„Bravurně napsaný napínavý příběh rozpjatý mezi různé země, kontinenty, historické epochy a alternativní světy“ – takto anoncuje nakladatelství Torst svoji čerstvou novinku, román Altschulova metoda. Kde lišky dávají dobrou noc I., údajně od jistého Chaima Cigana (1940–1983).

Kniha představuje zajímavé spojení velmi odlišných prvků: politiky, zločinu, kontrafaktuální historie (například možný nezánik Rakouska-Uherska spojený s účinkováním M. Kaddáfího), psychotroniky, putování v čase, návštěv mimozemšťanů, úvah o paralelních světech, řecké mytologie, erotiky i mystiky. Spojení kabaly se sci-fi je přitom možná v českém kontextu nové, ovšem v zahraničí existuje i kabalistický sci-fi film. Téma židovství, které je pro dílo centrální, je ukázáno opravdu mnohostranně a leckdy i značně nesentimentálně a neuctivě. Opakovaně se přitom v debatách mezi jednotlivými postavami řeší otázka, jestli Mojžíš není původcem všech totalitarismů a jestli by nebylo lepší zpětně pozměnit historii tak, že by Židé nikdy nebyli bývali odešli z Egypta, a stali by se z nich tak Egypťané. Pak by měli „pokoj jak od rabínů, tak od antisemitismu“. I při svých pochybnostech se ale zároveň snaží dodržovat četné rituální příkazy, které jim jejich náboženství přikazuje. Alespoň člověka, který nemá vhled do každodenní praxe židovské komunity, tak může zaujmout například motiv ortodoxních Židovek, které při plánování rodičovství a sexu nepraktikují – gynekology silně zpochybňovanou – metodu plodných a neplodných dní jako katoličky, a proto musí běhat za rabíny, aby určili konec jejich menstruace. (S překvapením jsem přitom zjistil, že tato praxe prý trvá dosud, i když není příliš častá: když si žena není jistá barvou skvrnky, tedy jaký je to odstín červené, přes manželku rabína vznese anonymně dotaz na rabína a on jí po své ženě odpoví.)

Jednotlivé roviny autor umně proplétá, takže psychiatrie v jednom z příběhů slouží jako prostředek, jak se vypořádat s nevítaným svědkem, který by mohl svědčit proti německému agentovi NKVD. Výsledkem meditace, prováděné vsedě s hlavou mezi koleny na břehu řeky, pro jednoho z hrdinů není prorocká vize, ale „bohatě zarostlý Venušin pahorek a obrovská bílá ňadra“, které se před ním náhle vynoří z vody. Později pak předstíraně vášnivý polibek od téže ženy má sloužit jako prostředek, jak partnerovi do úst dopravit smrtící ampuli a zavraždit ho.

Je přitom občas otázka, kde v knize končí „realita“ a začíná fikce, respektive: platí, že to, co se jeví jako zcela fiktivní, může mít i reálný základ. Nalézáme v ní totiž i příběh agentky, která z příkazu nadřízeného uzavře sňatek, následně je prohlášena za mrtvou a oficiálně pohřbena, načež ji její manžel potkává živou, avšak se ona k němu nezná a tvrdí, že jde o omyl. Cosi podobného se uvádí (ovšem jako neověřená hypotéza) o Haně Krupkové, spolupracovnici parašutistů z Pardubic za války, o níž panuje podezření, že vyzradila úkryt parašutistů v Resslovce. Údajně byla po válce oficiálně prohlášena za mrtvou a s jinou identitou vysazena na Západ, o několik let později ji prý její manžel potkal v Praze. A spekulace panují i ohledně pravé identity samotného autora Chaima Cigana.

Ať už však tento román napsal kdokoli, oním propojováním odlišných rovin, věcí tělesných i svrchovaně duchovních si každopádně zaslouží pozornost, i když místy působí snad až příliš překombinovaně.