Vyčerpání, přesycení i tlak informací poznal člověk již dřív. Marshallu McLuhanovi patří uznání za jeho nejdůležitější postřeh z roku 1962: Dnes jsme tak daleko ve věku elektřiny, jako byli lidé za vlády Alžběty I. ve věku tisku a mechaniky. A pociťujeme stejný zmatek a nerozhodnost jako oni, když současně zažívali dvě protikladné podoby společnosti a zkušenosti.

Přes všechnu podobnost je to však tentokrát jiné. Jsme o půl století dál a začíná být vidět, jak obrovská je míra propojenosti a jak silné jsou její účinky. Znovu, jako v prvních dnech telegrafu, hovoříme o zničení prostoru a času. McLuhan v tom viděl předpoklad k vytvoření globálního vědomí, všeobecného vědění:

„Co se týče naší planety, dnes jsme zničili čas i prostor a rozšířili své centrální nervové soustavy, aby obemkly svět. Rychle se blížíme k závěrečné fázi lidského vývoje, jíž je technologická simulace vědomí, kdy se tvořivý proces vědění kolektivně a společně rozšíří na celek lidské společnosti.“

Walt Whitman to o století dřív vyjádřil lépe:

“Ó krajiny, co je to za šepot, který je slyšet před vámi a šíří se pod hladinou moří? Snad všechny národy spolu důvěrně rozmlouvají? Bude mít planeta jen jedno srdce?“

Celý svět obepnuly dráty a krátce nato se objevila bezdrátová komunikace. To vyvolalo romantické spekulace o zrodu nového globálního organismu. Již v 19. století začali mystici a teologové hovořit o sdílené mysli a kolektivním vědomí, které vzniká při komunikaci milionů spolupracujících lidí.

Někteří zašli tak daleko, že tuto novou bytost chápali jako přirozený výsledek pokračující evoluce – cestu lidí k naplnění jejich neobyčejného předurčení poté, co byla jejich ega otesána darwinismem. Francouzský filozof Édouard Le Roy v roce 1928 napsal: „Je naprosto nezbytné postavit [člověka] nad nižší sféru přírody, odkud by jí mohl vládnout.“ A jak to udělat? Vytvořením „noosféry“, prostoru myšlení, jenž by byl vrcholnou „mutací“ v evoluční historii. Jeho přítel, jezuitský filozof Pierre Teilhard de Chardin, se při propagaci noosféry, kterou nazval „novou pokožkou“ země, angažoval ještě víc:

„Nevypadá to snad tak, jako by se rodilo velkolepé tělo – se svými údy, nervovou soustavou, centry vnímání a pamětí – to tělo onoho úžasného, co má přijít, které mělo naplnit touhy vyvolané v rozjímavém bytí nově získaným vědomím své spoluzávislosti s celkem a zodpovědnosti za něj během evoluce?“

To bylo velké sousto i pro Francii. Méně mystické povahy považovaly tato slova za žvásty (Peter Medawar to odsoudil jako „nesmysl, okrášlený různými únavnými metafyzickými fantaziemi“). Mnoho lidí si však pohrávalo s podobnými myšlenkami, v neposlední řadě spisovatelé vědeckofantastické literatury. Za další půlstoletí si je oblíbili i průkopníci internetu.

H. G. Wells byl známý svými vědeckofantastickými knihami. V roce 1938, když se jeho život chýlil ke konci, však vydal knihu společenskokritických esejí World Brain (Mozek světa). Na tom, co prosazoval, nebylo nic fantazij- ního. Byl to vylepšený systém výchovy a vzdělávání v celém „těle“ lidstva. Chtěl skoncovat s mozaikou lokálních institucí, „velkým počtem neuspořáda- ných uzlin, naší neschopnou směsí univerzit, výzkumných ústavů a účelové literatury“. Prosazoval „obnovené a schopnější veřejné mínění“. Planetě by měl vládnout jeho Mozek světa: „Nechceme diktátory, oligarchické sku- piny ani vládu jedné třídy. Chceme rozšířenou světovou inteligenci, která si je vědoma sama sebe.“ Wells byl přesvědčen, že je zde nová technologie, připravená způsobit revoluci ve výrobě a šíření informace, a tou je mik- rofilm. Nepatrné fotografie tištěných materiálů se daly vyrobit za necelou penci za stránku. V roce 1937 se knihovníci z Evropy a Spojených států sjeli do Paříže na shromáždění World Congress of Universal Documentation, aby o těchto možnostech hovořili. Uvědomili si, že bude nutné vymyslet nové způsoby katalogizace literatury. Britské muzeum se pustilo do kopírování svých 4 000 nejstarších knih na mikrofilmy. Wells předpověděl: „Za několik desetiletí se bude tomuto řazení a zpracování znalostí věnovat tisíckrát víc lidí než dnes.“ Přiznal, že chtěl vyvolat polemiku a provokovat. Když se jménem Anglie zúčastnil kongresu, předvídal „určitý mozek lidstva, mozkovou kůru s pamětí a vnímáním aktuální reality pro celé lidské pokolení“. Přesto myslel na něco světského a zároveň utopického – na encyklopedii, jež by byla nástupcem velkých národních encyklopedií, jako byla Britannica, francouzská Diderotova encyklopedie či německý Konversations-Lexikon (nezmínil se o čínských Čtyřech velkých knihách Sungů), jež stabilizovaly a posílily „obecnou inteligenci“.

Celý text ukázky v .pdf ke stažení