlife) z roku 1986 si americký prozaik židovského původu Philip Roth klade otázku, v čem spočívá „skutečný život“, jak žádoucí a smysluplné jsou zásadní životní změny a konečně: jak má žít spisovatel a Žid. Činí tak s vytříbeným smyslem pro brutálně černý humor, typicky židovské psychologizování a postmoderní balanc na hranici mezi skutečností a fikcí, která je také klíčem k odpovědi na uvedené otázky.

Druhý život je strukturován jako román (či rukopis) v románu, jehož přesná podoba se čtenáři naplno odhalí až v poslední třetině knihy, a kterou zde v zájmu zachování plnohodnotného čtenářského prožitku není záhodno prozrazovat. Nicméně to, že autor využívá přechody mezi fikcí a skutečností, můžeme tušit už od té doby, co Henry, bratr Rothova alter ega Nathana Zuckermana, vstane z mrtvých. V první kapitole nepřežije operaci srdce, která ho měla osvobodit od léků způsobujících impotenci, ale v druhé je to s ním úplně jinak. Místo toho, aby si přeživší zubař začal podle plánu užívat aférky se svou asistentkou, zachvátí ho deprese a pochyby ohledně dosavadního způsobu života. Vyřeší je tím, že se přestěhuje do Izraele. Začne žít v kibucu, učit se hebrejsky a stane se z něj horlivý zastánce židovského státu. Nathan se za ním vypraví, aby ho přivedl k rozumu, ale neuspěje. Vrátí se do Londýna za svou v pořadí čtvrtou manželkou, výrazně mladší a momentálně těhotnou.

Americká židovská literatura se tradičně hojně zabývá vztahy mezi otci a syny, avšak Roth tak v Druhém životě činí spíš okrajově. Namísto toho se soustředí na téma bratrství zosobněné v zubaři Henrym a literátu Nathanovi. Jejich celoživotní rivalitu a zároveň neodlučitelnost podtrhuje fakt, že v rukopise, který Druhý život obsahuje, propůjčuje Nathan problémy, s nimiž se zrovna v reálu potýká on, svému bratrovi. Dojem, že každý z bratrů představuje vlastně jednu verzi téhož – amerického Žida, který to „někam dotáhl“ –, kulminuje v poslední části románu, kdy se na Nathana jeho manželka oboří: „Tvému bratrovi že ruplo v bedně? Tvůj bratr jsi ty!“ (s. 323). Henry se celý život cítil být v bratrově stínu a „v dospívání přijal roli hodného, manuálně zručného a sportovně založeného chlapce, slušného, spolehlivého, vstřícného, zatímco Nathan vlastnil monopol na slova a na moc a prestiž s nimi spojenou“ (s. 222). Nathan ale v průběhu let začne toužit po tom, co mu hvězdná spisovatelská kariéra nezajistí a čeho Henry dávno dosáhl: po stabilním domově, a hlavně po dětech. V jedné z částí románu pak Henry s Nathanem, s nímž byl dlouho rozhádaný, zúčtuje, konečně se od něj zvládne oprostit, a upevnit tak vlastní sebedůvěru, i když trpkost vůči bratrovi v něm přetrvává: „Každý dokáže utéct a přežít, finta byla v tom, zůstat a přežít, a toho Henry dosáhl“ (251).

Svár mezi Henrym a Nathanem se zrodil z neochoty druhého z bratrů respektovat v rámci své spisovatelské činnosti hranice rodinného soukromí. V jednom ze svých raných děl, jež se mimo jiné dotýkalo tématu sexuality v rodině, Nathan bez servítků vykreslil své rodiče a bratra a Henry s ním byl od té doby na štíru. Postoj spisovatele k „materiálu“ ze svého okolí představuje další z hlavních témat Druhého života. Autor nezastírá, že někdy z Nathanovy strany může jít až o hyenismus nebo zvrácenou posedlost: „Henry nebyl po smrti ani čtyřiadvacet hodin, když ten případ začal Zuckermana pálit v kapse“ (s. 19). Nathan je vykreslen jako uzurpátor, který si osobuje monopol na objasňování životů svých blízkých, jejichž „vlastní materiál [tak] za ně vyjadřuje někdo jiný, kdo je ve své pažravé voyeurské snaze využít plně jejich životy popíše jako první, ovšem ne vždycky pravdivě“ (s. 220). S Nathanovým přístupem kontrastuje postoj jeho čtvrté ženy, která také trochu píše, avšak spisovatelské ambice nenadřazuje vztahům s osobami, jež jsou jí blízké. Její povídky se zpravidla odehrávají v idylickém prostředí anglického venkova a Nathan nechápe, proč se raději (podobně jako on) nezabývá něčím kontroverznějším – třeba mikrokosmem rodiny. Vždyť i ona má zkušenosti, na kterých by se daly stavět silné příběhy: otce, který odešel od rodiny, nevyrovnanou sestru a antisemitskou matku. V dopise, který Nathan čte v závěru knihy, Marie objasňuje svůj postoj následovně: „Víš, raději zachovám mír tím, že budu psát něco slabého. Budu hájit něco, co je daleko méně důležité, než abych obnažovala všechno sekerou – říká se tomu poklid“ (337).

Posledním z hlavních témat, jimiž se Druhý život zabývá, je židovská identita a s ní související motivy antisemitismu, státu Izrael, případně tradičního židovského způsobu života. Díky tomu, že na ně můžeme nahlížet jak Nathanovýma, tak Henryho očima, je téma pojato dosti komplexně. Nathan například přemítá, jestli jeho bratr skutečně mohl objevit „cosi nepotlačitelně židovského [...] na úplném dně své bytosti, nebo pouze po operaci objevil náklonnost k životním náhražkám?“ (s. 128). Je tedy Izrael náhražka? Roth jej v Druhém životě interpretuje jako židovský pokus skoncovat s vžitou představou sebe sama coby věčného vykořeněnce, jehož přirozeností je zapáleně studovat, a ne nosit zbraň. „Oni nenávidí židovské id!“ hřímá Henryho izraelský guru Lippman na adresu gójů. „Jak si Židi osobují právo mít nějaké id? Holocaust je měl poučit, aby už nikdy žádné id neměli“ (s. 191). Roth ovšem více či méně nenápadně naznačuje, že s židovskou přirozeností zkrátka všechno ladit nemusí a že snaha za každou cenu se v zájmu absolutní rovnoprávnosti podobat jiným národům je směšná. V uvedeném duchu si čtenář může vykládat i neuvěřitelně vtipný moment, v němž autor nechá amerického Žida unést letadlo a coby spolupachatele do svého podniku zatáhnout i Nathana.

Přes Nathanovo prvotní přesvědčení, že je od čehokoli židovského oproštěn, svou příslušnost k rozptýlenému národu nakonec vyzná. Zjistí, že mu záleží na tom, aby byl jeho syn obřezán, a vztáhne tento židovský rituál k lidské potřebě idyly zosobněné Mariinými povídkami, ale třeba i Spojenými státy a státem Izrael: „dokonce ani Židé, kteří pro dějiny znamenají to, co Eskymáci pro sníh, se nedokážou navzdory mnohonásobnému krutému poučení ubránit mýtu idylického života před Kainem a Ábelem, života před tím, než nastal rozkol“ (s. 342). Obřízka pro Nathana představuje ten nejvhodnější způsob, jakým může otec uvítat narozeného syna, a dát mu tak na vědomí, že do idylického lůna už není cesty zpět a že na něj čeká komplikovaný svět plný rozporů: „Obřízka je všechno, co idyla není“ (s. 343).

Proti prodlévání v idylických představách se vehementně vyslovuje celý román. Přesněji řečeno, pomocí střídání různých rovin fikce a skutečnosti v něm autor zpochybňuje esenciální vidění věcí. Ukazuje, že na vše a na každého se lze dívat mnoha různými způsoby – každý také, tak jako mladý Henry, zastává různé „role“ – žádný recept na správný „skutečný život“ neexistuje a z krize středního věku nevede zaručená cesta k pokojné vyrovnanosti skrze otcovství. Ani Nathanovo přihlášení se k židovství není nijak jednoznačné či radikální: „Nepatřím k Židům, kteří by se chtěli upnout k patriarchům, či dokonce k onomu dnešnímu státu“ (s. 344). Autorova schopnost na kostře nastíněného filozofického stanoviska poutavě uvažovat o konkrétních a stále zcela aktuálních tématech činí z Druhého života opravdovou literární událost.