Název kolektivní monografie Volání rodu a fotografie na obálce připomíná stejnojmenný závěrečný film z volné trilogie Jana Schmidta, natočené podle knih Eduarda Štorcha. Parafrázuje tak a posunuje do genderové roviny motto: „Člověk, který je vyloučen z rodu nebo je jiným způsobem osamocen, sám v přírodě moc dlouho nepřežije.“ Autorky – Eva Kalivodová, Petra Hanáková, Libuše Heczková a Kateřina Svatoňová – rozmlouvají a reflektují umlčený ženský hlas, a to včetně toho svého, jelikož ve feminismu užívaná koncepce zní: „Mít hlas znamená být člověkem."

Kniha je rozdělená do tří částí a její struktura je inspirována filmem, tentokrát Věry Chytilové, Ovoce stromů rajských jíme, který vychází z příběhu Adama a Evy – film v knize analyzuje Petra Hanáková ve studii Případ Chytilová a Krombachová jako příklad feministické estetiky vzniknuvší v období československé nové vlny. Autorky chtěly kapitolami Zakázané ovoce, Vyhnání z ráje a Očistec, ve kterých se věnují jak teorii, tak reflexím konkrétních děl, odrazit „situaci ženského (teoretického) psaní“ v oblasti filmové, literární, a z menší části také výtvarné a divadelní. Většinou recyklovaly své reprezentativní texty (reprezentativní v různorodosti ohledávání toho, jak a o čem lze psát s použitím genderové analýzy nebo genderového úhlu pohledu) roztroušené po časopiseckých platformách jako Slovo a smysl, Literární noviny, Dějiny a současnost, Iluminace, Cinepur a v nemnohých sbornících nebo publikovaných jako doslov. Texty jsou leckdy upravené, méně často přeložené a publikované poprvé.

V publikaci zazní spousta ženských jmen feministických teoretiček, spisovatelek, fikčních ženských postav, režisérek i kritiček. V oblasti feministické filmové teorie filmu hřmí zásadní jméno Laury Mulveyové a její eseje Vizuální slast a narativní film, jež je komentována v textu Petry Hanákové – ta spolu s Libuší Heczkovou autorku vyzpovídala v přiloženém rozhovoru. Koncepty této teorie, jako je analýza slasti a vztah k pohlaví, vizuální pole filmu a diváka, následně Petra Hanáková, která působí na katedře filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, ukázkově aplikuje v uveřejněných studiích, např. v genderovém čtení literární a filmové Markety Lazarové.

V literární sféře přibližuje v upraveném doslovu ke knize Jazyk lásky Julie Kristevy její složité psaní na poli sémiotiky kritička a literární historička Libuše Heczková. Spolu s Evou Kalivodovou, která se zaměřuje na gender, dějiny literatury a dějiny překladu, ve svých analýzách mapují současné ženské psaní, zejména české: ženskou poezii, genderově dynamické prózy Jakuby Katalpy, ve srovnávací studii téma exilu v tvorbě Libuše Moníkové a Ingeborg Bachmann, literaturu českých autorek, které přispěly „k objevení hlasu těla“, tedy Alexandru Berkovou, Zuzanu Brabcovou a Jiřinu Haukovou. Přibližují však jen zlomek ženského psaní, spíše s důrazem na odlišné uchopení. Proto zabrouzdaly i do staršího období a do stále oblíbenějšího studia osobních písemností, aby na základě korespondence vypověděly o přátelství Karoliny Světlé a Elišky Krásnohorské. A za přispění Kateřiny Svatoňové poukázaly také na další zdroj, deníky. Celou tuto oblast v podstatě zastřešuje studie Evy Kalivodové, která se zaměřuje na problematiku kanonizovaných vývojových dějin a na rod, který dodává literární zkušenosti celistvost. Přibližuje tak východiska své knihy Browningová nebo Klášterský? Krásnohorská nebo Byron? O rodu v životě literatury, konkrétně na případu anglické básnířky Elizabeth Barrett-Browning a recepci jejího díla v českém prostředí.

Z mužských jmen filozofie se autorky vypořádávají s těmi základními, Platónem a Nietzschem. V širší oblasti kulturní teorie je správně zařazeno nezbytné jméno kulturní teoretičky Mieke Bal, jejíž zájem pokrývá řadu oblastí, např. naratologii. Ve Volání rodu používají autorky Heczková a Svatoňová její texty Quoting Caravaggio a Travelling Concepts in the Humanities a koncepty z nich, jako tzv. pojem putovních konceptů, aby zodpověděly otázku, proč se spojení Caravaggia s jinými umělci na výstavách někdy zdaří a jindy ne. Výtvarného umění se bohužel dotýká už jen výklad prvku švadlenek na dlouho ztraceném obrazu maďarského avantgardního malíře László Laknera. Z divadelního prostředí se pak vyloženě nabízí reflexe představení Vagina monology. Volba témat a zastoupení oborů je dána zaměřením autorek. Zařazena je tak zejména oblast filmu a literatury.

Kniha je tak nejen učebnice či inspirativní čítanka možností genderového psaní, ale také podnětné shrnutí společné desetileté práce (2003–2013) čtyř uznávaných autorek věnujících se genderu pod záštitou Centra genderových studií.