Enquistová se ve svém románu o ztrátě dcery dostává až na samu hranici vyslovitelného
Nakladatelství Mladá fronta vydalo již druhý román nizozemské prozaičky, klavíristky a psycholožky Anny Enquistové, nazvaný Kontrapunkt. Jak už sám titul převzatý z hudební terminologie naznačuje, ani tentokrát autorka neopouští autobiografické téma terapeutické síly hudby. Tak jako Enquistová sama i její románové alter ego, klavíristka nacvičující Goldbergovy variace, musí v knize čelit bolestné situaci po ztrátě dospělé dcery. A stejně jako v historicko-psychologicky laděném románu Návrat domů (2008) autorka i zde ukazuje, že hudba může být pro hrdinku cestou, jak překonat drtivou ztrátu a ze smutku se opět vrátit do života. Obě knihy spojuje motiv truchlení po ztrátě dítěte, ovšem Kontrapunkt volí odlišnou formu, střídající dvě vypravěčské linie.

Tu první tvoří úsporně zachycené obrazy společně prožitých chvil matky a dcery, druhá představuje detailní rozbor nácviku Bachovy skladby. Přestože dceřin život autorka líčí klidně a bez zbytečných emocí, daří se jí v náznacích zachytit jemné předivo přibližování a vzdalování mezi dvěma lidmi, které prosvítá ve zdánlivě banálních epizodách i v okamžicích důležitých životních zlomů. Celým pásmem vzpomínek prolíná motiv průrvy, která matku od dcery odděluje již od jejího narození.
Protagonistka se snaží po dceřině smrti tuto průrvu překlenout, naráží však na vlastní trhlinu v mozku, způsobenou prožitím traumatické události, jak na jednom místě v knize za pomoci neuropsychologické terminologie objasňuje. Při sledování toho, jak se urputně snaží osvojit si skladbu, se čtenář nemůže zbavit dojmu, že se v této štěrbině ocitá spolu s ní, což není vždy příjemný zážitek. Hra na klavír má zde totiž formu usilovného zápasu, jehož hlavním motorem je chladný rozum, usilující zachovat si svou svrchovanost, přičemž hrdinka se neustále nachází v jakési křeči, která jí nedovolí popustit otěže emocí.

Autorce se zde daří plasticky zpřítomnit utrpení procesu truchlení, které spíše než v ryzí bolesti tkví v neschopnosti zastavit se, přestat myslet a pouze být a vnímat přítomnost, tady a teď. Virtuoska zde není vedena intuicí, ale logickou úvahou a neutuchající kázní, čímž připomíná hrdinku Návratu domů, která svůj život prožívá jako souhrn nesčetných povinností, a ačkoli se nesnaží zvládnout technicky náročnou skladbu, ale stará se „pouze“ o rodinu, dům a zahradu, není schopna odpoutat se od vnitřního imperativu, jenž ji nutí stále něco „vykonávat“. Čtenář je tak nucen zmobilizovat mozkové závity a prodrat se spolu s klavíristkou houštím chladné reflexe a disciplíny, ve kterém myšlenky i noty neuroticky těkají, jako by byly odsouzeny k věčnému „bezdechému úprku“. Jak příběh postupuje, hra na klavír postupně graduje k jakémusi zuřivému šílenství, vzpomínky se naopak oklešťují až na citace z úředního zápisu a strohý výčet toho, co po dceři zbylo. Zároveň je čím dál zjevnější, že pod logicky důmyslným záznamem techniky nácviku a stále úspornějšími vzpomínkovými prostřihy dříme bolest tak velká, že ji nelze verbalizovat. Enquistová tak ve svém záznamu dochází až na samu hranici vyslovitelného.
Ovšem pokud čtenář projde s virtuoskou jednotlivými variacemi a fázemi truchlení, dočká se v závěru jakéhosi završení a katarze. Zvládnutím náročného úkolu a odehráním všech třiceti variací se v ženě cosi zlomí a ledový prostor románu se mírně zahřeje. Matce se podaří dceři zahrát poslední skladbu a závěrečná árie se stává teskným rituálem rozloučení. Žena tak zdolá nejen jeden z nejnáročnějších klavírních repertoárů, ale i nejhorší fázi truchlení. Ačkoliv minimum epického náboje a dialogů stejně jako výrazně analytický styl ve výsledku vytváří text, jenž není snadnou četbou, jedná se o jedinečnou, hluboce pravdivou knihu, která stojí i v záplavě překladových titulů za pozornost.