Mladá Srbka přechází přes ulici
a když míjí podzimní tržiště s rozloženým zbožím,
povšimne si, že tenhle podzim jsou zelenina a šátky plné zlata,
hele, kolik ho je v teplé cibuli;
je hodně světla v restauracích,
kde na stěnách visí
portréty císaře.

Teplo tohoto podzimu dotýká se i tebe,
a tato mladá žena cosi hledá ve svém batohu,
vykládá na stůl tu mobil, tu zase tužky;
dočkáš se své zimy,
dočkáš se svých snů,
ale nebe je pokaždé těžší,
než bylo předešlý podzim,
a vychytralý ďábel
si loví hříšníky
jako mastné datle
z barevných balení.

Trpká slovanská syntagmata;
žena vypráví, jak kupovala dopisní obálky v trafice,
jak vešla do metra
a jak se holubi slétli, vráželi do ní jako do deště;
jak míjí její vyprávění, nikdo si ani nevšimne západu slunce,
jen si všimnou, že její tváře
trochu ztmavly.

Zkus jí teď vysvětlit,
že tyto podzimní hodinky,
nesklidí-li se včas,
jednoduše přezrají a potřísní
oblečení a dlaně svou šťávou,
na niž se pak slétnou vosy
a žihadly prorazí tvou kůži k samému srdci.

Uklízečky chodeb

Stařičké uklízečky chodeb
pomalu drhnou podlahu jako palubu;
slyšíš, o něčem si na schodech šeptají,
plaše procházejí podél stěn,
dlouhými háky vytahují z vody
vodní krysy a hořké sny.

Okolní místnosti jsou přeplněné soumrakem
jako křižníky uhlím;
uklízečky chodeb
ostrými noži seškrabují šupiny,
zabodávají látací jehly do ranního slunce;
podzim dobíhá svého konce
a obloha je tak tmavá, jako by někdo hodil na jednu hromadu
useknuté kuřecí hlavy
a černé růže.

Když vytřou všechnu krev,
scházejí se na nádražích, pijí svařené víno
a povídají si o tom,
že ryby dnes bloudí Dunajem,
nemůžou vyplout na mělčinu
bez nočních lodních
reflektorů,
bez hlasů z břehu,
bez otvorů a tunelů
v tom zatraceném ledu.

Polský rock

Když usínala, vzpomněla si na řeku
kdesi v zákoutích snů, kde zapomínala
jeho obličej,
ochlazené řečiště svítilo zevnitř
jako bronz,
ačkoliv sníh zasypal proud;
pak z mlhy vystupovaly staré poválečné
lokomotivy,
přicházeli dělníci v modrých džínových
kombinézách.

Ocitli jsme se na různých stranách zimy,
a hlas moderátora, chycený v náhodném taxíku,
ti ještě připomene
osmdesátá léta a rádio
naplněné polským rockem;
rock’n’roll, který poslouchali mechanici v železničních depech,
rock’n’roll, který přelétal přes Karpaty,
prosakoval vzduchem kdesi na Ravě-Ruské;
naše zem není tak velká,
abychom se v ní mohli minout,
náš vzdušný prostor není zas tak nekonečný,
abychom poslouchali různou hudbu.

Myslím, že kdyby existovalo přímé spojení s Bohem,
odehrávalo by se právě pomocí těchto hřejivých hnědých obalů
s deskami s polským rockem,
s tenkými škrábanci od božích nehtů
na černých plochách.
Můžeš vidět jeho vinylovou kůži,
můžeš cítit jeho jahodovou krev,
když smýváš prach a
utíráš drážky
houbou, napuštěnou octem.

Větrem poplašení ptáci
se uklidní a znovu zaujmou svá místa
v pomlkách mezi údery srdce,
aniž by věděli, co ona vidí ve svém snu,
na koho zapomíná uprostřed suchého řečiště;
celou tíži jejího života, mateřská znamínka na kůži a
tramvajenky v kapsách bundy;
za chvíli se zima převalí z kopce na kopec
a přijde horké období,
kdy ze země vyroste tolik různých věcí,
že vzduch bude muset stoupnout o něco výš,
aby se nezachytával o dlouhá vysoká stébla,
která rostou odnikud a táhnou se do nikam
zrovna pod jejím oknem.