Anna Žilková

Influenceři, youtubeři, zbožňovaní i nenávidění. Vydělávají si tak, že nechávají fanoušky vstoupit do svého soukromého života a při tom jim podsouvají reklamu. Ale co když se něčemu takovému věnují děti? Francouzská spisovatelka Delphine de Vigan se tomuto jevu snaží porozumět.

Vzpomínkami Danyho Laferrièra na jeho dětství strávené na verandě u nohou milované babičky Da se line vůně kávy. V krátkých úryvcích nám přibližuje pomalý život v haitské vesnici, ovlivněný pověrčivostí a svérázem jejích obyvatel, kteří nikdy nevynechají příležitost stavit se u Da na šálek dobré kávy.

Příběhy tří žen z Kanady, Sicílie a Indie oslovily čtenáře po celém světě a románová prvotina francouzské herečky, režisérky a scenáristky Laetitie Colombani se stala vyhledávaným letním bestsellerem. Každá z těch žen je jiná, a přesto mají něco společného: jsou plny odhodlání, které ve čtenáři může vyvolávat úžas, strach i údiv.

Deset povídek rwandské autorky není depresivní četba zaměřená na líčení traumat, která zbyla po genocidě. Motivy jako hrůza, bezmoc, zoufalství, naděje, boj o přežití a smíření jsou doplňovány i tématy čistě ženskými, jako jsou mateřství, menstruace, těhotenství, ženská pospolitost a zranitelnost. Ve rwandském jazyce kinyarwanda znamená „ejo“ včera i zítra; příběhy jsou autentická, upřímná a přímočará svědectví o tom, co se dělo předtím i potom. Český překlad je však víc než nepodařený.

Vzdor a provokace jsou hlavní zbraní Abnousse Shalmaniové v boji proti zahalování žen v muslimském světě. V jejím podání je zakrývání těla a tváře koncentrátem všech problémů. Ukazuje však, že z tradiční, v myslích lidí hluboce zakořeněné a dlouhodobě těžké a složité situace žen lze najít východisko: nápravu by mělo nabídnout vzdělání a také zásadní změny ve výchově – dívek, ale i chlapců. Shalmaniová se narodila v Íránu, ale od dětství žije v Paříži.

Jestli si vymýšlíte výmluvy a bohapusté lži o tom, jak vaše teta těžce onemocněla nebo jak někdo přímo před vámi srazil psa, a tím omlouváte pozdní příchody do práce, dávejte si pozor, protože kdesi existuje alternativní svět plný těžce nemocných příbuzných a chromých zvířat, kde se všechny naše lži stávají realitou. Alespoň to naznačuje Etgar Keret v jedné z povídek ve sbírce Najednou někdo klepe na dveře.

Guenassia chtěl popsat sto let v životě jednoho člověka a jako hrdinu si vybral Ernesta Guevaru: nabízí mimo jiné vlastní verzi toho, jak legendární Che v roce 1966 strávil čtyři měsíce v Československu. Rozhodnutí popsat sto let v životě jedné osoby ovšem znamená, že příběh pádí kupředu mílovými kroky, představí a opustí mnoho postav, proletí klíčovými událostmi 20. století i života hlavní postavy a uhání dál, aby se kýžená etapa vůbec stihla naplnit.

„Pan Francis mluví o svém údu. Pojďme!“ – O překlad této knihy se iLiteratura.cz začala zajímat na podnět jisté paní knihovnice, která žádala o radu, jak se stavět ke knize obsahující podivné pasáže. Některé na ukázku rovnou vypsala...

Sledujeme tápání mladé studentky filozofie a říkáme si: tak takhle to tedy vypadá, když se zamiluje vnučka Françoise Mauriaca a herečka z filmu Roberta Bressona! Jako mnohé jiné devatenáctileté dívky si píše deník a přemítá o tom, zda ji miluje, nebo nemiluje. Jenže všechno to působí tak nějak jinak, nevěrohodně. Anne používá zvláštní slova a podivné výrazy, její zpověď chvílemi vyznívá dost strojeně, zmateně a neupřímně.

Objemný román se věnuje poměrně krátkému období – odehrává se mezi říjnem roku 1959 a červnem roku 1964 v Paříži. Popisuje osudy dospívajícího Michela a jeho přátel, východoevropských imigrantů tvořících pařížský Klub nenapravitelných optimistů. Jejich životní příběhy se postupně zamotávají a prolínají, objevuje se i několik záhad, které čtenáře udrží v napětí až do závěrečného rozuzlení.