Když v roce 2014 vypukne na Donbase ozbrojený konflikt mezi ukrajinskou armádou a proruskými separatisty s podporou ruského vojska, rozdělí fronta město a „stanici“, sídlo vyrostlé kolem železničního uzlu a obývané zejména železničními zaměstnanci, a zároveň s tím oddělí od rodiny třináctiletého Sašku, který zůstal ve městě v internátu. Jeho strýc Pavel Ivanovyč, Paša, se vydává za frontovou linii, aby ho přivedl „domů“. Taková je základní zápletka románu Serhije Žadana Internát, v originále vydaného na podzim roku 2017. 

Putování zničenou krajinou

Pašovo a Sašovo putování je ozvukem hned několika literárních archetypů. Prvním z nich je už sám syžet cesty, putování, přičemž svou symboliku má i to, že trvá tři dny, jimž odpovídá třídílná kompozice románu. Na další aspekt výstavby románu upozornil slavista Alexander Kratochvil, když Internátu věnoval jednu kapitolu ve své monografii Posttraumatické vyprávění (Posttraumatisches Erzählen): podle něj jde dokonce o výstavbový princip počítačové hry s prostorem rozděleným na jednotlivé uzavřené jednotky, v nichž musejí hrdinové překonat uložené zkoušky. Dále se nabízí čtení románu jakožto variace na motiv cervantesovský, čemuž odpovídá dvojice poutníka a jeho průvodce – jenomže, jak uvidíme, vlastně není od počátku zřejmé, kdo z románové dvojice je kdo. A konečně má Internát nepochybně také rysy románu zasvěcení, už jen proto, že cesta, kterou ti dva podniknou, by změnila každého. 

Pašova cesta vede zničenou krajinou, kde nezůstal takříkajíc kámen na kameni. Pocit, který ho hned na začátku ovládne a pravidelně se navrací, je neurčitý dojem, že něco není v pořádku. Vládne tu zlověstné ticho a prázdno, lidé většinou buď odešli bůhvíkam, nebo se tísní v mizerných podmínkách ve sklepních krytech, budovy jsou poničené nebo neslouží původnímu účelu – motel je zrekvírován armádou, v nádražní hale se tísní vystrašení uprchlíci. Samotná válka je přítomná jen zpovzdálí, v těchto svých následcích a ve vzdálených zvukových a světelných vjemech: výbuchy, oheň, rachot tankových pásů, výstřely. Velmi důležitou roli při budování této znejišťující atmosféry hrají povětrnostní jevy. Je leden, vládne neproniknutelná mlha, vlezlá vlhkost, setrvalý déšť. Mnoho podob na sebe bere motiv sněhu, jenž může být mokrý, přemrzlý, tající, odhalující díry v zemi, rozdírající ruce, vhodný k uhašení žízně, nabývající prazvláštních, nepřirozených barev. Podobně jako sníh se v různých proměnách vracejí i další motivy, jako jsou například psi: hladoví, toulaví, polozdivočelí, v jednu chvíli bezprostředně hrozící útokem, ale i pes vyhledávající přítomnost člověka v úloze jeho „nejlepšího přítele“.  

Líčení postapokalyptické krajiny je jedním z těžišť románu. V jeho celku zaujímají popisy významnou část a autor se zaměřuje na ostré, detailní pozorování a rychle a přesně skicuje: s mokrou kůrou stromů, kapající sněhovou břečkou a rezavou trávou kontrastují zřícené zdi, rozstřílené budovy, zprohýbané železné konstrukce, zčernalé železniční vozy, cisterny, špína, rozšlapané noviny, rozedrané oblečení, prach, lepicí páska, nouzové kombinace oblečení u těch, kteří na sebe na útěku zřejmě naházeli, co se dalo, dadaistické juxtapozice předmětů, jež mají s sebou, když se v jedné skupině prchajících sejde ordinérní dámička s kufrem na kolečkách a sedřená ženská z vesnice v sešmajdaných válenkách. Popisy lidských postav jsou vůbec samostatná kapitola, neboť u nich autor volí charakterizaci zvýrazněním jejich nesouměrností, zvláštností. Některé jsou zoomorfizovány: jeden řidič taxíku mu připomíná svou fyziognomií leguána, jeden voják zase tučňáka, ještě jiný polární lišku. Přirovnání jsou vůbec častá a nelze jim upřít originalitu: válečné reálie se přirovnávají k jevům z každodennosti nebo přírody, vojenská terénní „buchanka“ má barvu rozmočeného mýdla na praní (s. 18), „nebe se díky vší té vláze podobá utopenci u břehu – je celé opuchlé a po šedém pozadí se rozlévá modrý odstín“ (s. 65), tělocvikář Valera z internátu vypadá jako „lotr, kterého ukřižovali asi tak v roce třiatřicet po Kristu“ (s. 122). A to zatím mluvíme jen o popisech vizuálních; výrazným vjemem jsou – vzhledem k podmínkám na cestě pochopitelně – pachy: spálenina, mokré a zatuchlé oblečení, kov, tabák, střelný prach, „odér strachu a potu, těžký extrakt hysterie a nevyspání“ (s. 49) a znovu také – symbolicky – zápach mokré psí srsti. 

„Jen učitel“

Pavel Ivanovyč je učitel ukrajinštiny a od počátku vystupuje jako typický antihrdina. Do namáhavé a životu nebezpečné cesty se mu vlastně tak úplně nechtělo, ale nechal se přemluvit. Paša má totiž problém prosadit si vlastní vůli a je tak trochu slaboch, před konflikty se schovává. Sám to ovšem o sobě ví a na cestě občas reflektuje: „… vždycky všechno odkládám na potom, vždycky mám málo času na to nejdůležitější, nejpodstatnější, vždycky se všemu vyhýbám, vždycky stojím stranou, schází mi odvaha říkat, co si myslím, a myslet si to, co chci“ (s. 48). Tento jeho charakter zasahuje do všech oblastí jeho života, je to člověk, který je i v probíhající válce ostentativně neutrální a tvrdí, že se ho nic z toho netýká. Zasahuje i do jeho vztahu s družkou Marynou, která chtěla hned na začátku války odejít, a jemu bylo „trapně před tátou, který seděl v kuchyni a všechno to poslouchal, před sestrou, která měla Marynu ráda, seděla a utěšovala ji, a pak taky začala na Pašu hystericky křičet: co seš to za chlapa, jak tu můžeš sedět, na co čekáš, vezmi ji a vypadněte odtud. Paša se všechny snažil uklidnit, […] říkal, že oni se v žádném případě nemají čeho bát, že jich se to vůbec netýká, oni že nikoho nepodporují, Paša je jen učitel, jen učitel.“ (s. 81) „Jsem jen učitel“ je Pašova celoživotní mantra, přitom se však nechová s autoritou ani ve svém povolání – nedokáže si poradit ani se svou nadřízenou, kterou nesnáší, ani se svými žáky, kteří jsou mu na obtíž. Do jejich sporů se programově neplete, dokonce ani když se týkají války. „To vás nemusí zajímat, vás by mělo zajímat, jak se učíte“ (s. 65), zní univerzální učitelská odpověď, která více než co jiného svědčí o Pašově odtržení od reality, protože žáci se učí špatně a válka je zajímá zatraceně, protože v ní umírají nebo budou umírat jejich blízcí.

O Pašově charakteru se dozvídáme z druhé velké složky výstavby románu. Vyprávění je er-formové a probíhá v historickém prézentu, což umožňuje dodat ději spád a čtenáři pocit, že je v centru akce. Vedle zmíněných popisů je to však prokládáno vzpomínkami. Na Pašovo neslavné učitelování, na vztah s Marynou, s níž se seznámil tak, že na sebe tak nějak zbyli, postupně se jeden druhému odcizovali skrze neřešené problémy a nakonec mu na začátku války utekla; na zmanipulované volby, v nichž se Paša zase vymluvil, tentokrát z nabízené role agitátora; na to, jak se Saša vlastně dostal do internátu – a jakou hanebnou roli v tom Paša opět sehrál, když se synovce nedokázal zastat. Je totiž potřeba upřesnit, že „internát“ znamená v postsovětském světě něco jiného než český středoškolský domov mládeže, je to spíš uzavřené zařízení, u nás bychom možná řekli „pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami“. Vyprávěním se dále vinou vzpomínky obecně na život v Sovětském svazu, za nímž mnozí cítí nostalgii, protože věci sice zvráceně, ale přece jen nějak fungovaly – na rozdíl od doby po pádu režimu, která nechala lidi žít a chodit do práce jako dřív, protože je prostě jinak žít nenaučila; na dětství, třeba rekreaci v lázeňském městečku, kam se měla Pašova máma jet léčit, ale na kterou nakonec rodina neodjela, protože to finančně nevycházelo; na povětří v různých ročních dobách na domovské „stanici“, na „bezobsažné rozhovory, nesmyslný smích a naprosto bezdůvodné štěstí – přesně takové má jaro být, když ti je čtrnáct let, a přesně takové taky bylo“ (s. 186). 

Takže kdo je tu tedy vlastně Don Quijote a kdo Sancho? Saška je protřelejší, praktičtější, v něčem zkušenější než jeho strýc a dává to přidrzlými poznámkami patřičně najevo. V průběhu cesty se však dynamika obou postav proměňuje. Pavel Ivanovyč sehraje pár psychologicky výrazných scének, když ve vypjatých situacích dokáže zdánlivě rozhodným gestem nebo i autoritou pramenící ze zcela vymyšlených zdrojů postavit do latě vojáka, velitele, řidiče evakuačního autobusu, donutit je k akci. Ano, činí to právě donkichotským způsobem, stejně jako bychom za donkichotský mohli označit celý jeho šílený podnik – ale vychází to. Donkichotství je tu navíc přítomné ještě jedním způsobem: jestliže rytíř smutné postavy nebyl kompatibilní s časem, v němž se ocitl, tady to přece platí pro Pašu stejně jako pro téměř všechny postavy, s nimiž se setká: ženy, děti, lidé, z nichž se přes noc stali na dobu neurčitou bezdomovci. Ti všichni jsou nějakým způsobem dezorientovaní, nejen proto, že okolní krajina je zničená, ale hlavně proto, že tady jde o život a korekce intelektem a společenskými pravidly ve válce prostě nefunguje.

A tak se v motivu donkichotství v Internátu spojují souřadnice postapokalyptického, válečného a iniciačního románu. Pašův celoživotní postoj „já nic, já učitel“ se dostává na hranice možného, zatímco ze Sašky se vlivem únavy, hladu a psychického vyčerpání stává to, čím celou dobu byl – třináctiletým klukem, vlastně dítětem, kterého strýc nakonec nese na zádech. Což lze samozřejmě číst i jako nějakou podobu mezigenerační konfrontace, sovětského diskursu včerejška a toho nově nastupujícího. Symbolicky je Pašova vnitřní proměna završena v závěrečné kulminační scéně, v níž se v improvizované vojenské nemocnici propadá do horečnatého snu a ještě jednou se v ní vrátí opakující se motiv sněhu. Na posledních stránkách se pak vypravěčská perspektiva přesmykne do Saškova pásma v ich-formě a vrátí se – trochu, ale opravdu jen trochu melodramaticky – motiv psa.

Naši a vaši

Všeobecná dezorientovanost a pocit, že „něco je špatně“, se projevuje ještě na jedné rovině. Souvisí s jazykem. Válka na Donbase je specifická mimo jiné v tom, že jazykem obou stran je ruština; oblast Donbasu vinou sovětské migrační politiky představuje dnes určitou anomálii, protože ruština zde pozbyla národně reprezentativní funkci a plní úlohu linguy francy. Není to ovšem jediná ruština, autor diferencuje své postavy i podle idiolektů, vyskytne se tu varieta zvaná „erární hantýrka“, který používají lidé, již mají za něco odpovědnost, ale ruština není jejich mateřštinou. Na tomto pozadí vyvstává plný význam skutečnosti, že Paša je učitel ukrajinštiny, jazyka, který zde vlastně nikdo tak úplně nepotřebuje („To je jako učit latinu,“ vysmívá se Pašovi západní válečný zpravodaj, novinář Pete – s. 273) a jenž spíše než skutečný „mrtvý jazyk“ představuje další symbol Pašovy jinakosti. 

Ale i bez ohledu na jazykovou situaci na Donbase jsme svědky deficitu lidského dorozumívání ve válce. Jazyk stále více redukuje svou komunikační funkci a mění se ke konci už jen ve vzteklé výkřiky. V jedné scéně s pořvávajícími vojáky, u nichž řev na první pohled působí jako charakteristický zupácký rys jejich komunikace, Paša nakonec zjistí, že se vzájemně neslyší, protože je všechny ohlušil výbuch. 

A pak tu máme vyšinutou komunikaci jako v následujících dialozích:

„Co to tam je?“ zeptá se vylekaně. „Co to je?“
„Psi,“ odpoví leguán a ztěžka polkne. „Zastřelili je.“
„Proč?“ nechápe Paša.
„Jak to mám kurva vědět,“ vysvětlí mu leguán […].
(s. 44, zvýraznil JMH)

„Kde máš tátu?“ tučňák se skloní ke klukovi. […]
„Uhořel v tanku,“ řekne kluk a dál chroupe jablko.
„Čí to byl tank?“ blýskne okem tučňák.
„Jeho,“ odpoví kluk bez mrknutí oka.
(s. 197, zvýraznil JMH)

Otázka, která k všeobecné dezorientovanosti přispívá asi nejvíc, zní: kdo je kdo? Internát je válečný román, v jehož centru však nestojí vojáci jakožto reprezentanti válčících stran, ale když už, tak jako skupiny ozbrojenců v halabala posháněných uniformách, kolikrát i bez vlajek a insignií, u nichž není explicitně jasné, kdo jsou – pravidelná armáda? nějaká paramilitární jednotka? – a za kterou stranu bojují. V centru tohoto válečného románu stojí civilisté, které momentálně nežene vpřed žádná ideologie nebo vlastenectví, ale touha přežít. Pašova cesta, stejně jako cesty všech, se kterými se na cestě potká, jsou spíš nekoordinované pohyby; ta jeho má aspoň cíl, ale mnozí další prostě utíkají a je jedno kam, hlavně pryč odtud. To je něco jiného než bitevní pole, na němž se střetnou dvě strany. Sice se zde občas utrousí nějaké „my“ a „vy“, „naši“ a „vaši“ (velmi výmluvný je jeden podvědomý přeřek učitelky Niny z internátu: „A tušíte, že část z nich bojuje proti vám? Proti nám“ – s. 130), ale na této rovině lidského hemžení, na níž je každý už sám za sebe, je to věc až druhořadá.

Internát je válečný román, který jde za morální a metafyzická klišé a pod vrstvou spádného, dalo by se říci i dobrodružného, děje prozrazuje, jak jsme viděli, velmi promyšlenou prozatérskou stavbu. Zároveň je to dílo interpretačně otevřené; možná, že i titulní internát, místo, kde děti žijí bez rodičů, je ve skutečnosti metafora pro celé jeho dějiště. Naznačené mezigenerační čtení by v tomto pohledu odhalilo, že Žadanův Donbas má – přes všechno, co se zde stalo po vydání Internátu a dosud se dít nepřestalo – nějakou naději.