Psát recenzi na knihu, která vyšla před rokem, by bylo trochu opozdilé a docela pošetilé, třebaže se na pultech před nedávnem objevil dotisk. Jistě má ale smysl nad Vladislavovým deníkem přemítat, vracet se k němu a konfrontovat se s ním – proto patero následujících, snad ne úplně náhodných, zastavení.

Don Quijote s otevřeným hledím?

Troufám si tvrdit, že vydání Otevřeného deníku: 1977–1981 Jana Vladislava loni před Vánoci bylo jednou z nejzásadnějších literárních událostí posledních let: na téměř ihned vyprodanou knihu byly v knihovnách ještě dlouho čekací lhůty. Z přehršle reflexí, jež si vzaly Vladislavův opus do hledáčku, vyčnívají dvě: hlubinná recenze Zlomek absolutna Lubomíra Martínka (Respekt) a odvážná kritika Marka Vajchra Zápolení s otevřeným hledím (Bubínek Revolveru).

Lubomír Martínek vyzdvihává a zasazuje do hlubších souvislostí vše podstatné. Intelektuálně poctivý Vladislav umanutě a takřka donquijotsky třicet let pracuje na knize knih. Původní deníkové zápisky z období Charty po svém odchodu do Paříže s „vzácnou rovnováhou rozumu a citu“ rozvádí, přepisuje, cizeluje a opatřuje komentáři. Neobtěžuje osobními detaily, je přímočarý. Sám moci neústupný podává zprávu o těch, kteří si zadali. Martínek připomíná, že Vladislav se po dvacítce rozhodoval mezi vědou a literaturou (a příznačně si vybral stranu těch „poražených“); dodává, že důkladné čtení deníku odhalí otázky, jež si nárokují náboženství a filozofie, na hlavní téma pak Martínek pasuje paměť, osobní i kolektivní. Na závěr nad otevřeným, nedokončeným a zřejmě nedokončitelným dílem smeká gentlemansky klobouk.

Marek Vajchr tisícistránkového velryba poměřuje s deníky Jana Zábrany a Ivana Diviše a bere si na paškál Vladislavovy slabosti, zejména mu vadí dořečnost: ta v jeho očích takřka vylučuje „otevřenost“, již si Vladislavův deník nese na štítě.¹ Otázkou také zůstává, zda slovník a sloh vycizelované summy jsou skutečně „snad až příliš solidní a kultivované“. Na druhou stranu, těch několik málo – všechna čest proto Vajchrovi – skutečně kritických reflexí má společného jmenovatele: rozpaky nad mírou stylizace, zejména v některých pasážích.

Na místě je potom kritikova otázka, o kolik stran by měl nekompromisní redaktor nestřídmý tlustospis zeštíhlit a jak by se tento po redukční kúře vyjímal vedle dalších deníků (Diviš, Zábrana, Hiršal & Grögerová) vydaných nakladatelstvím Torst.

Pravda, zejména poslední třetina deníku² – „tajné kroniky doby, kterou nikdo nepíše“–, již vyplňuje, mimo jiné, narůstající policejní šikana a detailní popisy výslechů, v níž nás Vladislav stále častěji odvádí do nesnadno přístupného prostoru své poezie a která se postupně proměňuje v českou knihu mrtvých, si žádá značnou míru čtenářské oupornosti. Ovšem desítky stran plné klání s policejními poskoky, ze kterých Vladislav odchází jako vítěz – alespoň na úrovni slov –, nejsou samoúčelné. O smyslu svého deníku autor poznamenává:

„Spíš je to pokus, jistě taky chimérický, jak pro sebe a případného čtenáře zachytit co nejvíc z toho, co jsme vlastně všichni vespolek žili; co to vlastně bylo zač, ten náš svět v jeho všední, každodenní, konkrétní podobě. Podobě, jež historii uniká, protože ji dřív či později s velkorysým pohrdáním vůči člověku, který to zakoušel na vlastní kůži, shrne pod nic neříkající etikety útlak, pronásledování, oběti, krátce nacismus, fašismus, leninismus, stalinismus, maoismus a tak dál.“ (s. 172)

Jak nepoměrné je zděšení čtenáře, jenž obrátil stránku a řekl si: „Výslech. Už zase?“, s úlekem někoho, kdo otevře dveře svého bytu a před nimi – už zase – estébák? Vylouhovat vytrvalce v normalizační depresi se Vladislavovi tedy povedlo. Povedlo se mu ale také přilákat více čtenářů ke své zaumné poezii, plné aluzí a odkazů? Budeme Vladislava za dvacet, třicet let znát spíše jako básníka, nebo jako překladatele, samotáře-instituci, umíněnce s čistým štítem a díky jeho samizdatovému Kvartu?

Česká kniha mrtvých

Mrtví však prostupují knihu celou: Holan umírající na zemi, aby ho žena mohla obracet, poslední tři předsmrtné rozhovory s Františkem Halasem, který jednoho dne – těsně před svým odchodem – v zrcadle při holení místo své tváře zahlédl prázdnotu, Čep po mrtvičce, schopný vyjadřovat se s jistotou už jen francouzsky. V jednom z mnoha zápisů o umírání jsou zachyceny i poslední dny „vzpurného starce“ Michelangela: když se mu nedařilo vylézt na koně, smířil se nejprve s křeslem a houní u krbu, pak s postelí a nakonec se smrtí. Pisatel na závěr poznamenává:

„Tady někde by mohl začít ten jeho [Michelangelův] životopis, na který jsem myslíval. Měla by to být kniha o stáří a umírání, ale taky kniha o naplnění. Kniha o všech mých mrtvých, otci, tchánu, Václavu Bártovském a nakonec i Janu Patočkovi.“ (s. 600)

Ze stran se znovu a znovu vynořuje autorův otec. Léta po smrti vedle něj sedává – mlčenlivý – v prázdné tramvaji. Vladislav se s ním porovnává neustále. V únoru 1980, když odchází do exilu, mu zbývají do věku otcovy smrti tři léta. Jak připomíná, i jiné jemu blízké – Jana Čepa a Jana Patočku – jejich zesnulí otcové celý život doprovázeli. Ostatně druhý jmenovaný – „pan profesor“ – nabírá na stránkách deníku rysy zástupné otcovské postavy.³ O svých nezvyklých společnících Vladislav poznamenává:

„Je to tak, vím to; jen si nejsem jist, zda skutečně ti živoucí mrtví po nás nic nepožadují. Sám Husserl přece říká, že nám stojí tváří v tvář a hledí do duše.“ (s. 277).

Michelangelo, s nímž se jako překladatel po čtvrtstoletí potýkal, se pro něj „stal takřka členem rodiny, přítomnějším než mnozí skuteční příbuzní“. Otevřený, nedokončený – a vlastně nekonečný, protože bez konce a začátku, vše se vším souvisí – neustále přepisovaný prostor nabývá podoby společenství živých a mrtvých. Toto neustále přítomné vědomí kontinua Vladislav opisuje elegantní řetězovou úvahou (bez paklíče Boha) na počátku deníku – jeho židle patřila dříve otci, předtím rostlo její dřevo v lese…, někdo musel přijít na to, jak dřevo v horké vodě ohýbat…, v názvu židle je slyšet latinské sedile, dříve přepychový předmět…, a tak dál:

„Ti, co nás předešli, jsou všichni tady s námi. Mlčenliví, neviditelní, neslyšitelní, utajení ve věcech, v slovech, v myšlenkách, i v těch nejprostších.“ (s. 70)

Jakkoli metafora o České knize mrtvých pokulhává – na posmrtnou pouť se ve zdejších končinách sluší nevěřit –, můžeme Vladislavův deník číst jako knihu o stáří a umírání, jako návod na život podle maximy: „Jestli na něčem záleží, pak na tom, co jsem a co dělám, na soudu ostatních nesejde,“ kterou kdesi příkře reaguje na Havlův permanentní pocit provinilosti. V době, kdy se sluší „vypadat v padesáti na čtyřicet, v šedesáti na padesát a ještě po smrti trochu živý“, pak kniha sděluje cosi zásadního, co jsme možná zapomněli anebo si nechceme připomínat.

Střípky z překladatelského stolu

I samotář může vést partyzánský boj: při překladech Vladislav sahá, podle svých slov, po těch, kteří říkají to, co by zde nikdo oficiálně napsat nemohl – znovu a v jiné podobě jsme svědky konstitutivní role překladu v české kultuře. Podobně vysvětluje překlady ukrajinského folkloru: chtěl tím dokázat nezávislost podstatně starší kultury ukrajinské na kultuře sovětské.

Vladislav debutoval téměř zároveň jako básník i jako překladatel. Doba je nepříznivá – po Únoru končí náklad jeho třetí básnické sbírky Hořící člověk ve stoupě a komunistická moc mu hledí zkomplikovat život i jako řemeslníku slov.

Stále častěji se mluví o pokrývání překladů: v knize Slovo za slovem. S překladateli o překládání se o něm rozhovořil snad každý ze zpovídaných překladatelů nejstarší generace. Náš solitér za stolem zmiňuje i jeho temné stránky. Někdy lituje, že své jméno někomu propůjčil. Jako příklad uvádí historku s Jiřím Weilem, jenž pod jeho jménem přeložil Petra Prvního Alexeje Tolstého, ovšem tak, že Vladislav musel začít nanovo, ztratil rok, zadlužil se a přišel o přítele: třebaže mu peníze dal, obě strany se cítily poškozeny. Poté, co byl naopak on sám nucen překládat pod jmény jiných, dostává se do dalších svízelí. Nedokáže odbýt překlad Goldoniho Náměstíčka, zakázka spěchá, režisér zuří, a tak překlad rychle dodělává pokrývač, Vladimír Mikeš: „Ale když mi to ukazoval, jen jsem v duchu trnul; bylo to právě to, co jsem nechtěl a proč jsem se s tím tak vlekl.“

O dalším opomíjeném ústrku komunistické zvůle se rozepisuje v roce Charty:

„Vymazávání nežádoucích jmen z povědomí čtenářů a české literatury vůbec je přece u nás už třicet let běžnou součástí kulturní politiky; dnes se jenom s neskrývaným zadostiučiněním uplatňuje ještě důsledněji, a to i v oblasti básnického překladu, který býval dost dlouho útočištěm pro ty, co jinak nesměli. “ (s. 180)

Režimu nepohodlné nahradili pohodlní. Vladislavův novátorský a vlastně revoluční překlad Shakespearových sonetů byl stažen a nahrazen směskou ze starších překladů E. A. Saudka a zbytku spíchlého „rotou nových adeptů“. Na Whitmana se po Kolářovi a Urbánkovi vrhne Ivan Skála, na Michelangela se žádný podobný dychtivec nenajde, a tak znovu vychází překlad Eisnerův – tedy ten převod, k němuž měl výhrady František Halas, který právě proto Vladislava⁴ k Michelangelovi přivedl. Ve stejném duchu zadalo nakladatelství Čs. spisovatel narychlo překlad Hörderlina, trebaže byl po ruce čerstvý, ovšem jeho původce, Antonín Brousek, emigroval.

Dobře odvedené práci bránil i limitovaný přístup k odborné literatuře. Ačkoli náš překladatel žije s Michelangelem ve společné domácnosti od počátku padesátých let, na Západ se dostal až v roce 1964. Musí tedy čerpat z německé edice Karla Freye (vyšla v roce 1897!) – novější edice Enza Noèho Girardiho byla v Československu šedesátých let nedostupná, takže knihy překladů zastaraly dříve, než vůbec vyšly. V Klementinu Vladislavovi, vyloučenému ze Svazu spisovatelů, a tedy bez práva na přednostní legitimaci, vycházeli bez ptaní vstříc; ne tak v jiných knihovnách, do některých nemohl vůbec.

Jedním z leitmotivů Deníku jsou také překladatelovy povzdechy nad vlastní pomalostí, ztíženými podmínkami, nutností „hrbit se celé hodiny nad úmornými anonymními překlady“. Překladatelská řehole není bez následků – v jednom z dopisů se Jan Vladislav svěřuje své dceři, že pro tu přemíru jazyků už myslí v jakémsi metajazyku – bez konkrétního slovního vyjádření – a tento přeryv mezi myšlenkou a jazykem mu způsobuje psychickou koktavost: ví, co chce říct, ale neví jak. Prý profesionální vada, která se s věkem stupňuje:

„[…] něco dokončuju a je to čím dál horší – mám pocit, že na tom nechám život, doslova, protože se mi prostě nevybavují potřebná slova, a tak často stojím nad jednou větou hodinu a nad stránkou celé dopoledne; když to spočítám, vychází mi, že bych si nevydělal ani na sůl. Doslova. […] ale ještě spíš je to tím, že jsem prostě už strašně unavený tímto druhem práce, tím věčným obracením slov ze všech stran a jejich kladením vedle sebe. Pociťuji najednou, jako bych byl hluchý nebo slepý k jejich významu, nebo lépe jako by naráz ožívaly všechny jejich významy a já už se v nich ztrácím a nevím, za který konec je vzít, abych uchopil ten pravý. Je to prostě vyježděná kolej, už se v ní nedá jet dál. Vždyť jsem se toho taky napřekládal, jsou to desetitisíce stran a snad statisíce veršů.“ (s. 520)

V jednom ze zápisů Vladislav líčí, jak mu jednotlivá nakladatelství začala pomalu vypovídat smlouvy. Na počátku normalizace nejprve Odeon. V šuplíku tak skončil soubor Baudelairovy korespondence, výbory z Montala a Michauxe a kniha esejí. Mladá fronta poté vyhodila z edičního plánu Dantovu lyriku a Ronsarda, Albatros Pohádky národů, Sympozium vypovědělo smlouvu na druhý svazek o umělcích italské renesance Výpravy bez konce. Jako poslední ukončila spolupráci Artia, kde vycházely Vladislavovy dětské knihy. Uvedené knihy pak buď vyšly v samizdatu, nebo až v devadesátých letech, nebo nevyšly vůbec (druhý svazek Výprav bez konce ).

…i mne zalil absurdní pocit, že jsem přijel domů

Jan Vladislav o sobě tvrdil, že patří na Sicílii, kde také byla příznačně natočena část dokumentu Návrat Jana z pařížského exilu do Prahy v létě 2003. V deníku se jako echo ozývá jeho cesta do Itálie v roce 1964 – byl toho roku pozván na sympozium u příležitosti 400 let Michelangelovy smrti. V uvolněných poměrech mohl odjet na dva měsíce a pobyt si svévolně o měsíc prodloužil. V Benátkách, kde jeho cesta začala, na kamenném můstku přes kanál hned u nádraží, ho zaplavuje – podobně jako Goetha v Italské cestě – absurdní pocit, že přijel domů:

„Pak už to šlo ráz na ráz, Benátky, kde čekal chrám sv. Marka a Tizian s ostatními, Duino se starým hradem a stínem Rainera Marii Rilka, Terst s přístavem a Italem Svevem, Florencie s Michelangelem. […] Odtud nás odvezli do Říma na velkou michelangelovskou výstavu a další konferenci. Mne tam navíc čekalo celé město a jeden z mých básníků, Giuseppe Ungaretti.“ (s. 412)

Zmiňuje i další, tentokráte „tassovskou“, cestu do Bergama po jedenatřiceti letech (opět u příležitosti 400 let od umělcovy smrti), kde mu dělá průvodce mladý Stendhal, respektive jeho cestovní deník Řím, Neapol a Florencie. Překladatel Tassovy lyriky na samotném konci zápisu o sympoziu rozvádí příbuznost, již tušil nejprve intuitivně: totiž spřízněnost Tassa s Ungarettim a Montalem.

K italštině se Vladislav dostal už na poličském gymnáziu. Vypomáhal ve školní knihovně a objevil v ní Petrarku. Měl za sebou tehdy první cvičné překlady Ronsarda a vyzbrojen latinou, italským slovníkem s gramatikou a „tvrdou lamanšskou hlavou“ se noří do Petrarkova díla. V dokumentu z cyklu Pamětníci, který namluvil pro Český rozhlas, vzpomíná, jak se italsky učil z kurzů v rozhlase „přitisknut ušima k aparátu“ v kuchyni plné štěbetajících sester. Po válce dochází na hodiny italštiny k Oscaru Zacchariovi – ten do Čech přišel už před první světovou válkou jako klavírista – a k jeho žákům vedle celé řady umělců patřil i F. X. Šalda:

„Na lidi jako on se neprávem zapomíná, v dějinách literatury pro ně není rubrika, a přitom bez jejich zápalu a práce by plno knih nebylo.“ (s. 409)

To on přivedl Vladislava k Ungarettimu, třebaže už existoval Kalistův překlad Pohřbeného přístavu. Jeho snem prý bylo napsat definitivní komentář k Božské komedii. Mimo Danta četl se svým žákem i další básníky: Ariosta, Tassa, Leopardiho, Carducciho, Pascholiho, D’Annunzia. Po takto důkladné přípravě na modernisty podědil žák po svém učiteli i knihovnu – ta se už provždy bude stěhovat s ním a ke vpiskům učitele postupně přibývají vpisky dřívějšího žáka. Ve čtyřsvazkové Antologii italské literatury z roku 1939 nachází a napříště ponechává starou záložku u několika básní z Ungarettiho…

Italská renesanční lyrika vyšla poprvé roku 1954, překlad Ungarettiho Cítění času v roce 1961, překlady z Tassa v letech 1956 a 1958, Dantův Nový život v roce 1966.

Podoba živé tváře

Deník Jana Vladislava je otevřený i vůči interpretaci – lze jej číst z různých stran a různým způsobem: jako „kroniku doby, kterou nikdo nepíše“, stylizovaný deník, precizně komponované a zcela svébytné literární dílo, paralelní (tolik oblíbené slovo autorovo) kulturní dějiny 20. století… Jeho záběr je ale mnohem širší, mnohé Vladislavovy komentáře například mění kanonické výklady české literatury 19. století: několik podmanivých stran o temném erótu Boženy Němcové a nečekaně intenzivní existenciální notě v dopisech Karoliny Světlé patří k těm nejlepším zápisům. Obdobně zaskočí čtenářský hold Václavu Beneši Třebízskému nebo jinočtení Aloise Jiráska a bratří Mrštíků.

K nejpůvabnějším a čtenářsky nejsilnějším stranám patří popisy setkání s básníky Vladislavova srdce. Ať už to jsou jeho blízcí přátelé jako František Halas, nebo Jaroslav Seifert, anebo básníci, které překládal: Giuseppe Ungaretti, Eugenio Montale a Henri Michaux. To „harmonické, uklidňující a vyrovnané“ z Michauxe spatřuje i u Halase před smrtí a u Seiferta sedmdesátých let – kruh se uzavírá.

Vladislav kdesi lituje, že nemá žádnou jednolitou „metodu“ – to má ovšem jedno velké pozitivum: uchopuje totiž každý jev zvlášť, a právě proto dochází k osobitým, originálním a vždy pečlivě podloženým (!) závěrům. Možná i proto nakonec téměř pokaždé skončí u lidské tváře. Jak jinak se někomu dostat blíž? Zmiňuje pohled na sebe sama v zrcadle: tvář téměř šedesátiletého chlapa, který jako by neměl nic společného s tím chlapcem uvnitř. Úsměvně hořekuje, že ve výloze zahlédl svou tvář „staré ošklivé stařeny“. O setkání s Michauxem si zapsal:

„První chvíle nebyla snadná – Michauxův obličej je uzavřený, bledý, holý. […] Ptačí hlava se značně prořídlými vlasy, nádherné oči, vážné, modré a hledící upřeně, jako by byly černé, plné inteligence, intenzity a také šelmovství.“ (s. 97)

Ungarettiho obličej mu připomíná oživlou aztéckou masku, Montale zase krásného zestárlého Cherubína. Jistě ne náhodou nazval Vladislav jeden z výběrů z Michelangela Podoba živé tváře. A docela příznačně vystupuje Vladislavova lehce zachmuřená tvář i ze hřbetu jeho deníků.

Myšlenky z Leonarda

3/
Co děláš jiného
než to, že vytloukáš
ze zlatých palic šišek,
ze samčích žaludů
a ze samičích bukvic
semena, která potěžkáváš v dlani,
přesýpáš jako řezavé
uhlíky z ruky do ruky
a zašlapáváš do země
i se vším, co z nich bude
a o čem nevíš,
s celým tím světem,
od prvních klíčků po hustou změť korun
a pravdu letokruhů, kterou odhalí
teprve řez?
Co děláš jiného
než to, že vytloukáš
semena z toho, co už bylo,
co ve tmě dozrálo
pro tebe bez jména
a ve tmě vydá stromy,
jež nikdy nespatříš
a jménem nepoznáš?
Jan Vladislav. Kniha poezie. Praha: KOS, 1991, s. 167–168.
 

1. Editor deníku Jan Šulc zmínil, že dílo není otevřené jen vzhledem ke čtenáři, ale i k minulosti, ale hlavně k další práci. Zdálo se mu, že pro Vladislava není důležité knihu napsat a vydat, ale psát – vytvářel si v ní životní prostor. Nabízí se paralela s Michelangelem: „Při takovém pojetí tvorby, tak blízkém našemu, měl pro Michelangela podle všeho hlavní význam především sám tvůrčí proces, který se už svou povahou vzpíral ukončení.“ (s. 179) ^zpět
2. Nutno dodat, že podle editora Vladislav poslední část nestihl dovést do plánované podoby: v promyšlené kompozici (chtěl střídat reflexe přírodní, vzpomínky, reflexe literární, zápisy výslechů) chybí části věnované sv. Augustinovi a H. G. Wellsovi (a vědecko-fantastické literatuře). ^zpět
3. Patočkovi, soudě podle jmenného rejstříku, je věnováno nejvíce zápisů. Následuje Vladislavova žena Marie a dále (dle četnosti odkazů): Havel, Seifert, Černý, Kolář, Vaculík, Bedřich Fučík, Stalin, Vladislavův estébák Tichý, Michelangelo a otec. ^zpět
4. Vladislav uvádí i genezi a okolnosti překladů Michelangela. Připomíná, že jej pro českou literaturu objevil Vrchlický: „[…] jeho kniha Básní Michelangela Buonarrotiho malíře, sochaře a architekta z konce osmdesátých let minulého století patří k nejzralejším překladům z jeho pera.“ ^zpět