Philip Roth
Roth, Philip

Philip Roth

Nejvýznamnějším dílem Ph. Rotha je román Portnoyův komplex.

Philip Roth se narodil 19. 3. 1933 v Newarku ve státě New Jersey. Na rozdíl od Bernarda Malamuda, Isaaca Bashevise Singera i Saula Bellowa vyrůstal v asimilované rodině, náležel k střední třídě a bydlel na bohatších amerických předměstích. Univerzitní vzdělání zakončil roku 1955 na Chicagské univerzitě titulem M.A. a poté vstoupil do armády, roku 1956 byl však zraněn a armádu opustil. Působil na několika univerzitách, kde učil anglickou literaturu a později také tvůrčí psaní. V roce 1959 uzavřel sňatek s Margaret Martinsonovou, už od roku 1963 však žili odděleně a roku 1968 Margaret Martinsonová zemřela při automobilové nehodě. Mnoho let pak žil s anglickou herečkou Claire Bloomovou, s níž se před několika lety za velké pozornosti tisku a dalších médií rozešel.

Skandály však přitahoval a přitahuje nejen Rothův život, ale i jeho tvorba. Když bylo spisovateli kolem dvaceti, literatura mu byla něčím jako náboženským posláním, jakýmsi druhem svátosti, což je, jak sám později poznamenal, pro marnivé mladé autory docela běžné. V jeho případě musíme ještě připočítat etiku židovské výchovy a spasitelský étos literatury 50. let, tedy desetiletí plného propagandy, studené války, Korey, Joea McCarthyho a masového vlivu reklamy. O to silnější byla Rothova revolta v 60. letech, v demytologizujícím desetiletí kontrahistorie a kontrakultury, kdy se rozhodl popisovat své židovské hrdiny se všemi slabostmi a nedostatky a tím odmítl poměrně široce sdílený názor, že po holocaustu je nutno židy vykreslovat buď jako hrdiny, nebo jako mučedníky. Židovství Roth chápe spíše jako psychické břímě, které ve svých dílech podrobuje opakovanému zkoumání a zvažování, a jeho ústředním tématem se stává konflikt mezi současným americkým světem a tradiční židovskou kulturou. Mnoho kritiků dokonce zastává názor, že Roth v podstatě zobrazuje klíčové problémy amerického života a ukazuje, jak se odrážejí na životech židovských postav, tj. že univerzální konflikty se u něj stávají specifickými.

Jako prozaik se Philip Roth představil v roce 1959 svazkem nazvaným podle úvodní novely Sbohem, město C. (Goodbye, Columbus), sbírkou pěti povídek, z nichž nejznámější jsou Epstein, Obránce víry (Defender of the Faith) a Fanatik Eli (Eli the Fanatic). Jeho nejdůležitějším a nejznámějším dílem je Portnoyův komplex (Portnoy's Complaint, 1969), příběh Alexandera Portnoye, jenž vleže na pohovce líčí psychoanalytikovi své sexuální představy, pro žida zcela nepřijatelné. Román šokoval otevřeností ve zpodobnění sexuality a stal se obrovským čtenářským hitem.

K dalším významným Rothovým prózám z 60. let patří jeho první rozměrný román Ať se děje, co se děje (Letting Go) z roku 1962 a román Když byla hodná (When She Was Good) z roku 1967, jediný autorův titul s nežidovskou tematikou, jenž se zaměřuje na ženskou protagonistku z malého městečka na středozápadě. Na počátku 60. let napsal Roth také dnes již klasický kritický esej Jak se píše americká próza (Writing American Fiction), v němž mimo jiné konstatuje, že američtí romanopisci v polovině 20. století mohou i s použitím té nejdivočejší fantazie jen stěží konkurovat „neuvěřitelnosti“ americké reality. Tento předpoklad autor v roce 1971 potvrdil politickou satirou na Richarda Nixona nazvanou Náš klan (Our Gang), přičemž později jeho fikci daleko překonaly skutečné události kolem aféry Watergate. Další politickou satirou pak byl Velký americký román (The Great American Novel) z roku 1973, který se zaměřil na baseball a jeho status americké kulturně-společenské instituce.

Další skupinu Rothových próz tvoří romány, jejichž hrdinou je profesor literatury: Ňadro (The Breast) z roku 1972, jakási kafkovská metamorfóza, v níž Kepesh žije život ženského prsu, a Profesor touhy (The Professor of Desire) z roku 1977 se stejným protagonistou a také kafkovskou inspirací. Román Žít jako muž (My Life as a Man) z roku 1974 jde ještě o krok dál – nejenže zkoumá vztahy mezi životem a literaturou, ale rovněž zahajuje celou sérii děl, kde se protagonistou stává spisovatel (a většinou má četné autobiografické rysy). Následuje trilogie s postavou Nathana Zuckermana: Elév (The Ghost Writer) z roku 1979, Odpoutaný Zuckerman (Zuckerman Unbound) z roku 1981, Hodina anatomie (The Anatomy Lesson) z roku 1983 a jakýsi dovětek nazvaný Pražské orgie (The Prague Orgy) z roku 1984. Hlavním tématem je hledání smyslu tvorby pro autora, čtenáře i lidskou zkušenost vůbec.
Román Kontraživot (The Counterlife) z roku 1986 zahajuje linii tzv. extremistické fikce v praxi, jež je hned v dalším díle, pamětech nazvaných Fakta (The Facts) z roku 1988, definována slovy jedné z postav následovně: „Jak má člověk vědět, co je u takového spisovatele skutečné a co vymyšlené?“ A tématem prózy Milostné rozmluvy (Deception) z roku 1990 je pak doopravdy, jak vypovídá titul originálu, klamání v různých rovinách. Jedinou výjimku tu představuje Odkaz (Patrimony) z roku 1991, kniha, jejíž podtitul zní „Skutečný příběh“ a která je v amerických knihovnách řazena nejen pod heslem Philip Roth, ale i biografie, rodina, otcové a synové. V Odkazu zcela mizí výsměšný postoj k židovské rodině i dříve až výbušný jazyk a hlavním organizačním principem se stává paměť, a to nejen vzpomínky na otce, ale i jakási paměť rodová, neboť otec i syn vzpomínají také na své prarodiče (a otcovo vzpomínání v některých scénách přerůstá až v kmenovou paměť židovstva). Za vrchol Rothovy extremistické fikce se dodnes považuje Operace Shylock (Operation Shylock) z roku 1993, text zabývající se stavem státu Izrael v době procesu s Johnem Demjanjukem, nechvalně pověstným Ivanem Hrozným z koncentračních táborů. Tato próza si pohrává jak s žánrem literatury faktu (non-fiction), tak s žánrem špionážního románu, a výsledkem je brilantní postmoderní koláž zachycující paranoidní pocity strachu ze ztráty vlastní identity v dnešním světě médií a nadnárodních společností, kde se jakoby spikli všichni proti všem. Roth se zde však zabývá i tzv. velkými společenskými tématy – především se pokouší řešit otázku židů v diaspoře a vede dlouhé filozofické meditace nad vzájemně propletenými osudy židovských a arabských osadníků.

Philip Roth je stále neuvěřitelně plodný spisovatel, který byl v minulém desetiletí schopen „vyprodukovat“ až jeden titul ročně. Zlé jazyky tvrdí, že má podepsánu mimořádně výhodnou smlouvu se svým nakladatelstvím a že mnohdy rychlost tvorby jde na úkor kvality. Někteří kritici se navíc domnívají, že samotný Roth upadl do osidel stereotypů, proti nimž kdysi tak vehementně brojil (viz kupříkladu opakující se postava východoevropské vnímavé milenky), a že jeho experimenty s míšením fikce a reality se staly samoúčelnými. Na druhé straně je však nutno podotknout, že i v 90. letech se Rothovi dostalo velkých uznání – za román Americká idyla (American Pastoral) dokonce obdržel Pulitzerovu cenu a značnou reputaci má i jeho doposud poslední dílo nazvané Boží skvrna (God´s Stain).

Studie

Spisovatel:

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse