S ukrajinským spisovatelem Serhijem Žadanem se mohli čeští čtenáři seznámit například prostřednictvím povídkové knihy Big Mac, která česky vyšla v roce 2011 v překladu Alexeje Sevruka a Miroslava Tomka. Nyní vychází tomuto autorovi v českém překladu druhá kniha, útlá sbírka básní s názvem Dějiny kultury začátku století.

Tak jako Žadanovy povídky ve zmiňovaném souboru (který vznikal ve stejné době jako básně a tematicky i motivicky s nimi v mnohém koresponduje), i jeho básně obydlují prostor střední Evropy. Již v první z nich čteme, že „Střední Evropa leží ve sněhových závějích jako v ubrouscích“. V jiných básních se objevují další místopisná určení: Varšava, Praha, Bukurešť – a také řeka Dunaj, která tvoří geografickou, ale i kulturní osu tohoto regionu, jak popsal italský esejista Claudio Magris ve svém eseji věnovaném této řece. Nejde však jenom o středoevropské kulisy. Básníkův pohled na prostor střední Evropy se snaží být všeobjímající, neboť zahrnuje pojetí prostorové, ale i časové, historické (v názvu sbírky čteme slovo „dějiny“).

Středoevropský prostor představuje pro Žadana zvláštní formu domova, jenž pro rozlehlost, mnohotvárnost a nedefinovatelnost odsuzuje k bloudění a bezdomovectví: „všechno záleží na ročním období a na počasí, když žiješ ve starejch / evropskejch metropolích, nacpanejch čerstvým emigrantským masem (… )“. Jedním z ústředních symbolů celé sbírky je v tomto ohledu cesta jako způsob bytí, k němuž prostor takovéto povahy vybízí a v němž je zároveň obsažen notný podíl romantiky: „Dívat se na život skrz okna autobusových nádraží, / zemřít na cestě, která nikdy nekončí“. K takovému čtení nás vedou i četné metafory odkazující k cestě jako nutnosti, či snad dokonce údělu. Například vítr jako jev, který je spojený s pobytem venku, mimo útulný, ale možná trochu zasmrádlý domov, nebo velmi časté obrazy nádraží, rychlíků jedoucích noční krajinou či hotelů. Historický pohled (zahrnující samozřejmě i současnost) se oproti tomu pojí se sociálněkritickým („Kolik ohně, kolik slz, kolik uhlí muselo / shořet v plicích, plachtoví, co se napínalo / v hornické osadě“), takřka aktivistickým postojem, díky němuž se Žadanovy básně posouvají o kus blíž ke společensky angažované tvorbě – aniž by tím ovšem utrpěla jejich kvalita: „Svírej pevně v rukou barevnou veteš a lepicí pásku, / kterou jsou staženy podřezané žíly naší hrdinské doby.“

Širokému záběru veršů odpovídá i jejich forma. Jako Dunaj postupně nabývá na mohutnosti, když se valí Evropou, tak i Žadanovy verše připomínají zprvu krotký, ale čím dál tím dravější a nespoutanější proud. Začátky básní často nemají daleko k expozici vyprávění: „Tenhle případ se stal tak před patnácti lety, jestli se nemýlím.“ Jen zřídka ale zůstane u pouhého vyprávění či záznamu vzpomínky. Sílící proud s sebou strhává vše, co je v dosahu – pohled na mraky na nebi, mihnuvší se vůni, která vyvolá krátkou, ale intenzivní vzpomínku, jazzový motiv zaslechnutý v rádiu. Tyto letmo zahlédnuté obrazy ale básník záhy opouští a nechává se nést vlnou asociace: „Mladí odvážní ptáci s okoralými srdci / a vlny severních jezer, které stojí po krk ve vodě, / a neodvažují se vyjít na břeh, / a vysoké stromy, zbavené listí jako občanství: vrať se tam, kde na víčkách tvrdnou / temné perly čekání, / kde na píscích rostou chaluhy a sladký tabák, / kde“ – atd. Básně nesměřují k velkolepému finále, spíš se náhle zklidňují a utichají. To se projevuje zmenšujícím se počtem slov v jednotlivých verších: „a od té doby se znepokojením pozorujeme, / jak na našem nebi zůstává / čím dál tím míň / hvězd.“

Jednotícím prvkem celé sbírky a důvodem, proč se k ní vracet, je básníkovo osobní zaujetí, způsob, jakým do těch někdy až příliš lehce načrtávaných a kombinovaných dojmů zakomponovává vlastní zkušenost. Středoevropský prostor je totiž prostor jeho života, obecné dějiny se kryjí s jeho individuální historií. Závěrečný oddíl sbírky tvoří jediná dlouhá básnická skladba s názvem Křížová výprava dětí, v níž před čtenářem defilují vzpomínky na začátek devadesátých let – dobu rozpadu východního bloku, dobu plnou naděje, revolty, naivity a odvahy, a to vše nahlížené z pozice obroušených hran a okolnostmi i věkem vynuceného smíření. Nedávná historie a současnost střední Evropy se tu mísí s bilancováním individuální minulosti – a tato básnická skladba najednou odkrývá zasutá místa v předcházejících básních, v nichž pod angažovaností a obžalobou civilizace prosvítá silně nostalgická zpověď o tom, že společně s tím, jak mizí jedna z podob Evropy, zmizel i kus básníkova já: jeho lásky, lidé, kteří mu byli blízcí, ideály, které vyznával. Že i na jeho srdci jsou praskliny, stejně jako na „upracovaném srdci epochy“, jež „každé ráno puká“.