Pozornost, která se v poslední době věnuje Ester Krumbachové (1923–1996), leckoho možná překvapí: vyšla kniha jejích scénářů opatřená rozsáhlou studií Jana Bernarda a v Brně jí byla věnována výstava. Že vám to jméno nic neříká? Není divu. Pracovala hlavně jako kostymérka a výtvarnice pro divadlo (roku 1955 začínala v Českých Budějovicích, po dvou letech se přesunula do Prahy a její celoživotní práce vykazuje téměř pět desítek položek) – a právě díky této profesi pronikla počátkem šedesátých let mezi filmaře. Ovlivnila podobu řady významných českých filmů jak černobílých (Vávrovo Kladivo na čarodějnice, 1969), tak barevných (Jirešova Valerie a týden divů, 1970). Záhy se však začala dotýkat i obsahové složky – zasahovala do scénářů (například s Věrou Chytilovou spolupracovala na legendárních podobenstvích Sedmikrásky a Ovoce stromů rajských jíme, podílela se na filmech Jana Němce) a jeden film, Vraždu ing. Čerta (1970), dokonce sama režírovala. Syžetově výlučný, vizuálně ornamentální experiment si navzdory obsazení dvou setrvalých hereckých stálic (Jiřina Bohdalová, Vladimír Menšík) vysloužil nejen u divácké obce rozpaky a navíc v distribuční nabídce pobyl jen krátce (1970–1974).

Fragmenty z různých časů
Nyní vychází přepychově vybavená publikace, která se nazývá jednoduše Ester Krumbachová. Na začátku nalezneme mozaiku někdy rozsáhlejších, někdy jen několikastránkových zamyšlení tuzemských i zahraničních autorů, kteří zkoumají vybrané segmenty její tvorby. Už zde je opatrné, že celá kniha je pojednána jako svébytné umělecké dílo, stačí se zahledět, jak jsou do textů zakomponovány různě veliké typy písmen a rozesety drobné obrázky. Zbývající část knihy – jedná se zhruba o dvě třetiny celkového rozsahu – pak velice kvalitně přetiskuje Krumbachové malby, kresby, kostýmní návrhy, fotografie, ukázky písemností; a to někdy i v celostránkovém rozměru. Jak napsaly editorky celého díla Edith Jeřábková a Kateřina Svatoňová: „Snažily jsme se vytvořit síť fragmentů, které vznikaly v různých časech a jež na sebe vzájemně reagují, navazují a vstupují do dynamických dialogů.“ Vizuálně nádherný počin vydala Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze a jeho ozvláštnění se všimneme na první pohled, neboť má odkrytý hřbet, na němž prosvítá struktura vazby.

Hned v úvodu se dovíme, nakolik rozhodujícím okamžikem se pro sestavení knihy stalo zpřístupnění pozůstalosti Ester Krumbachové – první kapitola, kterou sepsal Pádraic E. Moore, prozrazuje okouzlení předměty nalezenými v jejím archivu, neboť osobitost výtvarného cítění prozrazují trička, knihy o magii, náhrdelníky, amulety a koneckonců také zájem o kočky. Také si zde můžeme přečíst možné vysvětlení, proč byl přínos Ester Krumbachové české kinematografii opomíjen – spolupráce na filmových projektech probíhala často neformálně, navíc podpora a vedení, které mnoha kolegům poskytovala, byly z principu „neviditelné“. Je příznačné, že i Věra Chytilová, její blízká přítelkyně, při natáčení dokumentu Pátrání po Ester (2005), přiznala, jak málo věděla o jejím soukromí a o jejích osudech.

Pro pracující lid nepochopitelné
Jednotlivé příspěvky zpřístupňují vybrané segmenty z života Ester Krumbachové: dovíme se třeba, že celý život přitahovala pozornost Státní bezpečnosti nebo že poslanec Jaroslav Pružinec (nikoli člen vlády, jak se v knize mylně píše) označil ve své proslulé interpelaci dva filmy, na nichž se podílela (Sedmikrásky, 1965; O slavnosti a hostech, 1966), za nepochopitelné pracujícímu lidu. Domnívám se ovšem, že pro citaci snad mohlo být použito autentické znění dotyčného projevu, jak se dochovalo v dobových protokolech (nyní dostupných na internetu), a nikoli překlad z anglicky tištěné publikace.

Důležitá je stať Lukáše Skupy (dosud se zaměřoval hlavně na taje cenzurních opatření, jak dokládá důležitá kniha Vadí – nevadí, viz Jak cenzura dohlížela na filmaře i ve „zlatých“ 60. letech (kultura21.cz)), jež se zabývá Ester Krumbachovou, která samozřejmě postrádala jakékoli filmařské vzdělání, coby strůjkyní filmových obrazů a zkoumá její otisk v tuzemské tvorbě. Autor podrobně prozkoumal barrandovské fondy i Esteřinu pozůstalost, aby objasnil, jak se vyvíjela její (ne)spolupráce s Barrandovem, jak vnímala poměry za normalizace – o její ostražitosti svědčí třeba to, že si uchovávala kopie svých dopisů. Tak třeba z dopisu Otakaru Vávrovi vysvítá, proč považovala za neúnosné dál pokračovat na Barrandově, odmítala akceptovat nové společenské poměry a hrbit se před nimi.

Jakýmsi doplňkem je pak úvaha Libuše Heczkové a Kateřiny Svatoňové o jediném režijním počinu Ester Krumbachové, kterým je Vražda ing. Čerta, označená za ironické podobenství. Hned v úvodu pojednání autorky přiznávají, se jedná o jejich oblíbené dílo, takže je vychvalují a hájí před případnými výtkami. Zahraniční pohled na tento snímek doplňuje Grażyna Świętochowska, komparativně načrtávající širší kontexty, když osvětluje zejména pohádkově kulinářský rozměr příběhu, ocitající se podle ní v blízkosti poetiky Jana Švankmajera. Jiný zahraniční příspěvek od Kyoo Lee pojednává o Sedmikráskách. Konečně se můžeme začíst do studie Sylvy Polákové, která přibližuje Esteřin vklad do televizní tvorby nejen šedesátých let, kde se zasloužila o novou podobu hudebních pořadů (Ztracená revue, 1961; Půjčovna talentů, 1964; Náhrdelník melancholie, 1968).

Mnohovrstevnaté sklíčko
Řadu příspěvků v knize otištěných spojuje zájem o Esteřino kostýmní návrhářství divadelní i filmové a jeho rozličné významy včetně nakládání s barvou; snad bylo možné doplnit, že některé hry, k nimž navrhla výpravu nebo kostýmy, se dochovaly v televizním záznamu, takže si lze vytvořit představu o jejich pojetí (např. Třetí přání, Poprask na laguně, Smutek sluší Elektře); jen ojediněle probleskne omyl – třeba režisérem divadelního představení Tři pomeranče nebyl Jiří Horníček (s. 93), nýbrž Miroslav Horníček.

Právě kolektivní náhled, zmnožený rozličnými východisky a odlišnými metodologickými zdroji (a podložený i veškerými zjistitelnými zahraničními ohlasy Krumbachové), dovolil uchopit její odkaz jako barevné mnohovrstevné sklíčko, které při vhodném nasvětlení umožňuje spatřit bohatost tvůrčí činnosti této umělkyně. Jen se domnívám, že tu přece jen schází větší kritický odstup; nikdo si neklade otázku, co z této činnosti zestárlo, přestalo oslovovat, zůstalo obrazně řečeno pohřbeno, co se stalo „konzervou“ toliko dokládající dobové trendy – jako v případě obtížně stravitelné Vraždy ing. Čerta. Pečlivě přichystaná obrazová příloha, která je v knize tou nejzásadnější položkou, přitom dokládá mnohotvárné aktivity a zájmy, mnohdy i libůstky Ester Krumbachové.

Dodávám, že zájem o její texty přetrvává: ještě na sklonku svého života se blýskla monodramatem Smraďoch Šindler má jít okamžitě domů, reagujícím na jednu proslulou větu z klasické hudební komedie Helzapoppin (1941). Televizní záznam představení, jemuž vévodila Gabriela Wilhelmová, vysílala Česká (Československá) televize poprvé a bohužel také naposledy v prosinci 1992. A v uplynulých několika letech se jevištního zpracování dočkaly hned tři s ní spojené filmy: Sedmikrásky, O slavnosti a hostech a Vražda ing. Čerta.