Britský autor Peter Mayle se proslavil svou první knihou o nečekaných nástrahách, kterým musel s manželkou čelit po přestěhování do francouzské Provence. Rok v Provence s nadsázkou a humorem popisuje místní holdování dobrému jídlu a vínu a s tím spojenou nespolehlivost a nedochvilnost (protože jakmile nastane čas na jídlo, přes to vlak nejede) a další strasti i radosti života na francouzském jihu. Kniha vyšla na konci 80. let a autor od té doby napsal nespočet dalších knih. Mezi nimi najdeme jak pokračování zážitků z Provence, tak další beletristické tituly. Jednou z posledních knih je i Podfuk v Marseille (v originále The Marseille Caper) o americkém právníkovi, který v Marseille pomáhá francouzskému milionáři provést jakousi nekalost. Děj není příliš zajímavý ani napínavý, knihou se pravděpodobně prokousají pouze velcí fanoušci Petera Mayla, kteří mají v oblibě jeho rozkošnické popisy francouzského životního stylu a navíc jsou obeznámeni s hlavní postavou Samem Levittem, jenž už se objevil v předchozí knize Podfuk jako víno.

Na knihu Podfuk v Marseille upozornila iLiteraturu Stanislava Benešová, knihovnice z Nové Paky, s tím, že se jedná o velmi oblíbeného autora, jehož knížky se hojně půjčují: i „obyčejného“ a literárně či jazykově neškoleného čtenáře však zarazí, že kvalita překladu pokulhává. To se bohužel potvrdí již po přečtení pár desítek úvodních stránek, kde ani nepotřebujeme srovnání s originálem, neboť se zde najde nejen několik překlepů, ale i pravopisných chyb. Překladatel třeba používá slovo „ztrávit“ místo „strávit“ („Ale chtěla doopravdy ztrávit nadcházejících třicet let života až po uši s takovými klienty jako Danny Roth?“ – s. 25) a „shlédnout“ místo „zhlédnout“. Například ve větě na straně 46, která také obsahuje jednu z vůbec nejčastějších chyb v knize, totiž čárku před spojkou „a“ ve významu slučovacím: „A tobě se dostane příležitosti setkat se s konkurencí, a shlédnout jejich nápady.“

Namátkou ještě několik dalších příkladů špatné interpunkce ze začátku knihy: „Žena byla ve věku pokročilé čtyřicítky a nadila se do co nejkratších šortek, a nejvyšších podpatků, které byly k dostání, a její obnažené nohy se vyznačovaly sinalostí masa, které ztrávilo celou zimu pod kamenem“ (s. 38). „Místní obyvatelé zřetelně počasí nedůvěřovali, a na obranu proti pravděpodobné vánici se nadili do svetrů nebo šál, dámy do holínek, a muži do kožených bund“ (s. 37). „Letadlo začalo klesat, a Eleně se objevil první pohled na středozemní moře, které zářilo ve slunci, a v dáli bylo vidět první obrysy roztaženého Marseille“ (s. 29).

V posledním uvedeném příkladě nejen není velké S u Středozemního moře, ale město Marseille figuruje v mužském rodě, zatímco jinde je uváděno správně v rodě ženském. I lexikální rovina počátečních stránek působí dosti nevyrovnaně, na mnoha místech jsou použity zastaralé výrazy, jinde zase slova, která buď neexistují, nebo jejich význam není úplně zřejmý. Na prvních stránkách knihy se třeba objevují výrazy, které se dnes už tak často neslyší, je tu „koupací plášť“ místo „župan“ a „zdviž“ místo „výtah“. Věta na s. 42 „Philippe se zahřebil, povytáhl manžetu, a zjevil se masivní ocelový karbunkl, zaručený do hloubky tří set metrů“ obsahuje kromě špatně umístěných čárek sloveso „zahřebit se“, jehož význam ani Slovník spisovného jazyka českého nezná, a také slovo „karbunkl“, které podle Slovníku znamená „hnisavý zánět kůže a podkožní tkáně, který vzniká splynutím několika nežitů“, což ovšem překladatel asi neměl na mysli. (Anglicky tato věta zní: „Philippe grinned, strutted his cuffs and there it was: a great stainless steal carbuncle, guaranteed waterproof to a depth of over one thousand feet.“) Při čtení počátečních stránek knihy je nápadné ještě překladatelovo zalíbení v deminutivech, neboť na s. 46 se hovoří o „denním meníčku“, na s. 46 vlastní jeden člověk „menší podniček“ a na s. 62 se píše, že „z rukávů mu extravagantně čouhaly manžety košile barvy nebíčkové“.

Jak již bylo zmíněno výše, na tuto knihu nás upozornila paní knihovnice, která do knihy (od autora u čtenářů prý velmi oblíbeného) nahlédla a některé pasáže ji poněkud zarazily. Tyto pasáže tedy porovnáme s originálem. Na s. 44 čteme:
„Bylo mi to vždycky divné,“ řekl Sam, „že běžní Francouzi mají pověst... jak bych to řekl, prostě škrobených lidí, víte jak to myslím? Lidí, kteří se jen tak neodvážou. Aby nevypadali nenormální.“ „To, čemu se v Americe říká úzkoprdelatí?“ navrhl Philippe.

V originále stojí:
“I find it very strange,” said Sam, “that the average Frenchman has this reputation for being... well, serious, you know? Not the kind of guy that lets his hair down. Too concerned with appearances.” “What you call a tight-ass?” suggested Philippe.

Zvláštní výraz „úzkoprdelatí“ by se dal lépe přeložit třeba jako „upjatý“ nebo „úzkoprsý“.

Na s. 83 se vyskytuje zvláštní věta, která v daném kontextu zcela postrádá logiku:
Dal si k uchu ruku s palcem a malíčkem od sebe. „Pan Francis mluví o svém údu. Pojďme!“

V originále je:
He raised a hand to his ear, thumb and little finger extended: „Monsieur Francis parle sur son portable. Venez!“
Daná věta je sice v originální verzi knihy ve francouzštině, což může být trochu matoucí, ale zmíněný „úd“ neznamená nic jiného než mobilní telefon. Věta tedy měla znít: „Pan Francis telefonuje.“

Na s. 88 se nachází dialog, jehož zakončení zní v češtině opět zvláštně:
Wapping dotelefonoval a šťouchl tlustým ukazováčkem do obálky.
„Takže to nesežral?“
„Žel ne, Billy.“
„Co na to řekl?“
„No, ten poslední kousek byl ve francouzštině, takže jsem ho úplně nepochopil. V podstatě však mi řekl, abych se šel vyčůrat.“

V originále vypadá dialog takto:
The call over, Wapping poked at the envelope with a thick index finger.
“So, he didn't buy it.”
“Afraid not, Billy.”
“What did he say?”
“Well, the last bit was in French, so I didn't get all of it. But basically he told me to piss off.”
Česky by se tedy rozhovor dal zakončit například „řekl mi, ať se jdu vycpat“, nebo méně slušně „poslal mě do prdele“.

Špatný překlad je také částečně dílem odpovědného redaktora: někdo měl po překladateli text přečíst, opravit chyby v gramatice i v interpunkci a také zachytit případné nesmysly a nesrovnalosti. Je velmi pravděpodobné, že tento překlad redakcí neprošel, protože jinak by se v něm přinejmenším tak hojně nevyskytovaly špatné čárky a zbytečné hrubky.

V knihovně v Nové Pace si kladou otázku, co dělat, pokud mají pochyby o kvalitě překladu, jak varovat čtenáře a jak o tom komunikovat s nakladateli. Určitě nejsou sami, kdo si nad tím láme hlavu. Zatím jedinou možností asi je nominovat překlad na anticenu Skřipec a doufat, že se nakladatelé a redaktoři z případného ocenění poučí, tak jako to udělalo nakladatelství Jota, které se za špatný překlad knihy Slepá skvrna od Torkila Damhauga, „oceněný“ Skřipcem v roce 2012, omluvilo a připravilo opravené vydání.