Informace hýbou dnešním světem. Zorientovat se v jejich záplavě je takřka nadlidský úkol. Paradoxní je, že si tento stav lidstvo přivodilo zcela záměrně a cílevědomě. Člověk po tisících letech zkoumání světa došel k poznání, že jeho základní veličinou je právě informace. V tom okamžiku převzala informace vládu nad světem. James Gleick ve své knize rekonstruuje, jak do tohoto bodu člověk dospěl, kdo všechno k tomu přispěl a jak se různé, zdánlivě vzdálené proudy poznání najednou střetávají v jednom nepatrném „bitu“.

„Slovní zásoba je nyní stále více na síti. Zůstává uchována i se svými změnami, dostupná a vyhledatelná. Stejně tak se do sítě, do obláčku, noří lidské poznání. Webové stránky, blogy, vyhledávače, encyklopedie, analytici různých urbánních mýtů i ti, kdo analytiky odhalují. Pravdivé se všude setkává s nepravdivým. (...) Vybrat si to pravé vyžaduje nějakou práci. A zapomenout to si žádá ještě víc práce. Tak se projevuje kletba vševědoucnosti – odpověď na každou otázku můžeme mít na dosah ruky, a přesto se ptáme sami sebe, co vlastně víme. Nyní je každý z nás patronem Babylonské knihovny a zároveň knihovníkem. Točíme se tam a zpět mezi euforií a zděšením. (...) Knihovna přetrvá. Je to sám vesmír.“

Svoji pouť světem informace autor začíná postavou Clauda Shannona, výzkumníka laboratoří firmy Bell, jemuž se připisuje jedna z klíčových rolí v oblasti komunikace, původce nové měrné jednotky – bitu. Z informace se díky němu stala fyzikální veličina. Jeho pozice ve vývoji komunikačních technologií na konci 40. let byla pro rozvoj této oblasti symptomatická: jeho nadřízení nevěděli, co vlastně dělá. Stejně jako Bell Lab, i tehdejší výzkum telekomunikačního gigantu AT&T byl neobvykle svobodný. Hledalo se něco, co nemělo předem daný ekonomický význam. V té době ještě vědci vládli manažerům. Takový byl počátek informačního věku, v němž se podle McLuhana stáváme sběrači informací a v němž se jakákoliv věda stává primárně naukou o specifických informacích. A bit „esencí života“.

Zároveň trpíme informační únavou, způsobenou mnohem vyšší koncentrací dat, než je schopno pojmout slovo, jež údajně bylo na počátku všeho (Evangelium podle Jana). Nicméně v historii informací je třeba jít do minulosti: k poezii afrických mluvících bubnů. K poezii, která umožňovala srozumitelnost. Tento informační systém byl až do 19. století jedním z nejrychlejších prostředků sdílení informací, jaký lidstvo mělo, informace se šířily rychlostí cca 150 kilometrů za hodinu. Existují záznamy o komunikaci ohněm ve starém Řecku. Jednoduchost jejího principu se podobá binárnímu kódu. Je zajímavá shoda okolností, že tajemství afrických bubnů bylo plně odhaleno, když Morse vyvíjel svou metodu přenosu informací přerušováním elektrických impulsů, ne nepodobným bubnování.

Záznam pomocí písma umožnil vznik historie i logiky, abstrakce, zákona i obchodní smlouvy. Paradoxem svého druhu je fakt, že jeden z největších spisovatelů historie Platón se psaní obával, a to že stejných důvodů, z jakých se dnes hrozíme dopadů audiovizuální kultury – obával se degradace myšlení. Vznik abecedy měl výjimečné důsledky: nebylo možné získat na ni monopol, byla tak prostá, že se jí naučily i děti. Matematika v Mezopotámii znala tzv. pythagorejská čísla stovky let před Pýthagorem.

Při chápání minulosti, toho, jak člověk vnímal svět kupříkladu před ustavením písma, jsme však beznadějně „motorizovaní“, říká Gleick. Odkazuje k Walteru J. Ongovi, který přirovnal naši snahu pochopit minulost k pokusu představit si koně coby auto bez kol. Naše představa se pak zákonitě míjí se skutečností...

Výše uvedené by vystačilo na samostatnou publikaci. Jde však o pouhý zlomek informací, které informační koncentrát nazvaný Informace obsahuje. Jeho struktura není přísně systematická v tom smyslu, že by se autor držel jedné výkladové linie, ať už té historické, kulturní, jazykové, fyzikální, informatické či jiné. V jednotlivých kapitolách, které zachycují informaci z různých úhlů pohledu a prizmatem různých disciplín, autor víceméně vypráví příběhy populárně naučné povahy a vytváří tak čtivý konglomerát, složený z organicky se prolínajících fragmentů, které netvoří ucelený výklad v pohledu na informaci (což je tak jako tak nemožné), nabízí však velmi bohatý exkurz do těžko ohraničitelného „vesmíru“ informace. Přidanou hodnotou autora je jeho nepopiratelný akademický rozhled, který mu umožňuje tento vesmír zobrazovat multidimenzionálně a s patřičným pochopením pro jeho „jing a jang“. Do hry tak vstupují na jedné straně matematici jako třeba Kurt Gödel, technici (Vannever Bush), kvantoví fyzici (Erwin Schrödinger), evoluční biologové (Richard Dawkins), mediální teoretici (Marshall McLuhan), vývojáři internetu (Sergey Brin, Larry Page) a mnoho, mnoho dalších. Gleick zabrousí dokonce i do ekonomie, kdy v kapitole Po záplavě odkrývá nový trh s webovými doménami. Aby ovšem dostál dobré praxi mezioborového pojetí, fúzuje velmi obratně s exkurzí do nauky o vlastních jménech, jejíž tajuplný název „onomastika“ pravděpodobně leckoho mimo lingvistické kruhy překvapí (vč. autora recenze).

Z literatury faktu do vyprávění přechází Gleick velmi plynule a využívá k tomu zejména biografií lidí, které si vybral jako klíčové průvodce. Obohacuje tak samotný výklad o životní osudy těchto lidí (a jejich přímých citací), ať už to byli dodnes uctívaní filozofové, nebo třeba polozapomenutí autoři slovníků ze 17. století. Inu, vznik prvních algoritmů, předchůdců dnešních počítačových programů, lze lépe vstřebat jako součást životního příběhu jeho tvůrců. Tímto způsobem jsou ostatně tvořeny velké kanonické knihy, na nichž se zakládají celé civilizace. Tento kontext je nejen literárně poutavý, ale pomáhá i pochopení samotného faktu, byť na některých místech je možná v těchto komplementárních souvislostech až příliš detailní. Pro někoho to může být nadbytečné, pro někoho to však představuje příležitost posbírat střípky pro doplnění vlastní mozaiky poznání, jako třeba když Gleick velmi podrobně vykládá postupný přechod od teorie energie k teorii informace, nebo postupné upřesňování definice biologické jednotky informace, genu. Nebo když autor jen tak mimochodem dokumentuje, že první virální hoaxy vznikly dávno před zrozením internetu.

Gleick však přeci jen sleduje určitou logiku, respektive snaží se ji rekonstruovat na základě rozpoznávání cesty k dnes vědomému binárnímu pojetí informace tím, že hledá v minulosti důkazy o takovém směřování, jako třeba v případě abecedního řazení hesel. Při tomto hledání zároveň rekapituluje řadu zajímavých faktů, které nemusejí být přímo objevné, ale běžný čtenář si je třeba nemusí uvědomovat. Jako třeba to, že jazyk je živý organismus, který nemá jasně dané hranice a jehož vývoj umíme jen stěží zaznamenat, natož předpovědět. V kapitole Do nitra memofondu zase Gleick dobře ilustruje fakt, že zatímco gen umíme již relativně dobře popsat a dekódovat, jevy kulturní povahy víceméně jen ohledáváme za pomoci metafor z prostředí přírodních věd, jako je tomu při modifikaci genové teorie na jednotku kulturního přenosu, mem.

Gleick také ukazuje, jak bizarně se jevily počátky toho, co dnes považujeme za symbol nejen technologického, ale civilizačního pokroku vůbec. Užitečné jsou i záznamy dobové skepse vůči pokroku, které mnohdy mohly být vzhledem k neúspěšným technologickým pokusům zcela oprávněné, avšak téměř vždy se mýlily z dlouhodobé perspektivy. Ukazuje se, že technologičtí vizionáři měli doposud vždy pravdu, jen si ne vždy dokázali vybrat tu správnou cestu k cíli. Ani to však, jak dokazuje Gleickova Informace, nebylo bez užitku: pokrok staví do značné míry na chybách a nezdarech. Stejně tak lze ale vnímat i unáhlené předpovědi o tom, jak rychle nové technologie pohltí ty staré. Ostatně není to nic, co bychom nezažívali i dnes. Máme pouze tu výhodu, že na vyvrácení podobných věšteb nemusíme příliš dlouho čekat.

Díky tomu, že jednotlivé kapitoly jsou psány jako svébytné, může si čtenář relativně libovolně vybrat, v jakém pořadí je bude číst a zda všechny. Není to nutné, i když mezi nimi existuje historická návaznost. Poznámkový aparát odpovídá vědecké publikaci, což autorovi slouží ke cti. Mohl však být doplněn o „hypertext“ upozorňující na provázanost mezi jednotlivými kapitolami (jako třeba v případě afrických bubnů a prvních telegrafních systémů nebo rozptýlených pasáží věnovaných logice). Kniha Informace by tak získala charakter „informace“ v podobě, na kterou jsme zvyklí v roce 2015, což by jí dodalo i patřičný efekt. I bez toho však jde o zdařilou fúzi literatury faktu a románového vyprávění: narativ je zřejmý, zápletka má často nečekaný vývoj a k některým postavám-průvodcům se děj průběžně vrací, jako třeba ke Claudu Shannonovi či Alanu Turingovi. Prolínání časových rovin běžné v beletrii nejen dramatizuje, ale navíc vytváří hmatatelné svědectví vývoje.

Nejsem si jist, zda čtenář přečte Informaci jedním dechem. Matematická rovnice či teorie informace nejsou látka, kterou lze zcela transformovat do detektivního žánru s vysokým nábojem emočního napětí. Je to ale kniha, ke které se lze opakovaně vracet. Bezpochyby vede k úvahám, kterými je příjemné se zaobírat, aniž by vyžadovala předchozí náročný trénink. V záplavě informační redundance či „data smogu“ (řečeno s Gleickem), reprezentované řadou zcela bezcenných titulů, devalvujících jak drahocenný materiál, že kterého jsou vyrobeny, tak kognitivní potenciál lidského mozku, právě tento ostudu vaší knihovně neudělá.