Josef Váchal! Valuta ustavičně klesající! Tatam jsou 90. léta 20. století, odbobí největšího zájmu o Váchalův život a dílo, za všechny významné počiny jmenujme třeba největší váchalovskou výstavu v Galerii Rudolfinum (prosinec 1994 – únor 1995), doprovázenou dosud nejvelkolepější a cenami ověnčenou monografii o Váchalovi z nakladatelství Argestea (1994) nebo třeba vydařený 40minutový televizní dokument Jaroslava Hykla Dokonalá magie dřevorytu (1995). Čtenářům se pravděpodobně vybaví postupně hodně zprofanovaná Váchalova kniha Krvavý román či její filmová adaptace z roku 1993 (ze kterých si dodnes většina z nich odnáší pouze dojem ze zmateného a bizarního vyprávění, nikoliv podstatu a filozofii Váchalova vztahu ke „krvákům“ z předmluvy ke knize). Znalcům ostatních Váchalových děl velmi rád zatleskám. Ovšem povědomí o značně svérázném a často blasfemickém autorově uměleckém projevu by nás nemělo mást, autor se téměř vždy ve svém díle vyjadřuje k oblastem o mnoho vážnějším. 23. září tohoto roku uplyne 130 let od narození tohoto geniálního umělce a myslitele autodidakta. Pojďme si na něj vzpomenout spolu s knihou, kterou Josef Kroutvor v již zmíněné argesteovské monografii z roku 1994 považuje za jeden z nejvýznamnějších výtvarných počinů 20. let 20. století a zároveň ji charakterizuje jako klíčovou knihu Váchalovy poetiky. V rámci již beztak výjimečného autorova díla je i tato kniha svým způsobem výjimečná.

Vždy umění je sfinga, vždy je život moře
a mezi nimi básník interpret.
On zhloubá jediný ples jich i jejich hoře
a co zbuduje z nich, to jest teprv pravý svět.

Touto krátkou básní ocenil v roce 1912 Jaroslav Vrchlický cyklus 31 autorových kreseb V životě bída a hrůza. Vrchlickému se v této básni mimoděk podařilo velmi dobře charakterizovat celou Váchalovu tvorbu. Již víme, že autorovo dílo zůstává skryto očím běžného čtenářstva: originály, pojaté jako přísně rukodělné gesamtkunstwerky, byly tištěny ve velmi omezeném nákladu a pozdější reedice děl i přes snahu o popularizaci Váchalova díla zůstávají bibliofiliemi v omezeném oběhu. Víme též, že Váchal byl výsostný a svérázný dřevorytec, jehož výtvarné projevy patří k tomu nejlepšímu v českém umění 20. století. A samozřejmě nám není neznámá Váchalova fascinace satanismem, přírodou, přeludy, chimérami, pohanstvím, životem psů, prostou zbožností, barokním uměním, starými knihami, magií, spiritismem, okultismem, lidovým čtením, kramářskou písní. Autor svůj svět vytváří důsledně jako „otisk stop jednoho umělce“, který se snaží co nejvíce se o světě a metafyzice dozvědět a ve svém díle to zpracovat. Jedině s Váchalem jsme schopni plně docenit reálný „dosah a vyzařování“ lidské bytosti, která odmítá naprostou většinu soudobých technických „vymožeností“.

V kontextu Váchalovy tvorby je Dokonalá magie budoucnosti jedním z  nejpozitivněji laděných a nadšených vrcholů. Autor se v knize pokouší slovy zachytit a definovat jistý prototyp ideálního „mága budoucnosti“, celistvou uměleckou osobnost, která bude povznesena nad degenerující všednost. Snad zde otvíráme jistou magickou knihu, ovšem bez zašifrování a složitých metafor či básnivých obrazů, které známe třeba z Nietzscheho textu Tak pravil Zarathustra. Přesto je, stejně jako Nietzscheho dílo, i Váchalova kniha dílo „pro všechny a pro nikoho“. Překvapivý je zejména racionální a až skoro učebnicově laděný rámec knihy a též veškerá explicitní vyjádření autora, který o magii píše zcela samozřejmě z naprosto moderního pohledu. Nejedná se tedy o magii v tradičním smyslu, ale spíše ve smyslu apollinairovském, o moderní magii slova umění, očištěného od odpadních nánosů minulosti. Dokonalá magie budoucnosti tak ve Váchalově tvorbě představuje jednu z nejoriginálnějších odpovědí na evropské avantgardy. Úchvatné dřevoryty jsou dalším překvapením: jejich tematika, výtvarné řešení, barevnost a skládání barev jsou jedinečné, nikde jinde v autorově díle ani vzdáleně podobné nenalézáme. Klíčová slova, která Váchal v knize na cestě za dokonalým moderním mágem nalézá, jsou „Imaginace“, „Umění“, „Láska“ a „Krása“. Tyto vznešené pojmy se ocitají v bezprostřední opozici vůči pohledu na současnost, která je nemilosrdně kritizována z mnoha úhlů pohledu, a dozajista stojí za to některé z nich uvést – zde z pohledu společenského:

„Doba přítomná nánosem zvýšeného usilování o zpohodlnění života, kulturnosti, přinášející člověku více zmaru než zdaru, ustavičně zhoršuje podmínky samovolného vystupování jednotlivcova z celku a kruhu ochranného: jest přirozeným vývojem naší země toto úsilí o jeden ovčinec, ať už jest jakýkoliv.“ (s. 9)

Nebo též o vůdčích myšlenkách, které mají ovládnout masy:

„Božstva a kulty, shluky to představ, vytvořené chytráky a obluzovateli, šlechetnými učiteli namnoze zkrášlené Morálkou Dobra, idioty a zločinci časem v protichůdnost vznešeným intencím zakladatelovým uvedené, představy nemravné a životu zhoubné, udržované státy, společnostmi a jednotlivci co bič k ovládání masy, používány jsou dodnes vládnoucími duchem třídami k ovládnutí na uzdě lidské smečky a zatemňování Myslí lidských k sobeckým a nízkým účelům.” (s. 40)

Moderní mág je Váchalem vyzván, aby sám vlastními silami ovládl a přehlédl síly mikrokosmu a makrokosmu a pokusil se vytvořit, uchopit svůj vlastní svět:

„Hlupče, tvoř, jak umíš! Nepotřebuješ vyškolené ruky, znalosti barev a perspektivy, historie umění, falešné morálky vkusu a ohledu na díla jiná. (….) Nikdo mi učitelem ni vůdcem nebyl, nikdo v začátcích neporadil, ani vzoru nebylo, na němž bych technické odpozorovati mohl k mátožným Svým Snům, jen vlastní IMAGINACE snila o realizaci Snu a vlastní způsob díla jest to, na čem stavím.“ (s. 59–60)

Autor se též velmi prozíravě a trefně opírá do soudobého „neživého“ a „bezkrevného“ umění:

„VŠECHNA FANTASIE OBRAZNOSTI USTUPUJE KONVENCI MECHANICKÉHO A ROZUMOVÉHO TRAKTOVÁNÍ VĚCÍ POJÍMÁNÍ NEOSOBNÍHO a vzbuzuje v lidech mrtvé imaginace dojem přesně týž, jaký mívají před obrazy nevýraznými a stále stejnými. Dnešním duším potřeba je UMĚNÍ žáru více pathologického než tichých extatických zpovědí duše. Umění dnešku, proskribované chladnými analytiky rozumu, od Kandinského do Picassa, neprobíjelo se krvavě citovým zanícením Příčiny a Cíle, Symbolu a významu, Utajených v předmětu zobrazeném. Bez svérázu, vyhraněného odesílatele uměleckých představ, vznikají díla plná monotonie ospalců ducha; díla akcentovaná tak, by zákony kubismu neb podobných forem vyvažovaly uzmuté prvky přístupnosti vnímání (perspektiva aj.) davům, na úkor personifikac ideí.“ (s. 66)

Pouze dnešní čtenář je dle mého názoru plně schopen docenit shora uvedené citace, které vypadají velice moderně a nadčasově. Však i sám Váchal byl přesvědčen, že jeho dílo náležitě ocení až ti z dalších generací. Kdo jiný může lépe hovořit např. o masové společnosti a vůdčích idejích, které měly ochočit národy, nebo o ztrátě individuality – než současný člověk, který je poučen dramatickým vývojem lidstva ve 20. století a na počátku století 21. Třebaže se nám může zdát Váchal ve svých odsudcích poněkud příkrý, jeho osamocený hlas vyhraněné individuality se málokdy mýlí.

Úběžníkem všech autorových rozvitých ale střízlivých a racionálních rozprav v Dokonalé magii budoucnosti je svobodný, uvědomělý a sebevědomý člověk, svrchovaný a myšlenkově soběstačný umělec, který se opírá o nejvyšší mravnost – tedy LÁSKU:

„Kde ubohý duch středověku, zajatec šeredných představ vlastních a pod tlakem temných imaginac spasení a zatracení, z venčí naň doléhajících, trpěl a nesmyslnými modlitbami v stav blaženosti klamné se uváděl, člověk doby nové okřívá pod doteky všudepřítomné Krásy, oživuje v svobodném vědomí vlastní všemohoucnosti imaginační a místo modliteb k Nepřítomnosti Boží staví UMĚNÍ, nejvyšší to prostředek k přiblížení se BOHU, UMĚNÍ, budoucímu to kultu všech duší vznešených. Satan, plný života imaginac, vzruchu a odboje, budiž postaven proti mrtvolným představám církví a věr, učení Asie nevyjímajíce, proti vší negaci života i v těle hmotném a naší zemi. Vezměmež od rozpadávajících se společností náboženských pouze nejvyší hodnoty mravní, které opravňovaly je býti kosmickými jednotkami pravdu nejvyší hledajících: jest to LÁSKA.(…) Oč nedostává se lásky Satanu, o to jest bohatším Krásou. Duch temnot je v podstatě Své duchem SVĚTLA, rozsévač krásy a umění, imaginací nejokázalejších dárce.“ (s. 72)

Odvaha, poznání, důraz, upřímnost a přesnost, s jakými jsou tato slova pronesena, mohou být obdivovány i dnes. Josef Váchal se ve svém díle vyjadřuje jako celistvý umělec vlastního života slov a obrazů; jako samorostlý umělec osobní rukodělné práce a specifického dosahu lidské existence, který má ovšem hodně daleko k plytké bizarnosti, jež by se snadno vyčerpala. Skanzen myšlenkového osamění a hmotného nedostatku, v němž musel prakticky celý život žít, je jen odrazem intelektuální nedostatečnosti světa, který ho obklopoval. Podle mého názoru je nám současným třeba hodně číst a snažit se vnímat tento vzácný druh osobitého a nezávislého umělce – myslitele, který spojil svůj život se svou tvorbou, takovým, jakým byl Josef Váchal.

Pozn.: Marie Rakušanová připravuje k výročí 130 let od autorova narození výstavu „Josef Váchal. Dokonalá magie“, na níž se bude podílet Galerie hl. m. Prahy, Nakladatelství Paseka a Památník národního písemnictví a bude se konat od 16. 9. 2014 do 4. 1. 2015 v Domě U Kamenného zvonu v Praze.