Ústřední postavou románu Jeruzalémské sny, první knihy Lva a Alexandra Šargorodských, která se dočkala díky překladatelce Marii Iljašenko převodu do češtiny, je žid Moško Veselý. Ten se jednou uprostřed noci rozhodl, že se ze své rodné vesnice vydá do Jeruzaléma, údajně proto, že se musí Pána Boha na něco optat“. O několik desetiletí později se do Jeruzaléma vydává i vnuk Moška Veselého, který je zároveň vypravěčem svého i dědečkova příběhu, aby zjistil, proč se Moško z cesty nevrátil. Je totiž jediný z celé rodiny, kdo dědečka po jeho odchodu do Jeruzaléma spatřil, i když se to stalo po sedmi sklenkách“. Osou románu je tedy cesta do Jeruzaléma – a v tomto, jak podotýká překladatelka v doslovu, Šargorodští navazují na motiv cesty coby jedno ze stěžejních témat židovské literatury. Tím spíš, že tu cesta jako kompoziční princip nabývá až existenciálních metaforických významů: účelem vypravěčovy cesty není jen pátrání po dědečkově osudu, ale i hledání sama sebe, pokus znovu najít ztracenou chuť k životu. Sám dědeček to vnukovi při jejich setkání explicitně doporučil: Jdi ke Zdi nářků, Bůh ti pomůže…“.

Kompozici textu tedy tvoří dva paralelní příběhy, které se v sobě zrcadlí. Vnuk putuje po stopách dědečka, ale zároveň sleduje vlastní šlépěje, které zanechal v minulosti, a skrze odhalování dědečkova příběhu směřuje k reflexi vlastního života. Charakter obou příběhů je utvářen Jeruzalémem, jenž se otiskuje do života všech lidí, kteří v něm žijí, ale i těch, kdo o něm jenom sní. Jeruzalém vystupuje v textu jako město, kde každý kámen vypráví stovky příběhů, město, kde se plní přání a v němž se potkávají nejenom židé z celého světa a přinášejí sem své osudy a vzpomínky (protože každý z nich došel do Jeruzaléma svou vlastní cestou), ale i historické postavy s těmi současnými. Fantastičnost a prolínání reality se snem a neskutečnem, na nichž jsou Jeruzalémské sny založeny, fungují jako odraz povahy města, v němž je všechno možné – ale také jako zdroj humoru a zřídlo mnoha komických situací, do nichž se vypravěč dostane. V souvislosti s Jeruzalémskými sny bylo několikrát použito spojení„hořký humor“, ale jak uvidíme, spíš než k tradici ruského humoru, který zesměšňuje lidské nešvary nebo poukazuje na absurditu doby a který známe třeba z Čechovových nebo Zoščenkových povídek, odkazují Jeruzalémské sny k tradici židovské literatury, pro kterou je typické čiré veselí jako způsob života, jako realizace touhy přemoci život smíchem.

Součástí tohoto jeruzalémského pelmelu jsou také vzpomínky na dětství strávené v Sovětském svazu, které se při putování Jeruzalémem vypravěči vybavují. Skrze ně do jinak laskavého, téměř pohádkového vyprávění občas pronikne chladný závan tísně – ale i takový závan se brzy rozplyne v horkém izraelském podnebí. A v tom vlastně tkví princip motivicko-ideové výstavby textu. Účin prózy spočívá ve spojování vážného se směšným, respektive ve schopnosti nedovádět vážná témata k fatálnímu vyznění, ale obrušovat hrany často neradostné skutečnosti smíchem – podobně, jako to ve svých povídkách činil Isaak Babel. Přestože u Babela je tento protiklad daleko vyhrocenější, protože směšné se zde objevuje nikoli jen vedle vážného, ale rovnou tragického, nelítostného a surového, a směřuje tím pádem spíš ke grotesknímu než dojemnému a smířlivému vyznění. Na Babela upomíná i úsporný styl vyprávění, které se skrze svou blízkost mluvené řeči blíží formě skazu, a také jakási ledabylá, ale o to působivější metaforičnost.

Vypravěč se na své cestě setkává s mnoha skutečnými i domnělými pamětníky, z nichž každý vypráví jinou verzi Moškova příběhu. V tomto ohledu se Jeruzalémské sny podobají knihám izraelského spisovatele Meira Šaleva, které jsou zkomponovány z příběhů o mnoha verzích, z nichž žádná nemusí být objektivně uvěřitelná, ale všechny jsou svým způsobem pravdivé. Zatímco u Šaleva slouží tato struktura k poukázání na ošidnost hranice mezi skutečností a jejím zachycením v příběhu, u Šargorodských se skrze ni naplňuje známý výrok o cestě a cíli. Nejde o to, že se vypravěč – a tím pádem ani čtenář – nakonec nedozví, jak to s Moškem doopravdy bylo. Jde o tu radost z cesty, radost z vyprávění – radost skutečnosti navzdory.